Interkom: Mlok 2000: 170 mrtvol

Vždy, když se mi dostane do rukou sbírka vítězných povídek z nějaké literární soutěže, neubráním se myšlence, že teď si přečtu, jak píší ocenění autoři, a příští rok napíši něco podobného a cena mě také nemine. Zatím se mi to ovšem nepodařilo, nejspíš také proto, že většinou nenapíšu nic. Stejně tak jsem přistupoval i ke sbírce vítězných prací z letošní Ceny Karla Čapka Mlok 2000: se zvědavostí a nadějí, že odhalím, jak správně a nejlépe psát, aby se člověk zavděčil porotě.

Nemůžu říct, že by mne čekalo přímo zklamání, ale asi tak v polovině jsem začal pociťovat, že mě to nějak nebaví. Pokusil jem se odhalit, čím to asi je. A uvědomil jsem si, že je tam na můj vkus nějak moc násilí - příliš mnoho zmlácených, raněných a mrtvých osob. A tu jsem pojal myšlenku, že by to chtělo nějak objektivně zhodnotit, dokázat, že je tomu skutečně tak a že to není jen můj osobní pocit. A nebo se naopak přesvědčit, že se mýlím a že tam toho násilí zase tolik není. Jenže jak takovou věc dokázat? Ve své naivitě jsem usoudil, že nejlepším důkazem bude spočítat množství mrtvol, které se v knize vyskytují. Pak bude jasno.

Takže, když jsem knihu jednou přečetl, začal jsem ji číst podruhé a přitom počítal mrtvoly. A zjistil jsem, že autoři jsou v této oblasti velice nedisciplinovaní, ba co víc, mám důvod domnívat se, že přímo sabotují snahu po objektivním statistické zhodnocení svých děl. Jak jinak si vysvětlit tak nepřesné údaje, jako například: „Obrňák se rozloupl jako rozlomený humr a s ohlušujícím rachotem explodoval.“ (str. 64, Jiří Hons: Bastyho přelud). Ni víc. Kolik bylo v obrněném vozidle osob, autor neuvádí. Mimořádná nedůslednost! Nebo jinde: „Nějací prašiví balkové. Už jsou mrtví.“ (str. 102, Ivana Kuglerová: Povolání). Kolik jich bylo, autorka nikde nepíše. Jak se má pak člověk dopočítat nějakého objektivního výsledku. A korunu tomu všemu nasadila Jana Rečková. Její Gesiahma je vrchol schválnosti. Hra, kde člověk nikdy neví, zda propíchnutého soka někdo do rána nezachrání, prostě překračuje hranice zdravého statistikova rozumu. No, nakonec jsem s relativně nepoškozenou myslí překonal i to a s použitím mnoha přibližných odhadů jsem se dopracoval i nějakých, rádoby objektivních, výsledků.

Takže v celé knize se vyskytuje přibližně 170 mrtvol, které jsou rozmístěny značně nerovnoměrně. Jsou zde povídky, kde není žádný mrtvý, v jiných jich je i několik desítek. Nicméně průměr činí přibližně 1 mrtvolu na každé dvě stránky, neboli 0,5 mrtvoly na každou stránku.

A teď co s tím? Je to hodně nebo málo? Těžko říct. Nepochybně záleží na vkusu čtenáře. Musím se přiznat, že při prvním čtení jsem měl pocit, že je tam těch mrtvol mnohem více, a konečný výsledek mne trochu zklamal. Ale na druhé straně jsem si uvědomil, že neméně důležitou, a možná i důležitější, roli hraje také množství uštědřených ran, polámaných kostí, rozlité krve, počet mučených a týraných osob a vůbec všechno ostatní, co k násilí patří. A nepochybně i způsob, jak to autor napíše, co v příběhu zdůrazní a co potlačí.

Zdá se, že nezbývá než znova usednout a dát se do počítání: to máme jednu zlomenou nohu, tu přeraženou čelist, a zde je jedno vypíchnuté oko, a tady mučení žhavým železem... To nám to krásně přibývá. Ještě párkrát to celé přečtu a za pár měsíců bych mohl mít kompletní výsledky. A pak by to chtělo něco pro porovnání. Třeba Mloka 1999, nebo rovnou Mloka 2001. No, dal by se tu udělat ještě pořádný kus práce.

Ale nějak se mi do toho už nechce. Počítat mrtvoly a raněné není zrovna příliš radostné a povznášející. A stejně je to jedno. Účinky umění se dají jen těžko statisticky vyjádřit. Rozhodující je subjektivní působení na každého čtenáře, diváka či posluchače. Nicméně si myslím, že výsledky, ke kterým jsem došel, jsou docela zajímavé a mohou leckoho zaujmout.

Abych někomu nekřivdil, musím upozornit, že v kategorii krátkých povídek nejsou skoro žádné mrtvoly a jsou tedy relativně mírumilovné. Stejně tak vítězná dlouhá povídka se obešla bez mrtvol (nikoli ovšem bez trochu násilí). Vše tedy způsobily čtyři dlouhé povídky a román. Což je 265 stran z celkových 340, tedy celých 78 procent.

Co z toho tedy plyne pro autory a jejich šance na přední umístění v Ceně Karla Čapka? Kategoricky nelze nic tvrdit, ale lze to shrnout asi takto: Píšete-li krátkou povídku, obejdete se klidně bez násilí. Chcete-li napsat dlouhou povídku, máte sice šanci i bez mrtvol a mnoha zraněných, ale přidáte-li přece jen trochu (nebo spíše více) násilí, vaše šance na úspěch se podstatně zvýší. A píšete-li román? Z jednoho vzorku nelze činit žádné závěry. Nicméně lze předpokládat, že násilí nebude na škodu.

Co tedy říci závěrem? I přes výše zmíněné námitky musím napsat, že jsem si Mloka 2000 přečetl se zájmem a nemusel jsem se příliš přemáhat. Většina povídek má spád a člověk se u nich rozhodně nenudí. Jen román Jany Rečkové se mi zdál místy poněkud nepřehledný a málo srozumitelný. Nicméně, nevytkl jsem si za cíl napsat klasickou kritiku, a tak se nebudu pouštět do detailnějších rozborů. Chtěl jsem jen upozornit na zajímavé výsledky, které jsem zjistil. Pro mne prostě bylo v celé knize trochu moc násilí a myslím si, že by v některých případech mohlo platit staré známé: Méně je někdy více. Ale, jak píši již výše, je to věc vkusu každého čtenáře a on se musí rozhodnout, zda 170 mrtvol a další násilí v jedné knize je pro něj moc nebo málo.

Musím se však přiznat, že mne poněkud udivuje, proč u poroty vyhrála zrovna tato díla. Žádná z prací se mi nezdá zase až tak výjimečná a moc hluboké stopy v mé mysli nezanechala. Asi v soutěži nic lepšího nebylo a zrovna tyto povídky odpovídaly nejlépe vkusu porotců. Zajímavé by možná bylo vědět, zda i ostatní díla byla psána v podobném duchu a je to tedy všeobecný trend, nebo byly shodou okolností zrovna tyto práce nejlepší. O tom by mohl napsat někdo z porotců, ale předpokládám, že jsou všichni rádi, že to mají z krku a do ničeho podobného se nikdo z nich nepustí. Zvláště, když další ročník již klepe na dveře. No, uvidíme, kdo v něm tentokrát vyhraje a zda budu s výběrem spokojenější.