Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Stojím nyní, či spíš ZR stojí před typografickým problémem, jak do mé rubriky začlenit celý článek převzatý odjinud. Vyšel v časopise Navigator („magazine for free“, k nalezení v místech, kde se dá předpokládat větší koncentrace mladých a neklidných, marketingově zajímavých pro zadavatele reklamy) už v létě, ale trvalo takto dlouho, než se mi přes ZR podařilo kontaktovat autora a získat text v elektronické formě, aby nebylo třeba ho do IK znovu opisovat - neboť o tom, že by se o něm měla dozvědět širší scifistická veřejnost, jsem byl přesvědčen od počátku, už proto, aby na něj mohl reagovat také někdo, kdo o vydávání SF něco ví...

       Vzdor tomu, že paperback má i hřbet ohebný, čímž by nám mohl být blízký, u nás nezdomácněl v té formě jako na Západě - především v kapesně ideálním, jednotném formátu. Brožované knihy byly jen pokusy z nouze.

       Nakladatelství BB art představilo na letošním Světě knihy svůj projekt rozmáchlé paperbackové řady. Mají světovému ideálu zatím nejblíž ze všeho, co se u nás v tomto směru objevilo. Jste-li scifisté, namítnete, že vaši nakladatelé na vás s paperbacky myslí už roky a už je umí, dokonce i zlatá, plastická písmenka dovedou.

       Nastojte: poslední scifistický paperback, který jsem si dopřál, měl 574 stran a stál 229 Kč - a to jsem měl štěstí, že ho nakladatel nerozpůlil na 2 x 288 stran a 2 x cca 189 korun. BB art i ty nejtlustší paperbacky nabízí za 59 káčé, a má takových většinu, protože vyzobává americké bestsellerové žebříčky kvalitního napínavého čtiva, jehož autoři trpí grafománií. Hubenější budou o pětku levnější. Zavádí systém běžný na Západě: náležitě drahá vázaná edice pro nedočkavce a po čase masové vydání v měkké vazbě. Hardcover by měl teoreticky pokrýt náklady, z paperbacku by už měl jít zisk - umírněný, baťovský, pět, deset korun za svazek.

       Scifisté vynechávají vázanou fázi, vydělávat začíná už paperback. A vydělává od počátku velmi slušně: podle hrubých propočtů a s kalkulací nadsazených výrobních nákladů zhruba 100 korun na výtisku.

       Scifističtí nakladatelé se na každoročním udílení cen Akademie SF na knižním veletrhu láskyplně usmívají na čtenáře. Bodejť by ne, bazilišci hrabiví.

Morální kodex kritika mě zavazuje neřídit se osobními antipatiemi, nýbrž postupovat padni komu padni; bylo by nepoctivé opravovat chyby jen jiným a Interkom šetřit.

       Rozsáhlé přebírání materiálů odjinud vedlo mj. k tomu, že v  IK č. 7/2000 se ocitlo tvrzení, že Vingeův Oheň nad hlubinou vyšel v USA ve třech dílech, takže český vydavatel, který ho rozdělil na dva svazky, nám vlastně ještě prokázal službu. To je naprostý nesmysl; originál je jediná, ač tlustá kniha - vůbec by mě zajímalo, čím to, že u nás jako bychom nebyli schopni vydat opravdu velký paperback. Že by se texty překladem prodloužily - ale o tolik? Nebo je to vyspělejší zahraniční typografií, která je schopna dostat na stránku víc písmenek než česká, aniž by působila natěsnaně? Do značné míry za to ovšem bude zodpovědné i to, že papír zahraničních knih má blíž k similjapanu než kladívkovým čtvrtkám, zatímco u nás je to přesně naopak.

       Že jsou v minulém IK špatně jména hongkongského herce a americké editorky, na tom tak nesejde - člověk si je bud opraví sám, nebo si toho ani nevšimne. O něco horší je zpráva o výsledcích World Fantasy Award, která na to, kolik místa zabírá, je prakticky bez užitku: uvádí sice autory vítězných povídek, ale ne jejich názvy, ovšem u povídkových sbírek zase jen tituly bez autorů. Můžete vzít jed na to, že až budu z vojny zpátky v Praze a budu číst korektury, podobné případy zastavím v zárodku.

       Ale ani já nejsem neomylný a musím se omluvit za několik nedostatků v minulém díle. V první řadě jsou to opomenutí, na která jsem přišel ihned po odevzdání rukopisu: Zapomněl jsem Ikarii pochválit za návrat shrnutí děje předchozího dílu v četbě na pokračování, věci ještě vzácnější než autorské medailónky. V pasáži o románu L. M. Bujoldové jsem ponechal jeho název tak, jak jsem si před dvěma lety myslel (a vlastně pořád myslím), že by se měl překládat, a neopravil ho do podoby, pod níž nakonec vyšel, nebo na to aspoň neupozornil. Konečně ve spěchu jsem vynechal další detail vrhající světlo na profesionalitu lidí z Fantasyplanet: jejich článek se původně jmenoval „Jane Welch je američanka, proboha!“, po mém zásahu se to změnilo na „Jane Welch je angličanka, proboha!“ a kdybych je neupozornil, že jména příslušníků národů píšeme s velkým A, zůstalo to tak patrně dodnes.

       Dopustil jsem se ale i opravdových chyb, na něž jsem přišel až s odstupem, když jsem viděl vytištěný text: Slovníky spisovatelů samozřejmě sestavuje Ústav pro českou literaturu a ne jazyk - bůhví, nač jsem v tu chvíli myslel; a i když jde o jediný znak a mohl bych se vymlouvat, že jsem se uklepl, je faktem, že jsem si neuvědomil, že Šílený Měsíc není totéž, co šílený měsíc. Mea maxima culpa.

„Knižní měsíčník“ K revue, dostupný zdarma po knihkupectvích, je fakticky jen další z tlustých barevných reklamních letáků honosících se názvem a periodicitou (znáte ze svých dopisních schránek!); i ta malá část obsahu, kterou nezaplňuje přímá inzerce ať už ve formě seznamů anotací „z aktuální nabídky nakladatelství XY“, nebo vzácněji celostránkových úryvků, je vybírána s ohledem na to, kolik dali interviewovaní tazatelce utržit jinde. Nicméně i v takovém suchopáru, vhodném nanejvýš pro ukrácení deseti minut v autobuse, jsem nalezl něco zajímavého z fanouškovského hlediska: dvoustránkový rozhovor v čísle 8-9/2000 s Ondřejem Müllerem, uvedeným coby „programový ředitel“ Albatrosu, o harrypotterovském cyklu u příležitosti vydání druhého dílu (následující číslo K revue má reklamu na něj přes celou obálku).

       Kromě (sebe)reklamy obsahuje i konkrétní informace, jež jsem dosud jinde nečetl (i když to je možná moje chyba, neboť mě ani nenapadlo navštívit website Albatrosu, jak doporučováno): po pomalém rozjezdu se prvního dílu prodalo už přes 10 000; část čtenářů se - ne překvapivě - rekrutuje z příznivců Pratchetta; a jakkoli neuvěřitelné se to zdá, na nakladatelství se prý obracejí bezradní rodiče, jejichž děti jsou rozhodnuty číst dokolečka pouze Harryho Pottera, než vyjde další (ale žádný strach, pomoc už je na cestě: „připravujeme pro toto mezidobí knížky v duchu 'přečtěte si, než vyjde další Harry Potter'. Obdobně se totiž s tímto problémem vypořádali zahraniční nakladatelé a osvědčilo se jim to“) - podobný případ hlásí ZR u svého mladšího syna, jehož to prý ale po několika opakováních pustilo, možná proto, že zabral protijed v podobě dříve stejně intenzivně vstřebávaného Kulhánka.

       Za nevídanou publicitu, jíž knize poskytli novináři „na stránkách svých listů, ale i v rozhlase a televizi“, prý vděčí čistě tomu, že „ji většina z nich četla“ a zalíbila se jim natolik, že se „průběžně dotazují, kdy vyjde další pokračování"; otevřenou otázkou zůstává, je-li eticky přijatelnější, že Albatros získal takovou konkurenční výhodu dokonce jen tak, beze všeho (v Mladé frontě, kde se nedávno podrobně věnovali kritice praxe vydávání public relations materiálů za redakční články!), než kdyby si ji zaplatil.

       Musím litovat, že mi v médiích unikly zprávy z „poněkud zvláštní tiskovky“, kterou v Albatrosu na vydání 2. dílu „připravili pro novináře": mělo jít o akci „neobvyklou především tím, že ptát se tentokrát budeme především my. Prostě si přítomné vyzkoušíme z Famfrpálu.“ Nepochybuji, že tak Ondřej Müller činil se stejnou pevnou nekompromisností, s níž nepustil z ruky vedení celého rozhovoru, a nebyly-li znalosti dostatečné, neváhal rovněž nabádavě pokárat: „Vidím, že tu knížku byste si opravdu měla přečíst. A propos, víte, že v zahraničí je úspěšně vydávána i pro dospělé?“

       Zlatý hřeb a myšlenkové jádro rozhovoru je v polovině. Jde o problém, který „jinde ve světě neexistuje“, potažmo „u nás také existuje, ale mlčí se o něm": totiž, děti nám nečtou (v zájmu spravedlnosti přiznávám, že až takto poklesle se Ondřej Müller nevyjádřil, ale já při parafrázování celkového ducha jeho tirády nemohl odolat). V cizině si to „dokázali přiznat“, „jsou vůbec rádi, když děti vezmou knihu do rukou“ a v takovém Německu mají třeba i nadaci, která, jak jen „se objeví jakýkoliv titul, který je schopen děti zaujmout, pochválí ho“, ale u nás? Hanba mluvit. „A to je i případ Rowlingové. Ve světě sklízí u čtenářů vavříny, ale v odborných kruzích ji přijali téměř odmítavě. Ani my nejsme výjimkou. Teď nemám na mysli novináře, kteří nám pomohli s propagací Harry Pottera, ale akademickou půdu literárních kritiků. V týdeníku Nové knihy psali o povrchnosti knihy, o plochosti charakterů, takže nikdo nakonec neví, je-li to kniha dobrá nebo špatná. Osobně nejsem proti tomu, když literární kritika knihu otevřeně odmítne, ale takové plané fráze, které lze říct koneckonců o každé knížce, mě (sic - ale tady je jednoznačně na vině tazatelka, vydavatelka časopisu a z toho titulu autorka všech podepsaných materiálů, projevující na to, že se pohybuje mezi psaným slovem, překvapující negramotnost) vadí.“

       No vážně, nevědět, že Ondřej Müller ve své době také napsal hezkých pár recenzí, a byly pořádně otevřeně odmítavé, pomyslel bych si něco o tom, jak bývalá výkladní skříň naší knižní kultury po pohlcení multimediálním impériem sledujícím jedině zisk (á la Divoká stvoření) je na nejlepší cestě následovat Mladou frontu, úpíc pod kuratelou jakési manažerské rychlokvašky, jejíž zkušenost s literaturou může sahat nanejvýš ke stánkovému prodeji Wilbura Smithe.

       Původně jsem tohle chtěl pojednat ve smrtelně vážném tónu, asi takto: Pokud jsem si i kdy myslel, že scifisté en masse jsou v čemkoli lepší než obyčejný plebs, poučily mě o opaku krádeže na conech a institucionální nakladatelské, ale přesto jsem se aspoň domníval, že není možné konzumovat velká kvanta žánru a nebýt přitom poměrně osvícený, když tu... Ale pak mi to přišlo přepjaté; jsou koneckonců na světě problémy, které si zaslouží spravedlivé rozhořčení mnohem spíš, zatímco tento je vlastně spíš fraškovitý. Zkrátka:

       Jistý český internetový sci-fi server, kterému zde nehodlám dělat reklamu, nemá rád, objeví-li se náhodou v nějaké knize homosexuální hrdina. Povšiml jsem si toho už před časem, ale nespokojené brblání, jež takové tituly provázelo, jsem bral jen jako další projev celkové prostomyslnosti websitu. Už ale nemohu přejít to, co napsali o jedné fantasy, již také nebudu jmenovat, protože o ni samu venkoncem nejde: „...kdyby tam (opět) nebyla 4% postava. Tentokráte (...), který ovšem (narozdíl (sic) od (...) v (...) díle (...) cyklu) nejenže je 4%, ale auto (sic) jeho ústy homosexuální vztahy natolik propaguje (a vychvaluje), že mi zůstal nepříjemný pocit, že si zde autor ventiluje vlastní úchylku. Co to udělá s těmi tennagery (sic, kurzíva rovněž autorova), kteří u nás fantasy hltají a jsou ve věku snadné ovlivnitelnosti, to už nikoho nezajímá.“

       Cožpak o to... ale v knize (a hezké řádce dalších, rozhodně častěji, než „4% postavy“) vystupuje také temný mág, usilující o světovládu a nechávající za sebou hromady mrtvol. Je snad recenzentovi lhostejné, jaký příklad si naše mládež vezme z tohohle?