Interkom: Trůn z dračích kostí

Tak nám vydali Williamse. Přesně tohle jsem si řekl, když jsem přišel do knihkupectví. Sám nevím, jestli jsem měl radost či nikoliv. I když mám dojem, že pocity byly zcela smíšené. Tak radost jsem měl například z toho, že konečně vyšel. Také z toho, že je to díl poslední. Že se dozvím, jak to dopadne. Ale pár věcí mi radost přeci jen kazilo. Je to sice díl poslední, ale od vydání dílu prvního ho dělí víc jak čtyři roky, a to skutečně není málo! Další smutnou věcí je, že i když je to díl třetí, jedná se již o sedmou knihu. Nakladatelství Laser je sice známo tím, že má nejmenší formáty, ale úplně nechápu, proč se toho drželo i tentokrát, protože knihy vypadají asi jako krychličky a vazba také znatelně trpí.

To na úvod. Teď už se budu věnovat pouze knize samotné a nakladatele nechám na pokoji, protože na rozdíl od jiných SF nakladatelství své cykly alespoň dokončuje (sice až pro další generaci, ale dokončuje).

Pokud někdo z vás ságu Trůn z dračích kostí sleduje od začátku, dá mi za pravdu, že se opravdu jedná o fantasy kvalitní. Stejně jako u Jinozemě se autorovi dá vytknout pouze poněkud jiráskovský přístup k vyprávění, ale vzhledem k tomu, že bude nejspíš placen od stránky, je spokojenost jak na straně jeho, tak na straně vydavatelů. Jediný, kdo to odnese, je opět nadšený fanoušek.

Prvních 32 stánek knihy tvoří obsah minulých dílů. Vzhledem k tomu, že se jedná o obsah asi 2500 stránek, nezdá se mi to zas tak strašné a vzhledem k intervalu vydávání i pochopitelné.

Stále ještě nechápu, kdy Williams stihnul tolik stránek napsat. Nemýlím-li se, jedná se o autora poměrně mladého. Znám od něj pouze Jinozemi a Trůn z dračích kostí, ale sama tato díla překračují hranici 5000 stran. Jak už jsem naznačil, je děj trochu roztažený, ale přesto se nepřestávám divit, že čtenářovo vědomí je i přes to udržováno v jakémsi záhadném napětí. Hltáte stránku za stránkou, kapitolu za kapitolou a na konci, tedy po 450 stránkách knihy, zjistíte, že se vlastně nic důležitého nestalo a hrdinové jsou ve stejném svrabu, jako na začátku. A to je to, co musím ocenit. Barvité popisy a spousta vedlejších motivů, které nepostrádají detaily, dělají z Williamsových knih velmi dobrou zábavu (pokud překonáte prvních sto stran cyklu, kde se doopravdy nic neděje).

Musím pana Williamse opravdu pochválit. Chvílemi jsem sice myslel, že bych ho za to, za co ho teď chválím, zabil, ale musím uznat, že by to každý člověk nedokázal. Kniha má obrovské množství dějových linií. Nebudu přehánět, když řeknu, že jejich počet se blíží desítkám. Prvních 700 stran vám sice dělá problémy pamatovat si, o kom to vlastně čtete a divíte se, co že to tam dělá ten cizí člověk, ale nakonec si postavy oblíbíte tak, že budete velmi smutní z toho, že na každou z nich se dostává zhruba po dvou stech stránkách.

Ale nejúžasnější na tom je, že nakonec se všechny dějové linie slijí do jedné takovým způsobem, že se i přes značné počáteční pochyby zdá naprosto nemyslitelné, aby to vůbec pokračovalo nějak jinak. Proto tleskám, pane Williamsi, volám bravo a omlouvám se, že jsem o vás kdy pochyboval! Buď máte naprosto báječnou paměť nebo ještě báječnější poznámky.

Své dílo dokončil, ale pochopitelně si nechal prostor pro další pokračování v podobě dětí jednoho z hlavních hrdinů a věštbě, která se k nim vztahuje. Nesmíme také zapomenout, že autor je Američan. Ano, dočkáme se svého happy endu. A dá-li svatý Usires, nebo další z bohů uctívaných na tom báječném světě, dočkáme se i my pokračování, které je již prý na světě a které bude mít zcela jistě ještě víc stran než Trůn z dračích kostí.

Na závěr snad už jen to, že celou ságu doporučuji. Potřebujete sice hodně peněz a hodně času, ale sledovat tak spletitý příběh, kde bychom jen těžko hledali nějakou nesrovnalost, a u kterého se dobře pobavíte… Co víc si zavilý fantasysta může přát?