Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Protože raději vystavuji na odiv své názory, než bych psal poctivé recenze, doufám, že knihu Matta Ridleyho „Původ ctnosti“ už zrecenzoval někdo lepší. Kdyby snad ne, vezměte na vědomí, že vám ji rozhodně doporučuji, a běžte si ji přečíst. Na příštích řádcích se už jen pokusím autora za některé závěry zfackovat z pozice levičáka.

       Matt Ridley je zřejmě pravičák, a tak z informací, jež ve své knize shromáždil, vyvozuje, že stát je špatný a soukromé vlastnictví dobré. Jelikož tyto závěry soustředil na konec knihy, lze lehko přehlédnout, kde se od pravicové ideologie odchyluje, nebo se dokonce staví proti ní – například že na adresu kapitálového trhu (konkrétně měnových spekulací) říká na straně 216: „Díky dělbě práce není obchod hrou s nulovým součtem; kde není dělba práce, tam vždy někdo tratí.“ Příliš pravicově nevyznívá ani jeho přesvědčení, že bychom se, s ohledem na svou přirozenost, měli organizovat do příbuzenských, sousedských či jinak spřátelených skupin o přibližně sto padesáti lidech, ve kterých bychom se nezištně navzájem podporovali a mezi nimiž by teprve přišel ke slovu obchod na volném trhu. Možná tedy Ridleymu obviněním z pravičáctví křivdím, možná jen v závěru knihy zdůraznil ty problémy, na které naráží nejčastěji. Buď, jak buď, dopustil se při tom opomenutí, kterého by pravicoví ideologové mohli snadno zneužít.

       Ridley přesvědčivě ukázal, že pro ochranu životního prostředí, uchování zdrojů a vůbec přežití lidstva je státní vlastnictví pohromou. Možná přehlédl některé výjimky, kdy stát funguje docela dobře, ale to nevadí – stejně by šlo jen o vzácné případy jako Island, kdy je stát malý a tvoří vlastně jedinou sousedskou občinu. Co vadí, je, že zapomněl na velkopodnikatele. Tvrdím, že obří koncern, nejlépe nadnárodní, je stejným Leviatanem jako stát; obávám se ostatně, že názorných příkladů devastace životního prostředí a rabování zdrojů takovými podniky se najde víc než dost.

       Ridleyho argumenty nemluví ve prospěch jakéhokoliv soukromého vlastnictví, nýbrž pouze vlastnictví drobného, družstevního a obecního. Vše, co je třeba chránit, musí nejen někomu patřit, ono to především musí patřit tomu, kdo s tím pracuje. Majitel sice, pokud není blázen, nepodřízne dojnou krávu, ale čím dále je majitel od pasáka, tím delší na něj musí mít klacek, aby krávu uchránil. Naprosto nezáleží na tom, zda je majitelem stát nebo velkokapitalista – buď přinutí své podřízené žít ve tvrdě totalitních podmínkách, nebo je nechá vydrancovat zdroje. Kdyby existoval systém řízení, který by tento problém řešil, dal by se stejně jako v podniku uplatnit i ve státě; dosavadní zkušenosti nedávají mnoho důvodů k optimismu.

       Ač by se tedy po přečtení Ridleyho knihy mohlo zdát, že státy udělají nejlépe, když se v tichosti rozpustí, situace je trochu složitější. Státy by měly nejprve vzít tvrdě u huby všechny velkopodnikatele, zejména ty nadnárodní, a podpořit vznik místní samosprávy, která by do budoucna zajistila (sebe)obranu proti chamtivcům, obřím kolosům a byrokratům. Pak teprve si mohou politici sbalit fidlátka a jít se živit poctivou prací.