Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Domýšlení důsledků využití - a zneužití - techniky patří ke Crichtonovým dvorním tématům. Dalším oblíbeným motivem je téma zábavního parku, kam lidé prchají před svým největším nepřítelem - nudou. Ve Westworldu se jednalo o návštěvu simulované historie oživené pomocí robotů. V Jurském parku se návštěvníci setkávali s dinosaury oživenými genovými technologiemi. V Proudu času se Crichton znovu vrací k myšlence navštěvování historie, tentokrát té autentické, s využitím cestování v čase pomocí aplikací kvantové fyziky. Než může dojít ke skutečnému komerčnímu využití, postihnou projekt (podobně jako v Jurském parku) vážné finanční i technologické komplikace a samozřejmě také nezbytné selhání lidského faktoru. Profesor historie se tak neplánovaně ocitá uprostřed stoleté války a skupina jeho studentů se ho více či méně dobrovolně vydává zachránit. Na každém kroku jim jde o život, protože středověcí rytíři jsou (podobně jako dinosauři v Jurském parku) mnohem rychlejší a dravější než v obecně vžitých představách. Kromě fyzického násilí musejí čelit i intrikám nejen středověké šlechty, ale také uvnitř moderní korporace, která projekt řídí. Přesto všechno se mise díky schopnostem a znalostem hrdinů, ale především „klasické“ souhře šťastných náhod zdaří a studenti se i s profesorem vracejí zpět. Všichni zloduši (podobně jako v Jurském parku) zhynou zaslouženou bídnou smrtí.

       Hypotetická technologie použitá k cestování časem je stále ještě hudbou příliš vzdálené budoucnosti, a tak je Crichton při popisu přepravních „strojů“ moudře mnohem méně konkrétní než obvykle. I když na tuto technologii přistoupíme, zůstává stále minimálně jeden otazník. Crichton sice vysvětlí, že se ve skutečnosti nejedná o cestování časem, nýbrž do alternativních vesmírů prostřednictvím červích děr ve kvantové pěně na subatomární úrovni, přesto je celý příběh klasickou časovkou, včetně řešení časových paradoxů a zasílání vzkazů z minulosti. Zůstává nevysvětleno, jakým mechanismem se změny v jiném vesmíru přenášejí do toho našeho, byť tyto vesmíry spolu v okamžiku přenosu „interferují“. Rovněž není nijak řešena otázka správné datace (nebo spíše adresace) cíle.

       V každém případě se však jedná o typický Crichtonův příběh, který se čte jedním dechem. Středověké reálie jsou dostatečně přesné, postavy věrohodné, až na studenta Chrise, jenž se změnil ze zženštilého neurotika v hrdinu bez bázně a hany za necelých 37 hodin. Nijak zvlášť se mi nelíbila obálka, která nemá s příběhem nic společného, překlad názvu a cena, ale to už je zase zcela jiná story.