Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Píše se rok 1889. V tmavé jizbě jednoho z královéhradeckých domů se nad psacím stolem sklání hřmotná silueta s hustou hřívou vlasů a neurovnaným rukopisem cosi zapisuje do sešitu. To místní gymnaziální profesor Jakub Hron Metánovský, zapálený národovec a vědecký samorost, sepisuje pády podstatných jmen, po česku nově vymyšlené. Nahlédněme mu přes rameno:

       Pád první - zovák nebo též zovec, pád zovitý. Taktéž jmenovák, ježto jím předmět pojmenován a nazýván jest. Zkráceně zvák, zvoch.

       Pád druhý - jenž odpovědí na otázku koho, čeho bývá. Proto čehákem lze jej nazvati, rovněž i plodákem. Koho, čeho plodem jest předmět rozmluvy? Jde o pád plodivý, plodáka, plodu. I plodochem jmín býti může.

       Dajník jest v řadě třetí. Komu, čemu dáno jest? Pád je dajivý, dajec, dajoch, jinak řečený čemák.

       Čtvrtý se hlásí žalák. Koho, čeho si žádáš? Odtud též žadák, žalec, žaloch, pád žalivý.

       Volák, volec, křičák čili pád volavý netřeba zdlouha rozebírat.

       Šestý mísťákem budiž zván. Je to pád místivý, loživý, tedy místoch, lohák, ložec. O jakém místě řeč se vede, o kom, o čem?

       Konečně poslední v řadě stroják stojí, pád strojivý, strojoch, číman. Čím se strojíš, můj studente, chtivý poučení?

       Musíte uznat, že jsme s pádovými otázkami, kterými nás mučí dnešní češtináři, nedopadli zas až tak špatně.

Tohle smutné slovíčko jsem uviděl na pamětní desce vsazené do jedné skalní stěny rakouských Mrtvých hor. Prostý text - dvě jména, dvě data narození a společné datum úmrtí s jediným slovem. Tím je řečeno vše.

       Jak bychom to přeložili do češtiny? Padli za oběť nešťastné náhodě. Šlo by to zkrátit? Snad použít slovo neštěstí. Dalo by se říci, i když ne zcela přesně, Propadli neštěstí. Chceme-li však být korektní, musíme použít šroubovaný novotvar, který nemá mimo lingvistický inkubátor šanci na přežití: Pronešťastněni. Je to zoufale nečeské, ale přesné. Stručné a neodvolatelné jako padající lavina.

„Kvůli tobě jsme přišli pozdě.“ Věta obviňující druhého z toho, že zavinil zpoždění.

       „Kvůli tobě jsem zakopl.“ Stejná větná stavba, ve smyslu je však drobný rozdíl: Včasný příchod v prvním případě může mluvčí ovlivnit jen částečně, za zakopnutí si však může sám. (Pomíjím možnost, že byl druhým člověkem záměrně strčen.) Co nám říká druhou větou? - Nebýt tebe, byl bych O.K. Tvoje přítomnost, něco co jsi udělal, způsobilo moje klopýtnutí. Tak trochu to zavání svalováním odpovědnosti na druhého. Ten totiž může právem namítnout: „Jak jsem to zavinil? Tím že jdu příliš rychle? Mohls zvolnit krok. Že tě tlačím do příkopu? Mohls mi říct, abych ti nechal víc prostoru. Že svým povídáním odvádím tvoji pozornost od sledování cesty? To je ale tvoje chyba.“

       Slovíčko kvůli se ukazuje dost zákeřné. Je to takový fňukající nemotora, někdy docela milý, většinou však spíš otravný a dotěrný. Podle něj neseme odpovědnost za to, jak se ten druhý má. Nic proti tomu, do jisté míry to bývá pravda, tohle slovo ale má tendenci sugerovat nám té odpovědnosti přespříliš - proto, aby se samo nemuselo tolik namáhat. Zakopl-li jsem kvůli tobě, nemusím si příště dávat větší pozor já, ale ty. Ty jsi to nemehlo, které za všechno může, já ten, který trpí tvou neschopností a necitlivostí.

       Dobrá. Co takhle: „Udělal jsem to kvůli tobě.“ Hleďme, zajímavé. Tady se mluvčí ke svému činu hlásí. Jedním dechem však dodává: Být to jenom na mně, neudělal bych to. Vida. Jsme tam, kde před tím. Já jsem tvoje ruka, neudělal jsem to ze své vůle, nýbrž z tvé. Já jsem možná tak trochu odpovědný za způsob, kterým jsem čin provedl, ty však za to, že byl vůbec prováděn, tedy i za výsledek. K chybám a přehmatům, kterých jsem se možná dopustil, by nedošlo, nebýt tebe. Kvůli tobě jsem nešel do kina (já chudák). Kvůli tobě jsem se pohádal s rodiči. Kvůli očistě národa jsem vyhnal tu sběř z hospody. Kvůli záchraně vlasti jsem postřílel ty lidi. Ajaj. Nešťastné slovíčko.

       A přitom se, jako každý z nás, narodilo čisté.

       Původně se říkalo: „Učinil jsem tak tobě k vůli.“ Nebo: „Při rozhodování o té záležitosti jsem přihlédl k tvé vůli.“ Oddělená předložka říkala jasně: Tvoje vůle ale můj čin a moje rozhodnutí. Ty něco chceš. Já rozhoduji, zda se zařídím podle tvého přání. Žádné schovávání a závoje, žádné naříkání a svalování viny. Věci jsou jasné. Můžeme se přít o to, zda jsem udělal správně, o to, zda jsem vůbec měl přistoupit k činu, ale ne o to, že činitelem jsem já. Jak absurdně by znělo: „Zakopl jsem tobě k vůli.“ Tys chtěl abych zakopl, já se rozhodl zařídit podle tvého přání a ke tvé radosti si rozbil koleno.

       Můžete namítnout, že hodně záleží na intonaci: „Udělal jsem to kvůli tobě, miláčku.“ Ha, přistihl jsem vás při činu, pokrytci. Proč jste neřekli: „Udělal jsem to pro tebe.“?

V překladu Člověk, který udělal sám sebe.

       Myšlenka, že můžeme být tvůrci sami sebe, je svůdná. Pro mnohé z nás dokonce samozřejmá. Jenže je to s námi tak, jak bychom si rádi mysleli?

       Jogín by vám s nebeským úsměvem řekl: Tvrzení, že něco můžete vytvořit, je právě největší omyl vašeho života. Kdo to je ten „Self“? Meditujte nad tím, a až přestanete ztotožňovat „já“ jen se svým tělem a rozumem, bude se vám zdát samotný výraz selfmademan pošetilý.

       Meditovat se mi momentálně nechce a pošetilost pokládám za neoddělitelnou součást života. Musím však souhlasit, že v selfmademanovi je něco trochu divného. O vlivu kultury na člověka bylo napsáno nepočítaně stran. Člověk nemůže vytvořit sám sebe, nutně je spoluvytvářen lidmi, s nimiž se stýká, prostředím, ve kterém žije, okolnostmi, do nichž se zamíchá.

       A přece má ta myšlenka něco do sebe. Je pravda, že to, jací jsme, záleží i na nás. Na tom, jak pochopíme a zpracujeme to, co se nám děje, jak zareagujeme na věci kolem nás.

       Nakonec je hřích v jednom: ve vytržení z kontextu. Když někde (obvykle v USA) hovoří o selfmademanovi, hovoří o něm s obdivem, často až nekritickým zbožňováním. Je to idol, symbol jednoho z určujících rysů jedné velkolepé kultury. Má všechny dobré i špatné vlastnosti idolů. Je čistý, krystalický, jednoduchý a - pravdivý. Ale není jediný možný a hlavně - jako dokonalý ideál je nerealizovatelný. Reálného selfmademana nemůžete nakreslit aniž by vznikla karikatura člověka.

       To slovíčko se mi líbí. Přitahuje mě ideál, který představuje. Zároveň si však uvědomuji, že skrývá nebezpečí v případě, že mu podlehnu. Je to jeden rys mého života a mé kultury a v mém životě a mé kultuře má svou platnost i jeho protipól. Tím není ten uspěchaný človíček štvaný civilizací. Je to moudrá osobnost, která si uvědomuje, že žít ve společnosti znamená nechat se společností formovat. Nejde o to nechat se vláčet událostmi - to je zmrzačující dokonalá realizace protipólu selfmademana. Jde o to přiznat, že druzí na nás mají tak trochu právo, stejně, jako my na ně. Hledat zlatou střední cestu mezi seberealizací a sebeobětováním.

Tak. Mohli byste mi vyčítat, že jsem sliboval češtinu a přitom se hrabu v cizích jazycích. Abych se tomu vyhnul, vybral jsem něco ryze českého.

       Neboť uslyšíte-li kadibudka, nutně se vám vybaví dřevěná boudička tak akorát, preparovaná rozmary počasí, s nedoléhajícími, většinou vrzavými dvířky, obklopená nezaměnitelným odérem výkalů, které mají dost času kvasit si do alelujá. Uvnitř (někdy po delším hledání) jednoduchá zástrčka či zrezavělý háček a (máte-li štěstí) navlhlá role toaletního papíru. Otvor v lavici mile okrouhlý, veliký tak akorát (bože, na té stavbičce je všechno „tak akorát“, míry jsou ověřené zkušeností mnoha generací), lehce ochcaný. To je kadibudka. Ani hajzl ani latrína. Už vůbec ne suché WC (vodní klozet), záchod, toaleta či „ona místnost“.

       Možná se usmíváte, s jakým zanícením popisuji tu chatrnou páchnoucí stavbičku. Ale, víte, já musím, nevydržím to, prostě to ze mě musí ven. Já tohle slovíčko miluju. Prosté, jasné, netajeně lidské. Vždyť ono dokáže prosvětlit i tu činnost, obvykle přecházenou mlčením a rádobyvznešenými opisy. Kadibudka je roztomilá i když mrzne, je tma nebo vám kape za krk dírou ve střeše. Rozklad a hnití jsou ve svém přirozeném prostředí, živočišnost je přiznaná, přijatá a podporovaná.

       Byl jsem v kadibudce u jedné horské boudy v rakouských Alpách. Kovová buňka na kamenné dlažbě. Uvnitř kachlíky, elektrické světlo, čisto, vůně osvěžovače vzduchu, kýbl s vodou a kartáč. Větrací okénko. Velmi civilizované. Jen keramická mísa se zavřeným poklopem končila místo sifonu septikem. Na dveřích pokyny k použití WC, nadepsané „Pokyny k použití WC“. Udržujte čistotu. Dojde-li toaletní papír, požádejte o další v chatě. Mísu očistěte kartáčem. Po použití uzavřete poklop (mouchy). Děkujeme vám.

       Fuj.