Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Matt Ridley: Původ ctnosti aneb O evolučních základech a zákonitostech nesobeckého jednání člověka. Dovolte mi, abych Vám v krátkosti představil nejkomplexnější populární knihu o „evolučních základech“, na jakou jsem doposud v češtině narazit. Rovněž bych měl poznamenat i nejnovější, a to nejen ve smyslu vydání v češtině, ale i ve smyslu vydání v angličtině. O skutečné současnosti svědčí třeba kapitola 11: Ekologie jako náboženství.

       Pro člověka je charakteristické, že žije ve velkých skupinách s komplexními vztahy mezi jednotlivci. O těchto vztazích je moje kniha. Těmito dvěma větami končí autorova předmluva, v níž už stačil ruský anarchista uprchnout z vězení. (Byl to Kropotkin, všichni ho viděli.) A začíná dlouhá cesta od genů, přes prvoky a jednobuněčné organismy k savcům, opicím, lidoopům a dále k lidem od Cloviské kultury k současnosti s mnoha zastávkami u lovců, sběračů, rolníků, dělníků, vlastníků lesa a imperialistů. Podobně jako cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly, i tato cesta je vroubena, avšak otázkami: Proč spolupracovat? Proč nespolupracovat? S kým spolupracovat? Proč spolupracují zrovna oni? Budou spolupracovat tihle? Co se stane, když nebude spolupracovat? Zkrátka přesně tak, jak bylo v úvodu slíbeno.

       Nad celou knihou se tak trochu jako fantómové vznášejí Kropotkin a Huxley, prvý jako zastánce myšlenky, že člověk je od podstaty dobrý s přirozenou tendencí ke spolupráci, zatímco druhý jako obhájce života jakožto nelítostného boje sobeckých individuí v zápase bez pravidel. Oba jsou tu názorovými mezemi, mezi nimiž se ubírá realita nebo spíše to, jak je společností vykládána. Ilustrací budiž mraveniště, které je jednou vrcholem evoluce, jindy zase příkladem 20 miliónů let evoluční stagnace, přesně podle politického zabarvení pisatele.

       Ridley je jaksi tak řečeno sociobiolog druhé generace (míníme-li tou prvou E. Wilsona). Tedy, je si vědom jednoho z Murphyho zákonů, který říká, že živý organismus se za přesně definovaných fyzikálních a chemických podmínek chová, jak ho zrovna napadne. Čili, na tenkém ledu neskotačí, nýbrž jen zlehka našlapuje, ví, kde je led poznání příliš tenký, aby se po něm dala vést výprava turistů do říše vývoje spolupráce.

       Začíná zamyšlením nad otázkou proč vůbec spolupracují jednotlivé buňky. Hlenky například žijí v příhodných podmínkách jako jednobuněčné, ale v nepříznivých podmínkách vytvoří mnohobuněčný organismus, který se pak rozlézá do lepších podmínek nebo případně může vytvořit klubko spor na stopce. Buňky, které se obětovaly na stavbu stopky zahynou, prý se jim to vyplatí podle zákona vyrovnání čistých zisků, který by ekonomové měli znát. Netriviální je rovněž fakt, že většina buněk v těle nemá potomstvo, to tvoří jen buňky v pohlavních orgánech. Vzepřou-li se některé buňky tomuto omezení, dochází ke stavu známému jako rakovina. Dovolil bych si zacitovat: „Celý systém je vyvážen tak, aby se sobecké ambice jednotlivých buněk uspokojily pouze jejich společnou prací ve prospěch celého těla. Můžeme si představovat, že náš krevní oběh je plný pilných skautů, kteří při bojové hře pobíhají po lese a loví vetřelce, aby za každého z nich dostali čokoládu.“ Zájemci o Sobecký gen už poznali, že i ten je důkladně proprán.

       Přes spolupráci buněk se dostáváme k dalšímu leitmotivu, a sice analýze optimálních strategií a teorii her. Je lepší podvádět a riskovat trest nebo být hodný a spokojit se s jistotou mála, aneb letité Vězňovo dilema. Již dlouho je známo, že strategie Půjčka na oplátku s občasným odpouštěním vyhrává, vyhubí totiž absolutní podvodníky. V ní vyčištěném prostoru se mohou uchytit i absolutní dobráci, mohou být dokonce i úspěšnější, ale stačí jeden nový podvodník a jak dopadnou?

       S dalšími stránkami se ukazuje, že jsou i lepší teoretické strategie a že je i některé druhy aplikují, ale že není velké umění najít i druhy, které nám naše báječné, skvělé a teoreticky nejlepší strategie nedodržují. Třeba lvi, některé lvice prostě k ochraně smečky nedonutíte. Jinými slovy, stále se objevuje problém vyžírků a s ním i lék proti němu, reciprocita a s ní potřeba pamatovat si, co nám kdo dluží a co my komu. Nejen u zvířat, ale i u lidí. Soužití je cesta k množení a přežití. „Lidé na celém světě se scházejí u jídla. Nabídnout sdílení jídla je sociální instinkt. Ze všech pokrmů se nejčastěji dělíme o maso. Čím významnější příležitost a čím více zúčastněných hostů, tím méně je představitelné, že by maso na stole chybělo.“ Lidé se však nedělí o každé jídlo, některá jsou k tomuto účelu vhodnější. Třeba velké ulovené zvíře. Zpravidla je jeho ulovení výsledkem spolupráce. Navíc jej šťastný lovec nedokáže sníst sám a nedokáže ho ani ubránit. A tak ho rozdá. Anebo se dá vyměnit za sex, dělají to tak i šimpanzi. Lovci pak raději loví velká zvířata, ačkoliv lov malých by jim přinesl více potravy a pravidelněji. Lov velké potravy vyvolává nutnost tvořit tlupu a dělit se. „Jakmile se dar stává závazkem, stává se zbraní.“ A brána sociálního trhu se doširoka otevírá. Vybaveni emocemi vyměňují jednotlivci občasné úspěchy v lovu za prestiž a důvěru. Spojení důvěry jednotlivců, podpořené společným sdílením rituálů, třeba módy, umožňuje vznik kmenů. A kmeny, ty dokáží hotové divy, zvláště vzhledem k tomu, že spolupracovat mezi skupinami dokážou jen lidé. To však neznamená, že lidské skupiny jen spolupracují: „V evoluci platí zákon, ze kterého nás nikdo nevyvázal a podle kterého jsou války mezi společnostmi o to nelítostnější, čím harmoničtější vztahy uvnitř těchto společností panují.“

       Ridley vůbec používá obrovské množství odkazů na objevy ekonomů. Zde je možná ten hlavní rozdíl mezi ním a Wilsonem. Zatímco Wilson používá k vysvětlení spolupráce jen výměnný obchod, Ridley už disponuje rozvinutým bankovnictvím i trhem s cennými papíry. To mu umožňuje pustit se hluboko, až do politiky.„Soukromý majetek a bohatství s sebou nesou sebevědomí a prestiž, současně však závist a ostrakismus. Proto jakkoli rozumově chápeme, že je soukromý majetek podmínkou účinné ochrany přírodních zdrojů, nemáme tuto argumentaci rádi.“ Pro což má autor celou spoustu zajímavých argumentů.

       V prvých dvanácti kapitolách Ridley vypráví o tajích a výhodách spolupráce z pozice nezúčastněného cynika (mírného), přičemž je vypozorovatelné, že je spíše na straně skeptika Huxleyho. Ve třinácté kapitole „Důvěra“ už nevydrží muka nezúčastněnosti a ve spěchu si troufne na politické kázání. „20. a 30. léta tohoto století, jež jsou často označována za éru chorobné posedlosti genetickým determinismem, byla i érou chorobné víry v determinismus kulturní: víry, že nového člověka lze stvořit prostřednictvím vzdělání, propagandy a násilí. Na rozdíl od Hitlerova genetického determinismu Stalinova kulturní varianta přežívala, takže i nadále mátla mysli lidí.“ Úplně posledním článek se jmenuje: „Kdo rozkradl společenství“ a autor v něm nečekaně najde i mnoho společného s nemilovaným Kropotkinem: „Nechť ožije Kropotkinův sen o světě svobodných lidských bytostí. Nechť je každému přán vzestup nebo pád v souladu s jeho pověstí.“ Z čehož vnímavý čtenář usoudí, že autor je skutečný realista. Nezapomeň si vážený čtenáři přečíst předmluvu k českému vydání! Je jako břitva! Howgh!

       Apropos, howgh a přes ně k Indiánům mne to tak trochu mimo plán přivádí ke kapitole 11 a k rozboru řeči náčelníka Seattle ke guvernéru státu Washington v roce 1854, jež měla zahanbit snahu bělochů po kšeftování se zemí: „Ve skutečnosti nikdo neví, co tenkrát vlastně řekl. Jediná zpráva, navíc o třicet let mladší, tvrdí, že poděkoval velkému bílému náčelníkovi za velkorysou cenu, kterou za jeho zemi zaplatil. Celý „náčelníkův proslov“ je výplod moderní fantazie. Pro televizní pořad společnosti ABC jej roku 1971 napsal scénárista a profesor na filmové škole Ted Perry.“