Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

V Londýně řádí mor a na rodinném sídle ve východní Anglii zase řádí mladý, před morem uprchnuvší Isaac Newton. V nucené klauzuře, ať s jablkem (třebas červivým) či bez, vymyslel zásady gravitační teorie. V poznámkách a dopisech z listopadu 1665 se pak nacházejí i první zmínky o výpočtech tečen a poloměrů křivosti v bodech rovinné křivky, a to zcela novým, vlastně vůbec prvním způsobem, který zanedlouho dostane název infinitezimální (dnes diferenciální a integrální) počet. Jeho objev znamenal pravděpodobně nejvýznamnější skok ve vývoji matematiky i všech na ní závislých věd.

       

       V listopadu 1780 si italský anatom Luigi Galvani při pitvě všímá podivného cukání žabích stehýnek při jejich dotyku dvou různých kovů. Jako biolog se domnívá, že objevil tzv. živočišnou elektřinu, cosi podobného tomu, čím slyne třeba rejnok elektrický. Galvaniho krajan Alessandro Volta, fyzik, však hledal vysvětlení žabí cukatury ve své branži. A zjistil, že příčinou stahů je elektrický proud, který vzniká vždycky, když se mezi dva různé kovy vloží nějaký vodivý roztok (kterým v podstatě je i živočišná tkáň). Tak roku 1800 objevil zcela nový zdroj proudu, který nazval galvanický článek.

       Připomeňme si, že do té doby se vyráběla toliko elektřina statická, a to známým třením jantaru liščím ocasem a podobně. Jímala se pak do kondenzátorů (leidenských lahví) a vypuštěna, dávala jednorázové proudové „šlusy“. Galvanismus poprvé nabídl zpytcům proud víceméně trvalý, studiaschopný, což bylo notoricky užitečné.

       V listopadu 1880 se v Berlíně narodil Alfred Lothar Wegener, geovědec, jehož osudem se stalo Grónsko. Napřed si ho jako mladík dvakrát přešel, a pak už jako renomovaný profesor vedl výzkum jeho vnitrozemského ledu. Toho si opravdu užil; on v něm totiž přímo bydlel (při nějakých deseti pod nulou). Při jedné z cest domů - bylo to koncem listopadu 1930 - zemřel na infarkt. Zůstala po něm zejména teorie kontinentálního driftu, inspirovaná nápadnou komplementaritou tvarů západní Afriky a východní Jižní Ameriky a podpořená právě v Grónsku nálezem místa, které se jen v letech 1823-1907 posunulo o 1520 metrů...

       K vysvětlení kontinentálního driftu pak zhruba čtvrt století po Wegenerově smrti vznikla teorie deskové tektoniky, která vysvětluje většinu příčin „grimas“ tváře Země.

       Když roku 1905 publikoval neznámý patentový úředník Albert Einstein svoji speciální teorii relativity, vědecký svět sedl na zadek a zbožně ji obdivoval v domnění, že je to vrchol fyzikálních věd. Jediný, kdo si to nemyslel, byl sám její autor. Zatímco speciální teorii vymyslel především proto, aby vysvětlil nepochopitelný, experimentálně změřený fyzikální paradox při skládání rychlostí světla a jeho zdroje, teď se pustil do úvah, které neměly oporu vůbec v ničem, neboť v době, kdy ho tvořil, nebyl znám jediný fakt, který by odporoval klasickému gravitačnímu zákonu Newtonovu.

       Trvalo deset roků tvrdé duševní práce („já z toho snad zešílím,“ stěžoval si v dopisech), než v listopadu 1915 Einstein předložil na zasedání Pruské akademie věd v Berlíně konečnou verzi gravitačního zákona (zlidovělého pod názvem obecná teorie relativity a popisujícího vliv hmoty na metriku časoprostoru). Pro nás není nezajímavé, že podle vlastních Einsteinových slov se mu obecná teorie relativity „stala jasnější“ právě v Praze, kde v letech 1911-12 učil na německé univerzitě...

       Dodejme ještě, že první důkaz platnosti nové gravitační teorie přineslo až zatmění Slunce v květnu 1919, kdy astronomové ve shodě s touto teorií změřili výchylku světelného paprsku způsobenou gravitačním působením Slunce.