Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Slovy z nadpisu nebo podobně začíná mnoho anekdot o národní povaze. Trochu ve stylu takových vtipů bych se s vámi rád podělil o několik pozdních dojmů ze tří reprezentantů filmové scifistické extratřídy. Díky svému příspěvku na jednu internetovou stránku jsem letos uzavřel výměnný obchod s kanadským scifistou: originální VHS „Ikarie XB 1“ (1963, ČSSR, r. Jindřich Polák) za dvě originální pásky s „Destination Moon“ (1950, USA, r. Irving Pichel) a „Planětou bur“ (1962, SSSR, r. Pavel Klušancev). Při porovnání se nesmí zapomínat na to, že díky rozvinutému filmovému průmyslu má americký zástupce 12-, respektive 13-letý handicap. Ale každý z těch filmů hrál ve své národní kinematografii podobnou průkopnickou roli.

       Doba natočení našich tří filmů se pěkně odráží i v doletu jednotlivých korábů. „Destination Moon“ pojednává samozřejmě o dosažení Měsíce. Rusové vyslali své hrdiny o 12 let později o kousek dál, na Venuši. A Češi, jak známo, vystřelili Ikarii rovnou až k Proximě Centauri.

       Obchodní poznámka

       Dříve než přejdeme k vlastním filmovým dílům, rád bych pochválil amerického videodistributora, že kazetu „Destination Moon“ ani „Planěta bur“ nezaplácal přihlouplými reklamami na současné masové hollywoodské produkty. (Bohužel přesný opak provedlo bontonské Centrum českého videa s „Ikarií XB 1“.) Americké kazety obsahují filmové reklamy, avšak z téže doby a stejného žánru, jako je zakoupený film. Osobně jsem tím nadšen. Člověk rázem nasaje atmosféru běžných komerčních filmů 50. let: edwoodovsky špatné herecké výkony i speciální efekty, ataky mimozemských příšer, začasté neviditelných, mimozemští zloduši usilující o urostlé astronautky v proklatě krátkých uniformách.

Všechny tři filmy představovaly ve své době špičku speciálních kosmických efektů ve vážně míněných snímcích. Ty efekty už dnes diváka neohromí, zato rozesmějí. Hlavně v „Destination Moon“ je po letech znát přítomnost producenta, který asi rezolutně žádal omezení jakýchkoliv náročných scén, zejména ve stavu beztíže. Astronauti tráví relativně dost času obouváním a zouváním magnetických bot, aby se vysvětlilo, proč se v kabině nevznášejí. Magnetické boty posloužily dobře i Rusům u Venuše; jakoby na vysvětlenou se o nich jednou zmíní Máša, bohužel nevhod uprostřed emočně vypjatého proslovu. Aby se neřeklo, tak si magnetoboty na chvíli zuje a poletuje po kajutě lehounce, nehledě na své plnoštíhlejší proporce. Ani v tomto případě však beztíže netrvá víc než pár sekund. V Ikarii jak známo gravitace vůbec nechybí, aniž by to někdo vysvětloval.

       Elegancí kostýmů, dekorací i startu korábu z oběžné dráhy bezkonkurenčně vítězí Ikarie, což vzhledem ke složení tvůrčího týmu asi nikoho nepřekvapí. Navíc i odpůrci majora Zemana by mohli uznat, že dodnes je poutavá Liškova představa o populární hudbě budoucnosti. Podobně ojedinělá je i propracovaná choreografie tanců 25. století.

       Američané se v „Destination Moon“ zaměřili na realistický dojem spíše než na vizionářství. Jejich raketa nebudí smích. Snad jen aparatury atomového motoru připomínají z dnešního hlediska více parní lokomotivu než vesmírnou loď a tříkilové mikrofony s masivními stojany vypadají jako středně těžké činky. Navíc jsou zapojeny na dlouhých kabelech, jako mají konferenciéři na estrádách.

       Nejtěžší úkol si před sebe postavili ruští filmaři, a proto v „Planětě bur“ je směšných momentů nejvíce. Venuše právě prožívá éru dinosaurů. Tyto potvory občas na kosmonauty zaútočí: ti se bez váhání brání pistolemi a proti pterodaktylům použijí i malé dělo na střeše vznášedla. V roli pravěké fauny zaskakují v rámci úspor i záběry ještěrek z přírodopisných filmů. Pokud dinosaurus útočí, divák se popadá za břicho, neboť se příliš zjevně jedná o zoufalého komparsistu navlečeného v gumové masce. Jako takový nemá komparsista-dinosaurus jinou možnost útoku, než se rozeběhnout a ze strany vrazit do kosmonauta. Jelikož podle představ tvůrců bude do základní výbavy skafandrů patřit i pistole, jednostranná krátká přestřelka nemůže skončit jinak, než pádem nebohého prazvířete do bahna.

       Za výborný filmařský nápad považuji dodnes bez legrace zobrazení éterické Venušanky v jednom z posledních záběrů „Planěty bur“, kde se zjeví jako pouhý zrcadlový obraz v jezírku.

Studená válka a komunismus se podepsaly na všech třech filmech. Podíl pravičáka Roberta Heinleina na scénáři „Destination Moon“ je čtenářům sci-fi zřetelný. Žádného konzervativce nemůže překvapit, že vládní pokus o vyslání rakety na Měsíc hned na začátku filmu ztroskotá. Kontrarozvědka navíc naznačuje, že se jednalo o sabotáž. Věci se ujímá soukromá iniciativa: zdravé jádro amerických průmyslníků se rozhodne nečekat na vládu. Financují let na Měsíc sami. Vláda jim v tom nijak nepomáhá. Naopak podléhá tlaku médií, která odvážnému projektu nepřejí. Úřady po stavitelích rakety dokonce chtějí, aby si požádali o povolení ke startu. Organizátoři letu považují takový požadavek za neslýchané omezování podnikání (ach, ten naivní svět fantastiky!). Na nic nečekají: bez přípravy si obléknou skafandry a odletí na Měsíc o měsíc dříve. Namísto nemocného kolegy vezmou s sebou mechanika, který si ani pořádně nepřečetl návod k použití rakety. Odlétají právě včas: pod startovací rampou marně poskakuje advokát se soudním zákazem startu. Nakonec to dobře dopadne a astronauti po přistání slavnostně zaberou území Měsíce ve jménu Spojených států pro blaho lidstva. Všichni přitom otevřeně považují za hlavní zisk z obsazení Měsíce jeho vojenský význam pro odpalování raket.

       Mezinárodní uvolnění 60. let je znát na ruském a českém filmu. Cizí planety se už spíše zkoumají, než obsazují. Ikarie XB 1 má dokonce mezinárodní posádku. Úlitba tehdejšímu režimu se v „Ikarii XB 1“ projevuje jen v retrospektivním filmu o 20. století, který plynule směšuje nacistické Německo a USA. Americké jsou ještě štítky na mrtvém korábu, kde se posádka navzájem postřílela při hazardu.

       „Planěta bur“ je v útocích na imperialisty ještě zdrženlivější. Z osmi kosmonautů je aspoň Mr. Kern anglicky hovořící. Na rozdíl od ostatních kosmonautů má Mr. Kern sice drobné charakterové vady, avšak zůstává platným členem posádky. Příchylnost k režimu ztělesňuje velitel, který před nebezpečným přistáním pronese krátký projev, v němž zdůrazní, že akci podnikají jménem „Sovětského svazu, rodné komunistické strany a sovětského lidu“. Více však zlí duchové ve filmech nestraší, což slouží jejich tvůrcům ke cti.

       Zajímavým detailem je i rozdíl v roli řídícího střediska letu na Zemi: Američané používají centrum jako servisní jednotku, která pro jejich potřeby provádí složité výpočty, ale posádka se rozhoduje sama. Ruské lodi u Venuše si naopak musí plány vypočítat samy. Do štábu pak posílají své návrhy včetně podrobného odůvodnění ke schválení. Potom čekají na uřvaný hlas, který jim z reproduktoru zadeklamuje rozhodnutí a pár dobrých rad. V české Ikarii si zavideotelefonoval jen Radovan Lukavský s manželkou, pak vypadlo spojení. Nezdá se, že by řídící centrum někomu na Ikarii scházelo.

Z mého malého srovnání tří filmů vyšla podle dnešních měřítek jako jasný vítěz „Ikarie XB 1“. Její hlavní výhodou je, že byla natočena nejpozději. Už jsem se zmiňoval o zvláštních efektech a propracované umělecké stránce filmu, která převládá nad zaměřením na akci. Postavy jsou napsány celkem věrohodně. To vše si divák v konfrontaci s ostatními filmy znovu a jasněji uvědomí. Umělecké vyznění korunuje hvězdné obsazení celou řadou špičkových herců, v čele se Zdeňkem Štěpánkem. Ani herci v „Planětě Bur“ nejsou - s výjimkou Máši - špatní. Bohužel scénář a režie je nutily přehrávat způsobem, který dovede umělecky zvládat jedině divadlo Sklep. Postavy se nacházejí v jakémsi nepřetržitém budovatelském transu, z něhož vyrážejí spíše výkřiky namísto lidských dialogů. „Planeta Bur“ je žárově nejčistší sci-fi; jedině v ní jsou opravdoví emzáci a spekuluje se o jednotné sluneční rase, která obývá možná několik planet Sluneční soustavy a různě mezi nimi migruje. „Destination Moon“ nezaostává, přestože vznikl o mnoho let dříve. Poskytl tak tvůrcům pozdějších filmů inspiraci a poučení. Odlišuje se svou reálností: projekt v něm popsaný se za 19 let od uvedení filmu uskutečnil v podstatě tak, jak to filmaři vymysleli. Zájemce o historii sci-fi filmu nemůže žádné z uvedených děl pominout. Nejde tu ale o žádnou soutěž. Jako se filmaři v 60. letech inspirovali klasickými americkými sci-fi filmy padesátých let, tak se i po nich žánr vyvíjel dál. Občas se kupř. uvádí pozoruhodná podobnost designu chodeb a kamerových „ok“ v „Odyssey 2001“ (1967, USA, r. Stanley Kubrick) s designem Ikarie XB 1.