Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

O víkendu 1.–3. října 1999 jsme se sjeli na stejné místo jako loni, do Tří studní poblíž Žďáru nad Sázavou. Celou cestu z Prahy do Žďáru jsem prostál v chodbičce vlaku – tak to dopadá, když si člověk vyhlédne vlak, a pak hrdě odmítne nabídku na svezení autem. Aspoň že mi neujel autobus ze Žďáru; čekal jsem na něj asi tak půl hodiny a setkal se při tom s Jarkou Novákovou, která přijela od Brna a stačila se zatím porozhlédnout po městě. Před hotel Tři studně jsme dorazili právě ve chvíli, kdy tam Jirka Pelech přivezl autem Stáňu Kučovou, Ivanu Kuglerovou, Cyrila Broma a samozřejmě sebe. Vysočina nás vítala lehkou sprškou a duhou nad lesem.

       V hotelu jsme už našli Janu a Jarka Rečkovy a dozvěděli jsme se, že se ubytoval také Láďa Pícha, zatímco Vašek Pícha je ještě někde na cestách, a že Jarkův syn přiveze od Slovenské strely Mirka Hokeše a Milana Petráka. Když jsme se pak večer radovali, kolik nás je, že už se pomalu ani ke stolu nevejdeme, dorazil ještě Vojta Kočí. Povečeřel jsem s přáteli a Jarek mě dokopal, protože Milan byl mezi námi nový, abych jakožto šéf Workshopu řídil–neřídil vzájemné představování. Prohlédl jsem si první díl Ivanina comicsu o Workshopu (na Vaškovo libreto) a marně jsem přemýšlel, co mi na něm chybí. Rozdal jsem nějaké sukulenty a již krátce po desáté jsem odešel spát, a tak o větší části večera nic nevím.

       Spánek nestál za moc. V hotelu bylo zima a navíc mě začal bolet zub. Přestal až k ránu, kdy už nemělo smysl spát.

       Po snídani (z vlastních zásob) jsem větší část dopoledne proklábosil s Milanem, který jako jeden z mála účastníků vstává ráno. Blížící se poledne zatím ohřálo trochu hotel a probudilo ostatní. Jana si stěžovala, že ji k ránu začal bolet zub, a Jarek přišel s nápadem, jak příště vyzrát na zimu: když se mu napřesrok včas přihlásíme, objedná ubytování v nedalekých chatkách, které mají plynová topení. Souhlasil jsem, že se s ním a s Jirkou zajdu po výletě na ty chatky podívat.

       Všechno zlé je k něčemu dobré, a tak to, že jsme vyrazili až někdy kolem půl jedenácté (nebo to bylo ještě později?) přišlo vhod, abychom neutekli Milanu Štajerovi. Tento literární víkend tak nejen dosáhl nejvyššího počtu účastníků (celých čtrnáct lidí!) co pamatuji, ale dokonce vyvstala potřeba, abych v reportáži rozlišoval jednotlivé účastníky příjmením. Nebo by aspoň vyvstala, kdybych psal něco o tom, co se během víkendu dělo. Sotva jsme došli na Paseckou skálu, už tu bylo poledne a já jsem dostal hlad. I usedl jsem na příhodný kámen a jal se obědvat sardinky s chlebem. Ostatní se zatím pokochali rozhledem a utekli mi. Byl jsem si jist, že je dohoním, jenže když jsem se v Kadově kochal pohledem na starobylé stavení ve stínu statných jasanů, minul jsem bez povšimnutí hospodu na druhé straně ulice, kde mí přátelé obědvali.

       Někde u Dráteniček mě konečně napadlo, že ostatní už asi nedoženu. Navíc jsem si uvědomil, že touhle cestou jsme šli, byť v opačném směru, s Vaškem a Ivanou loni. Odbočil jsem tedy někam, kde jsem ještě nebyl. Milovská hospoda U Šlechtů neměla žádný půvab, když mi tam scházeli workshopáci, s nimiž bychom se mohli vyfotit pod vývěsním štítem a poslat pozdrav Vladimíru Šlechtovi, ale tamní rákosiny stojí za vidění a Čtyři palice jsou pěkné rozeklané skály s hezkou vyhlídkou. Přes starých známých Devět skal jsem se pak vrátil nejkratší cestou do Tří studní.

       Všichni už tam byli a prohlídku chatek měli Jarek s Jirkou také za sebou. Je tam prý pěkně, ale docela nával: pozvánky bude nutno rozeslat včas, abychom se přihlásili Jarkovi do konce června, a kdo prošvihne termín, bude to muset zkusit v již tradičních Třech studních (a mrznout, jestli nebude tepleji).

       Opět jsme večeřeli, klábosili a hodnotili si navzájem povídky. Nebyl jsem první, kdo odpadl, jen díky tomu, že Stáňa a Vojta odjížděli už večer. Buď bylo v noci tepleji než v pátek anebo jsem si začal zvykat; ze zubu jsem si vyčistil plombu, a tak nebolel. Ráno jsem pak vstal dost brzo na to, abych mohl vyrazit do Žďáru pěšky, ale nechtělo se mi vyskakovat oknem ani vymýšlet žádnou krkolomnost s klíči a zamykáním hlavního vchodu, a krom toho mi Jirka večer slíbil, že mě na můj autobus včas hodí autem. Díky tomu se mi dokonce podařilo s několika lidmi rozloučit. Mimo to jsem měl dost času uvažovat, zda jsem opravdu ten pravý pro psaní reportáží z literárních víkendů. Nejspíš nejsem ten pravý ani na to, abych vedl Workshop, a občas mě napadá, že možná nebudu ani ten pravý, kdo by měl žít můj život. Bohužel to za mě nikdo neudělá.

       Jako s posledními jsem se loučil s Vaškem a Láďou, kteří mě doprovodili až do Jihlavy a šli si prohlédnout tamní katakomby. A pak už hurá domů vybrat korespondenci Workshopu, a hned zas do Prahy na pragocentrickou schůzku!