Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Hraju si na obrozence, což ovšem v době Internetu odsuzuje člověka do role šaška. Zrovna nedávno jsem vydal knížku. Takový sborníček prací (vesměs) mladých českých autorů, u nějž si kvůli blbému baroknímu fontu nikdo není jist názvem. Honza Macháček knihu již tuším na stránkách Interkomu recenzoval. Poté, co jsem knihu vydal, naložil jsem ji do nůše a začal obcházet kamarády. Nerozdávám, neměl bych na chleba, leč osobně prodávám s podstatnou slevou. (Divili byste se, jak to funguje, člověk vleze do vesnice a než se v krčmě občerství, je náves plná lidí žmoulajících mince - i jako spropitné lze použít knihu.) Takto jsem knihu na jedné nedávné tolkienovské akci odprodal kamarádovi, kterýžto se mi vzápětí odvděčil reakcí na mou recenzi povídek v doslovu. Vzhledem k tomu, že se jedná o záležitost v podstatě literární, předávám text Interkomu v plném znění. (Třeba tak uženu pár dalších kupců…

       Milý Michale,

       nerad nechávám debatu, která by mohla někam vést, nedokončenou, takže se mi čas od času stává, že se rozhodnu vyložit svůj náhled na věc dodatečně a písemně. „Věcí“ je tentokrát sborník Draťobijci, který jsem od Oslavy přečetl a k němuž zde přičiňuju pár poznámek. Docela s chutí jsem si zahrál na porotce a všechny povídky obodoval podle „starého, dobrého systému“. Vše ber samozřejmě s rezervou, hlavně proto, že nejsem čtenářsky v žánru příliš zabydlený, a proto, že povídky přece jen neznám tak dobře, jak by bylo záhodno u opravdového porotce.

       Nejdřív komentář ke komentáři (Tvému). Líbí se mi, je svižný, inteligentní a k věci. Určitě bych ho v příštích sbornících (budou-li jaké) zachoval, už třeba kvůli lidem jako já, kteří si po přečtení povídky chtějí svůj bezprostřední dojem co nejdřív srovnat se zkušeností někoho jiného. Zanedbatelný není ani, dovolíš-li mi to slovo, přínos „didaktický“, který vidím hlavně v zařazení povídek do jednotlivých subžánrů. V životě jsem třeba neslyšel o Andre Nortonové (bezpochyby vlastní vinou), ale teď znám nejen její jméno, nýbrž mám díky povídkám Anny Šochové a Jany Kostelecké i jakous takous představu o ženské fantasy.

       Nemá smysl rozebírat rozdíly a rozdílečky v Tvém a mém vkusu; chtěl bych Tě jen upozornit na pár věcí, ve kterých se podle mě mýlíš.

       Všechny vlastně souvisejí s Tvým základním rozlišením na „anekdoty“ a „dobrodružné příběhy“ (str. 134), které sice považuju za velmi užitečné, ale jen pro základní orientaci. Sám ostatně upozorňuješ, že „se vyskytlo i pár příběhů, které se čímsi vymkly…, a přece (či snad proto?) se prosadily.“ (str. 133) Tuto „divnost“ oceňuješ, podle mě právem, hlavně u Stvořitele a u Věčnosti do svítání. U povídek Trampoty se směnkou, Pozor, noha! a Pozor na zdání, to často klame! se mi soudě podle Tvého komentáře (jak jsi hlasoval, nevím) naopak zdá, že ses málo pozorně ptal na to, co vlastně autor chce sdělit, do jakého žánru sám sebe zařazuje – a v důsledku toho jsou, promineš-li, některé Tvé komentáře úplně vedle. Ale popořádku.

       Pro Trampoty se směnkou mám, jak si možná vzpomeneš, slabost zcela zvláštní: Jednak mě povídka velmi pobavila, a to asi třikrát po sobě, jednak (což s tím souvisí) je to jedna z mála povídek výboru, v níž vidím opravdu kvalitní práci s jazykem. K nezahození je i výstižná (ovšemže anekdotická) charakterizace všech postav včetně filosofa, nejméně výrazně snad Jánoše (a mihnuvšího se kněze), ale stejně: na pouhých čtyřech stránkách… U Tebe to povídka prohrává „velmi slabou pointou“ (str. 135), protože (odhaduju) když je pointa „špatná, nenabroušené ostří nezřídka nepronikne čtenářovou hroší kůží a celý „literární útok“ vyjde nazmar.“ (str. 134) Promiň, ale to je nepochopení. Pointou tohoto dílka je, dá-li se to tak říci, pomalu každá druhá věta, a oba závěrečné komentáře („zase jsme někomu naletěli“ a autorský o šutráku) jsou už jakoby jen chaplinovsky suchou úklonkou po tom gejzíru gagů. Osobně stavím takovouhle grotesku výš než stručnou (Pán, sluha a dýmka) a o hodně výš než dlouhou až zdlouhavou (Rytířská encyklopedie) anekdotu s pointou na konci; jde takříkajíc o vítězství na body. Mimochodem, napadlo Tě, že závěrečné „poučení“ o šutráku zní, jako by vypadlo přímo z nějakého Arisofoglarova traktátu o noetice?

       Úplně o něčem jiném by to samozřejmě bylo, kdyby Ti groteska jako taková nepřipadala vtipná – pak by se do ní daly tak nanejvýš balit rohlíky. Sám za sebe si ovšem nemůžu pomoct a uděluju druhé místo.

       Povídka Pozor, noha! taky splakala nad výdělkem z Tvojí definice anekdoty. Zastával bych se jí dokonce i v případě, kdyby šlo jen o kapitolu zcela vytrženou z kontextu, jakýsi žánrový obrázek ze života Prďolínů (i takové věci se dneska píšou a čtou!), ale když má příběh navíc hlavu a patu, tak mi Tvůj ortel, že autor „pointy bohužel neuznává vůbec“, připadá křiklavě nespravedlivý. Tvůj nápad vyškrtnout půvabné líčení knihovny je vyložená hloupost – povídka by si tak polepšila jen podle měřítek Tvé definice. Uděluju páté místo.

       Pán, sluha a dýmka: Tvůj komentář bych podepsal. Uděluju šesté místo.

       Pozor na zdání, to často klame: opět – a naposledy – jsi vůbec nevystihl žánr: „Tváří se trochu jako dobrodružný příběh, avšak nic dobrodružného se tam neděje [?!? – D. S.], takže to bude spíše anekdota.“ (str. 136) A co takhle fantasy-horror? Nebo fantasy-thriller? Netvrdím, že světoborně napsaný, ale znovu opakuju, že je třeba posuzovat povídku podle jejích vlastních měřítek. Krom toho se mi zdaleka nezdá, že by se tu až tak žonglovalo s pravidly, jak píšeš Ty. Neschopnost proměny mi u upíra vadí o dost míň než čtyřmetrovost u hobita (to je, pravda, dost subjektivní), v povídce se navíc ukáže, že „svým způsobem se upír přece jenom může proměňovat.“ (str. 25) Tvoje otázka, „proč upíří kočka zkrátka dále nevysává myši,“ postrádá logiku – vysávají snad lidé, než se stanou upíry, ostatní lidi? Tvoje „Městečko plné nemrtvých myší“ (str. 136) by se mi taky líbilo, ale nemůžeš autora vinit z nekonzistence. Sám ovšem povídku nijak zvlášť vysoko nehodnotím, nezdá se mi být příliš pečlivě a nápaditě napsaná (např. Krinianův závěrečný vnitřní monolog), takže páté místo.

       U Odříkaného chleba… jsem nejenom nepochopil závěr, ale i některé pasáže předtím mi připadaly zmatečné. Netvrdím, že by se nedal jejich smysl rozluštit usilovným studiem, jenže fantasy není Kant, a tak dávám jinak pěkné povídce přísné páté místo.

       U Věčnosti až do svítání mě nápad s proměnou ve strom kupodivu nijak neoslovil, nicméně povídka je psaná kultivovaně, tak páté místo.

       Jod nedostane kvůli „obrovskému množství hrubek“ (str. 137) samozřejmě nic. Jinak by to nejspíš bylo páté místo.

       V říši mrazu: zklamání, ale můžu si za to sám, nechal jsem se navnadit Tvým půvabným komentářem, který je nápaditější než celá povídka dohromady. Na postavách mě narozdíl od Tebe zaujala jenom jména, příběh veškerý žádný, nicméně za slušný styl a zajímavý pohled zvnějšku na „jižní lidi“ (54) uděluju šesté místo.

       Na Rytířské encyklopedii je zajímavá opravdu jen pointa, už jenom poučky z encyklopedie by mohly být mnohem nápaditější („draka spolehlivě uspíte zpěvem ukolébavky Halé, belé, skřetí želé“). Šesté místo.

       Teď už bez výjimky první liga. Zavřené oči: není moc co řešit, čtvrté místo.

       U Ledového krále podepisuju Tvůj komentář a uděluju třetí místo.

       U Žlutého draka rozhodlo občasné nepřesvědčivé moralizování, poněkud z prstu vycucané zjištění, že krásná Arweg je saň, ale hlavně to, že by mi nevybyly třetí ceny o čtvrtém místě.

       Pro Rytíře a draka zas bohužel nezbývá cena druhá, takže uděluju třetí místo.

       Stvořitele jsem si soukromě zařadil do šuplíčku „takových těch povídek, ze kterých se mi dělá nevolno,“ za což ovšem autor nemůže. Krom toho když člověk čte pátou šestou povídku, která apokryfně líčí stvoření, tak na něj působí o poznání míň geniálně než čtvrtá nebo první, za což ovšem autor taky nemůže (mimochodem, ani za jedno z toho nemůže to, že jsem křesťan). Pavlova vize „údolí suchých kostí“ je fascinující, takže po zásluze uděluju třetí místo a připojuju biblický odkaz, o němž jsem se zmiňoval:

       „Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich… Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: „Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!“ … Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna k druhé. Viděl jsem, jak se najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl…“

       (Ezechiel 37)

       Za přečtení stojí celé Ezechielovo vidění – kam se hrabe surrealismus…

       Dětské dýce dávám vcelku bez váhání druhé místo. Jak vidno, známkoval jsem štědře. Povídky, které se zmítají v „autorské protoplazmě“ (str. 133), se totiž do sborníku nedostaly a práce všech autorů si i jinak ocenění rozhodně zaslouží. Na druhé straně mi přece jenom první cena zůstala v rukávě…