Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Tento výraz je spojen s jedním případem, kdy jsem naprosto selhal jako průvodce cizinců Matičkou Prahou.

       Člověk, který mě oslovil, mluvil téměř plynnou češtinou, s přízvukem a slovosledem ukazujícím na ruštinu coby mateřský jazyk. Na otázku, zda jsem místní, jsem odpověděl kladně - rozdíl mezi Prahou a Brandýsem nad Labem je pro cizince jistě zanedbatelný, nehledě k tomu, že jsem nepochybně místnější, než většina lidí, které lze potkat v okolí Karlova mostu. Další otázka zněla, jestli vím, kde je kondomerie.

       Přízvuk je přízvuk, kontrolní otázkou jsem se ujistil, že slyším dobře. Ještě jsem dostal doplňující informaci: Bývala tady někde okolo Karlova mostu. Okolo jsem dešifroval jako ruské slovíčko znamenající u, ale přece jen jsem se musel zeptat: Co je to kondomerie?

       No, takový obchod, zavrtěl se, zjevně nesvůj. Stále jsem nechápal: Obchod? S čím?

       Prodávají tam prezervativy a tak ...

Kraválista je člověk, který dělá kravál. Je to jedna z jeho podstatných charakteristik. Je-li člověk pouze kraválista, tráví život pouze děláním kraválu - nic jiného neumí nebo nechce.

       Proč vlastně lidé dělají kravál? Mohou být dvě příčiny. Jednou z nich je přehnaně živý temperament. Člověk už je takový, každá maličkost ho vybudí k nepřehlédnutelné a nepřeslechnutelné akci. Kraválista tohoto typu se prostě nekontroluje a se záviděníhodným nezájmem o to, jak situaci prožívají ti, kteří mají to pochybné štěstí těšit se z jeho přítomnosti, realizuje svoji osobnost - kraválem. Neboť kravál, aby bylo rozuměno, je technologie netvůrčí.

       Nedá se bohužel říci, že by byla zcela bezodpadová. Nemáme-li hroší kůži, cítíme se po kraválu jinak než před ním, a málokdy lépe. To vše za naprostého nezájmu kraválistova, který jen vypouštěl páru. Co víc, člověk vytvářející kravál jako vedlejší produkt svých životních pochodů není schopen pochopit, proč se cítíme uraženi - vždyť jen přirozeně sděloval svůj postoj k životu a k nám.

       Nu což, lidé jsou různí a tento druh kraválistů nebývá škodlivý zdravě sebevědoménu člověku. Dá se s ním žít na základě okamžitého a důsledného uplatňování zákona akce a reakce (stejně silné, opačně orientované). Druhá, asi vhodnější strategie, je systém pršiplášť. Křik a urážky neškodně sklouznou po ochranné slupce člověka, který si dokáže z vyvádění cholerika nic nedělat - prostě se otočí zády a zvolna odkráčí do míst s méně hustým ovzduším.

       Bohužel, existuje ještě druhý typ kraválistů - kraválisti taktičtí. Ti se pokoušejí kraválem dosíci toho, čeho se jim po dobrém nedostalo. Kravál chápou jako hereckou kreaci, která má druhé straně osvětlit, jak důležitá je věc, o kterou jde, případně ozřejmit, co se může stát, když se nestane to, co chtějí, aby se stalo.

       Je smutnou skutečností, že kraválisti taktičtí jsou lidským druhem, který v poslední době prospívá. Tito lidé dobře vědí, co dělají, a přesto nebo spíš právě proto se to rozhodli dělat. Netrpí slabošským pocitem, že slušné odmítnutí jejich žádosti je znamením, že druzí nejsou ochotni splnit jejich přání. Chápou to tak, že aby získali výhru, musí přitlačit na pilu - a udělat kravál. „Ne“ je v jejich případě prostým znamením, že je třeba zvýšit úsilí, přičemž ze zkušenosti vědí, že jednou z nejschůdnějších cest je aplikace kraválu. Úplně nejjistější je udělat kravál už předem a o slušnou prezentaci svých požadavků se ani nesnažit. Už letmý pohled do novin přesvědčuje, jak běžným se tento postup stal ve veřejném životě, zrcadle života všedního.

       Všichni kraválisté mají společnou neúctu k citům druhých lidí a k jejich právu na sebeurčení. Neboť co jiného dělá člověk, který mě nátlakem nutí změnit názor, než že omezuje mé právo na vlastní rozhodnutí? Moje přání jsou podřízena těm jeho v té míře, v jaké je jeho kravál hlasitější než můj.

       Ano, kolem nás je spousta necitelných, samolibých a sobeckých lidí. Ale zároveň je pravda, že jsme se do současné situace dostali postupně a kraválisty si tak trochu vychovali sami.

       Jsou totiž chvíle, kdy je kravál oprávněný. Pokud někdo nereaguje na oprávněné žádosti pronesené zdvořile a s taktem, je třeba zvýšit hlas. Zde je primární příčinou neochota nebo neschopnost naslouchat druhému. A ruku na srdce - většina z nás se takto necitlivě chová až příliš často. Proto jsme si postupně zvykli zvyšovat hladinu decibelů. Jsou dvojice a kolektivy, ve kterých je zvýšený hlas normou komunikace. Na nic menšího než křik v podstatě nereagují. Není divu, že se to slušně a potichu už ani nezkouší.

       A tak je cesta z této nepříjemné situace dvojí. Méně křičet a více naslouchat. Vzdát se názoru, že měřítkem naléhavosti sdělení je hlasitost. Přijmout skutečnost, že druzí mají stejná práva jako my. Rozlišovat mezi hulváty a slušnými lidmi. Přemýšlet, kdy je křik součástí promyšlené manipulační taktiky a kdy skutečnou známkou naléhavosti sdělení. A hlavně - nenechat se ukřičet v případech, kdy jasně víme, že to, co chceme (či nechceme) je správné.

       Rád bych věřil, že ošklivé slůvko kraválista jednou v tichosti a zapomenutí zajde. Ovšem nejdříve musí vymizet kraválisti. Nejlepší by bylo, kdyby je doprovodili i humbukáři, mlžiči a další rakovinné poddruhy homo sapiens.