Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Letošní podzimní literární víkend se konal nezvykle pozdě – 10.–12. listopadu, společně se Sépaconem, v lovecké chatě u Jalůvčí, předměstí to Děčína. Ubytování i stravu zajistila Sépa, s přípravou, dopravou a tak podobně jí pomohl Slavoj Ševců a Sépiny pozvánky lidem, kteří se mi přihlásili, rozeslala Františka Vrbenská, a tak na mně zbylo už jen shromáždit zobecněné pražáky na hromadnou železniční slevu. Povedlo se a po půl páté nás z Masarykova nádraží odjíždělo pět starců (já, Mirek Hokeš, Milan Petrák, Jiřina Vorlová a Gilhad), dva mladíci (Ivana Kuglerová a Pavouk) a jeden pes (Ivanin Bragi) – ten ovšem musel mít svou vlastní jízdenku, slevu pro něj nám odepřeli. Chyběli nám jen Františka, která chtěla co nejrychleji přispět Sépě a Slávkovi na pomoc, a proto plánovala utéct z práce neobvykle brzy, investovat do Eurocity a přistoupit do Vindobony ke zobecněným brňákům – Jarce Novákové, Zdeňce Lukovské a Wulfovi –, Cyril Brom, který se nemohl uvolnit před sedmou, a Pavel Renčín, kterému nakonec povinnosti účast neumožnily.

       Do Děčína jsme dorazili právě včas, aby nám jeden autobus do Jalůvčí ujel před nosem a na druhý nám zbývalo čekat asi hodinu. Vyrazili jsme tedy pěšky a mně se mylným tvrzením, že půjdeme přes hřbitov, podařilo vylákat ostatní na zkratku, jež byla samozřejmě delší, zato po horší cestě. Jenom zabloudit jsem nedokázal, neboť Děčín se sice může pochlubit strmými pískovcovými skalami kousek od hlavního nádraží a rozlehlými lesy, co by kamenem dohodil, od centra města, ale ty lesy jsou jako vystřižené z Blair Witch. Přešli jsme s bágly přes kopec lesem do Jalůvčí, zorientovali jsme se podle točny autobusu a podle Sépina plánku jsme snadno trefili až k místu, odkud už Sépa cestu označila.

       V chatě s příjemně roztopeným krbem jsme zastihli Sépu samotnou. Františka ani Jarka zatím nedorazily, Zdeňka a Wulf nám šli naproti k autobusu. Odložili jsme si věci, vyhlédli jsme si místa ke spaní – takticky jsem zamířil do patra, neboť teplý vzduch, jak známo, stoupá vzhůru, – a rozesadili jsme se kolem stolu, kde jsme se jali zahřívat a občerstvovat čajem, a co tak komu přišlo pod ruku. Zakrátko se vrátili Zdeňka a Wulf s Jarkou a po delší době dorazil i Cyril spolu se skupinou účastníků Sépaconu. Jen Františka zůstávala nezvěstná; Cyril pomocí debilního telefonu zjistil, že uvízla jako obvykle v práci a vynasnaží se dostat za námi někdy kolem půlnoci.

       Půlnoc je nejlepší čas pro návštěvu hřbitova. Program se v té chvíli poprvé rozvětvil na Literární víkend, zahrnující noční návštěvu pohřebiště, a Sépacon, který se odehrával v bezpečí a teple chaty. Cyril dal přednost Sépaconu. Wulf se při té příležitosti pokoušel fotografovat temné postavy plížící se mezi náhrobky a bledé kolo měsíce, prosvítající skrz kostry korun stromů, ale obávám se, že výsledky budou vpravdě příšerné. Z šera se pojednou vynořila osamělá silueta nepatřící k naší skupince. Čekali jsem, zda se z ní vyklube ghúl nebo domorodec, a on to Slávek, ozbrojený mečem. Když nad tím tak přemýšlím, celou tu dobu od chvíle, kdy pomohl Sépě dopravit na chatu nádobí a zásoby, musel někde být a téměř jistě jsme se s ním setkali už dřív než na hřbitově, ale zdá se, že Slávek patří k těm vzácným lidem, o kterých většinou nevíte, dokud není potřeba přiložit ruku k dílu.

       Vzápětí po noční vycházce jsem se uložil k spánku, a pokud jsem si všiml, vyšlo to zhruba tak, jako by na programu Literárního víkendu byla večerka, zatímco Sépacon ještě pokračoval Mafií. Dost dlouhý čas jsem dění útržkovitě sledoval, mimo jiné díky zjištění, že když může unikat škvírami v okenicích, nemá teplý vzduch sebemenší důvod stoupat někam nahoru. Slyšel jsem například, jak dorazila Františka, i když až ráno jsem se dověděl, že se tak stalo kolem čtvrté ranní. Slyšel jsem i závěr Mafie a logika: „Kamil je určitě mafián, ale kdo v tom jede s ním? Pojďte, popravíme Cyrila!“ mi silně připomněla obsah mnohého politického zpravodajství.

       Ráno jsem si málem zkazil pověst ranního ptáčete, když jsem kvůli zabedněným okenicím příliš pozdě zjistil, že už je dávno den. Přesto jsem stačil nasbírat s Františkou něco hub, dojít se Slávkem ke studánce pro vodu a nasnídat se dříve, než se probudila Ivana a Bragi opustil své místo vedle ní a vydal se žebrat.

       V době snídaně se program rozdělil dokonce na tři větve. Já jsem měl v úmyslu vyšlápnout si na Děčínský sněžník, a pokud možno, dále k Tisským stěnám, Cyril si našel k Děčínskému sněžníku, do obce Sněžník, autobus a třetí možností bylo zůstat na chatě. Kolem desáté hodiny se Cyrilova skupina – myslím, že většina účastníků Sépaconu, – rychle sbalila na autobus a chvíli po ní vyrazili se mnou Jarka, Zdeňka, Ivana s Bragim, Mirek, Wulf a Pavouk. Mohli jsme si dovolit vyjít, kdy se nám to hodí, a ne jak káže jízdní řád, Zdeňka nechtěla se šrouby v lýtku a pobolívajícím kolenem odjet autobusem někam, odkud se pak možná nedokáže vrátit, pro Bragiho bylo lepší šlapat po svých než snášet útrapy hromadné dopravy a cesta pěšky je vždycky zajímavější než nějaká jízda. Sépa uvízla v kuchyni a ze svého conu si užila ponejvíce vaření, ale někteří lidé, jako třeba Františka a Slávek, ji v tom nenechali samotnou.

       Dobrodružství Cyrilovy skupiny i sobotní program na chatě bude muset popsat někdo jiný. Já jsem svou pěší skupinu zavedl hned na začátku cesty nad nepříjemně příkrý sráz, ale dolů jsme se nakonec dostali v pořádku a již bez dalších problémů jsme zakrátko našli turistickou značku. Zdeňku sice zdržovalo koleno a Jarku vysoký krevní tlak, a tak se nám cesta podzimním lesem trochu protáhla, ale kdyby Jarka neztratila mapu, neměli bychom žádný důvod ke stížnostem. Les se pěkně vybarvil, neboť v něm rostlo hodně listnáčů, především bříz. Jak jsme stoupali vzhůru, ubývalo v něm smrků, přibývalo buků a borovic, byl čím dál řidší a nižší a vůbec dostával vysokohorský ráz, přestože náš cíl, nejvyšší hora široko daleko, dosahuje jen 728 metrů nad mořem. Nakonec jsme se, někde kolem pouhých pěti set metrů nad mořem, ocitli téměř nad hranicí lesa a otevřeli se nám výhledy do kraje plného kopců, pískovcových věží a stolových hor.

       Děčínský sněžník, sám jedna ze stolových hor, kterou čas jednou rozhlodá na rozeklané skalní město, nás přivítal černokněžnickou věží v mrtvém lese – mohutnou kamennou stavbou rozhledny, již obklopovaly nízké pokroucené břízky, snad více mrtvé nežli živé, a skupinka temných bezodtokých jezírek. Přestože rozhledna nabízí nejlepší výhled v kraji, vystoupili jsme na ni jen Mirek, Wulf a já; ostatním se buď nechtělo šlapat po schodišti nebo platit deset korun vstupného. V přilehlé restauraci měli samé Němce a ceny nevhodné pro chudého fana, ale občerstvení těsně u věže nabízelo přijatelnější ceny, pohlednice a razítko rozhledny. Krom toho tam měli vyvěšené jízdní řády autobusů ze všech míst, kam bylo možné od rozhledny jít. Zjistil jsem tak, že navzdory pokročilé denní době lze výlet k Tisským stěnám zvládnout, protože z nedalekého Libouchce pak máme do Děčína autobusové spojení. Pouze pokud budeme chtít dorazit do skalního města ještě za světla, budeme muset chvátat.

       Průzkum, kdo má zájem pokračovat v cestě a kdo se radši vrátí, skončil tím, že jsme na Sněžníku zanechali ženy, děti a psy a k Tisským stěnám jsem zamířil s Mirkem, Wulfem a Pavoukem. Abychom ze skalních měst něco měli a aby Wulf stihl něco zajímavého nafotit, zavelel jsem nasadit ostré tempo; Pavouk poslechl a zmizel nám za obzorem. Rázovali jsme si to napříč náhorní planinou porostlou horským olšovo březovým lesem, plným zlatavého listí a suchého kapradí, a uvažovali jsme, proč vede turistická značka tak velkou oklikou a zda bychom si neměli cestu zkrátit po silnici. Ukázalo se, že značka se klikatí kvůli dvěma menším skalním městům. Vždycky jsme zvolnili, abychom si prohlédli pískovcové věže, Wulf vyfotografoval několik záběrů, a pak jsme znovu vyrazili, co nám síly stačily.

       Stihli jsme západ slunce v Tisských stěnách, ale Wulf si stěžoval, že nejsou skoro žádné červánky a vůbec se mu špatně hledá pohled, z jakého by mohla být pěkná fotka. Kdo s námi nebyl, tomu tím pádem nejspíš fotografie náš výlet nenahradí. Škoda. Velké tisské stěny jsou temné romantické místo, kde se vám skály svírají nad hlavou a za soumraku vyplašíte krkavce. Malé tisské stěny jsou pak sice nižší, ale naučná stezka se v nich klikatí skrz průlezy ve skalách tak spletitě, že snadno ztratíte přehled o tom, kde jste, odkud jste přišli a který směr je který. Mirkovi se pak obzvlášť líbilo, když jsme v jednu chvíli sledovali horolezce zlézající jednu z věží, a vzápětí jsme pohodlnou cestou vystoupili na věž sousední, o deset centimetrů vyšší. Právě oddtamtud jsme se ten den rozloučili se sluncem.

       Do Tisé jsme sestoupili ve tři čtvrtě na pět, autobus z Libouchce, vzdáleného tři kilometry, měl jet krátce před půl šestou, a tak jsme pohrdli možností svézt se tam jiným autobusem, na který bychom dvacet minut čekali, a pokračovali jsme do bydliště kapitána Kida pěšky. Cestou nás zponad lesa zdravil zlatý úplněk, velký jako kolo od vozu – od vozu většího než Velký vůz. V Libouchci nás pak předjel ten autobus, na nějž jsme nečekali, a ukázal nám cestu k nádraží. Náš autobus nás dopravil do Děčína k železničnímu nádraží, odkud nám zbývala už jenom procházka mou oblíbenou zkratkou.

       Na jejím konci jsme potkali Cyrilovu skupinu. Jarka, Zdeňka, Ivana a Bragi už byli dávno zpátky na chatě; bohužel Jarka neměla takové štestí, aby se na zpáteční cestě shledala se svou mapou. Než nás Sépa všechny nakrmila, dorazil i Pavouk – pohrdl autobusem docela a vrátil se pěšky napříč lesy. Tvrdil, že v Tisé byl v pět hodin, a tak to vypadalo na světový rekord v chůzi; později si sice vzpomněl, že viděl Wulfa na skále, a tak to byla spíše čtvrtá hodina než pátá, ale dodal, že cestou zabloudil do Ústí nad Labem, a tak jeho výkon zůstal snad ještě záhadnější a zázračnější.

       Pro samé jídlo jsme se málem nedostali k plánovanému workshopu. Krom toho si úplněk zasloužil aspoň trochu obřadnosti, a tak musel literární program počkat. Najedení jsme vyšli před chatu, Františka pozdravila měsíc, teď již stříbrný, a všichni alkoholici – kromě Ivany, jíž dosud nevypršel závazek nepít, – mu připili medovinou. Teprve potom došlo na povídky.

       Ivana přednesla stručné pojednání o dialogu, doložila ukázkami, jak se vyvíjel, a pak jsme si začli spílat, co jsme kdo zkazili ve svých povídkách. Dověděl jsem se a odsouhlasil, že mému veledílu poněkud schází příběh, a padla na mě únava. Ještě jsem se bezúspěšně pokusil vymámit z někoho nějaký zápis do kroniky, a pak jsem to vzdal, navlékl svetry a zalezl do spacáku. Dokonce jsem i usnul a další průběh workshopu již nesledoval.

       Přestože jsem ráno opět trochu zaspal, vstával jsem znovu mezi prvními – bodejť by ne, když jsem šel první spát. Přiložil jsem do krbu, došel s Milanem pro vodu – hladina ve studánce od včerejška povážlivě klesla, ale jak říkala Sépa, myslivci stejně radši Myslivce, –, pustil se do snídaně a probudil jsem svým štracháním Bragiho, takže to pak, chudák, od Ivany zchytal, že si dovolil vstát dřív než ona. Postupně vstávali a snídali i ostatní: přišel čas balit a uklízet. Vyloudil jsem do kroniky aspoň Sépin autogram, sbalil jsem si krosnu a pomohl jsem symbolicky utřít trochu nádobí.

       Nejdřív přijela Sépina maminka, aby odvezla zpátky nádobí od nich z domova, a pak přišla Sépina teta a vymetla nás z chaty. Taky nám prozradila, že moje zkratka k nádraží je asi dvakrát delší než cesta po silnici, jenže Jarka a Wulf, spěchající na Eurocity do Brna, byli tou dobou už někde hluboko v lese. My ostatní jsme se po čase vyvalili na silnici; jen Zdeňka se rozhodla dát najevo svou výjimečnost tím, že nebude zatěžovat koleno a počká na autobus. Cestou jsme křižovali žlutou značku, jež podle mapy měla vést přes vyhlídkový útes, i napadlo mě, že zkusím další zkratku; povedlo se – pokochal jsem se vyhlídkou na Děčín, a dokonce jsem část přátel dohonil ještě před nádražím. Sépa nám ukázala krále děčínských stromů, mohutný starý jinan; ukázalo se, že ve skutečnosti je to královna, a tak jsem si hned sebral mezi spadaným listím několik semen. Na nádraží jsme zastihli i Jarku a Wulfa, jen Zdeňka už stačila odjet do Liberce. Postupně jsme se samozřejmě svých spojů dočkali všichni, přičemž jsme mnozí stihli poobědvat v nádražní restauraci.

       Do poslední chvíle jsem si myslel, že jedu do Řeže, abych tam v ústavu u počítače hned napsal reportáž, ale když jsem v Kralupech uviděl čekající vlak do Neratovic a shledal, že už se stmívá, podlehl jsem pokušení místo psát jel domů spát. Mám teď proto velké zpoždění a drobné výčitky svědomí, ale byl to velmi příjemný víkend a v teple domova se mi po něm spalo nádherně.