Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Romány žánru science fiction mě často nadchnou svou první polovinou, zatímco závěr přináší obvykle zklamání. Málokdy autor dokáže dostát slibům, které jako udičku nadhodil čtenářově fantazii a logice. Román Roberta Charlese Wilsona Darwinie mě příjemně překvapil tím, že u něj tomu bylo naopak. Po poměrně rozvláčné expozici jsem mu začal přicházet na chuť až ve druhé polovině. Ne, že by samotný začátek knihy byl nezajímavý. Jen si to představte - v roce 1912 náhle zmizí celá Evropa a kontinent je nahrazen jakousi mimozemskou džunglí plnou nebezpečných zvířat. To je vskutku velký hák na čtenářovu pozornost.

       Po počátečním otřesu se divoký kontinent začne zalidňovat, zejména lidmi z Ameriky, v jakési kolonizaci naruby. Proměna Evropy ale natolik přesáhla vše, co si lidé dosud o světě mysleli, že je událost vnímána jako zázrak boží. Amerika je během několika málo let zmítána náboženskými třenicemi a religiózními kulty. Hlavní hrdina, mladý muž jménem Guilford Law, však na zázraky nevěří. (A jak děj později ukáže, dobře dělá.) Je odchován vědecko-technickými časopisy, v jejichž optice je svět jen velká, složitá hračka čekající na rozluštění a podmanění.

       Cosi ho táhne na staronový kontinent, do nitra džungle. Snad touha poznat lépe sebe sama, snad útěk z vlažného manželství. Vydává se s výzkumnou výpravou na průzkum neznámé pevniny a tak začíná také jeho conradovská cesta do srdce temnoty.

       Proměna Evropy je největším, ale ne jediným nevyjasněným problémem, s nímž se hrdinové setkají. Některé z nich totiž pronásledují velmi podobné sny - o tom, jak ve vojenských uniformách umírají na bitevním poli. A kromě toho sledujeme paralelní příběh doktora Valea, jemuž se zjevuje obludný hmyzí bůh, který zná minulost i budoucnost a má s Valem (a s mnoha ostatními) velké plány. Mimo jiné sdělí Valeovi, že jeho tělo je prakticky nesmrtelné.

       Výprava Guilforda Lawa neskončí příliš dobře. Záhy je pozabíjena zbojníky, krátce poté, co uprostřed džungle nalezne opuštěné město z kamenných kvádrů a bezednou studnu, z jejíž hlubin jde strach a podivný puch. Guilford se s vypětím sil dostane do civilizovanějšího světa ...

       ... a tady by už měli přestat číst ti, kteří se nechtějí připravit o mnohá překvapení ...

       ... protože se přibližně v polovině knihy ukáže, že všechno je úplně, ale úplně jinak. Ve skutečnosti se děj neodvíjí počátkem dvacátého století, ale miliardy let v budoucnosti. Živé bytosti již dávno opustily hmotná těla a vytvořily inteligentní noosféry tvořící síť galaktického života. Noosféry vědí, že vesmír spěje k mrazivé smrti, a rozhodnou se uložit veškeré vědění, vlastně celou minulost, do nezničitelných informačních archivů, schopných případně přežít i konec vesmíru. Jenže do archivů se dostanou nezvaní vetřelci, viry parazitující na informacích a měnící obsah archivu k obrazu svému. Jsou označovány řeckým písmenem „psí“. Archiv obsahuje i přesný model planety Země. I on je napaden a změněný evropský kontinent je první částí parazitické proměny. Celá Země je jakousi velkou, zavirovanou disketou. Noosféry mohou archiv opravovat jen zevnitř. Musí tedy vytvořit virtuální kopii Země a povolat její zemřelé do boje. Do boje se ovšem chystají i potencionální formy „psí“ parazitů. Hluboká studna v pralese je propust, kterou chtějí vtrhnout do virtuálního, leč jedinečného a neopakovatelného pozemského světa. Pomáhají jim v tom vybrané lidské bytosti, které se v pravý čas promění v nechutné obludy podle genové logiky z jiné části vesmíru.

       Guilford je také nesmrtelný, což mu značně zkomplikuje soukromý život. Stojí však na straně dobra a v sázce je celá planeta. Sice jen její konstrukce, vzpomínka, ale tak skutečná, že nepřipadá v úvahu před bojem rezignovat.

       Zbožňuji příběhy, kdy najednou zjistíte, že je všechno jinak. Science fiction je na taková prozření jako dělaná, protože právě tento žánr je tou správnou laboratoří, v níž je možné zakoušet různé pohledy na realitu, na časoprostor i na člověka. Darwinia vypadala jako román a la Ztracený svět, jen hozený do alternativního světa, a pak se promění v jakéhosi křížence mezi H. P. Lovecraftem a Williamem Gibsonem. Ryzí lovecraftovštinou je vize nelidských bohů tlačících se do našeho světa, ať už přes bezednou studnu z jiné dimenze, nebo prostřednictvím proměny člověka samého. A mezihry, vysvětlující pozadí děje, jsou naopak psány hutným stylem kyberpunkové literatury či nejčistší tvrdé SF. Tyto pasáže skutečně berou dech a i když je jich jen pár, o několika stranách, obsahují větší množství nápadů a imaginace než celý zbytek knihy:

        

       V každém bodě Archivu zuřily bitvy. Podvědomé Turingovy pakety volně bloumaly a vyhledávaly algoritmický podpis psí-života a přerušovaly jeho reprodukci. Uzly psí-života zase mutovaly nebo maskovaly své reprodukční kódy. Dravým paketům se na čas dařilo dobře, ale pak skomíraly, neboť útočníci zaměřili a ochromili jejich útočné posloupnosti. Válka se stala ekologií.

        

       Vzhledem k názvu knihy jsem čekal větší množství odkazů na vědu, například spekulace o evoluci druhů. Toho se bohužel skoro nedočkáme. Oceňuji ale lehce sarkastický odkaz na po staletí přežívající představu, že Bůh mohl stvořit náš svět před pouhými několika tisíci lety, včetně zkamenělin a geologických útvarů. Tato idea starších teologů, která byla rozprášena vědeckým obrazem světa, se paradoxně stává realitou v ději románu. Za pomoci dostatečné technologie je opravdu možné stvořit svět, který by byl již od počátku starý.

       Dělalo mi velké problémy se do knihy začíst. Autor nedává postavám velkou šanci na to, aby se nějak osobitě projevovaly, jsou jen doslovným nositelem děje, ne živými lidmi. Také dobrodružné putování džunglí zřejmě nepatřilo k dějovým prvkům, které by autora příliš bavily. Pocítí to i čtenář. Teprve když příběh začne získávat kosmické, vlastně kosmologické rozměry, doslova mne strhl a bohatě se odvděčil za počáteční nevyhraněnost.

       Robert Charles Wilson je Američan žijící v Kanadě, Darwinie je jeho první knihou přeloženou do češtiny, originál vyšel před dvěma lety. (Nezaměňujte s Robertem Antonem Wilsonem, autorem trilogie Iluminatus!) Romány píše Wilson od 80. let, každý z nich je jiný, každým své čtenáře překvapí. Nepatří mezi nejskloňovanější jména science fiction, možná není pro žebříčky bestsellerů dost módní. Jeho originalita je ale nesporná a rozhodně stojí za to si toto jméno zapamatovat. Překlad a redakce knihy jsou kvalitní a originální obálka Jima Burnse je myslím velmi vydařená. Zkrátka další dobrý titul z dobrého nakladatelství.