Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Prvotina „Mariňáci“ českého autora Roberta Fabiana je pěkný špalek, 536 stránek, tedy skoro maximum toho, co dokážou české tiskárny jako paperback slepit. Není to ale žádná grafomanie, i když nelze popřít, že je především určena milovníkům bojů, bojů a zase bojů.

       Hrdinou je v žánru „space opery“ poněkud netradičně místo jediného bojovníka celý kolektiv - přepadová četa kosmické Námořní pěchoty o třech družstvech, jejichž příslušníci jsou s puntičkářskou přesností vyjmenováni v dodatku. Předvedením bojových kvalit svých mariňáků pak autor děj otevírá a ihned nachystá čtenáři první překvapení, když se ukáže, že se jedná o cvičnou simulaci.

       Tato úvodní situace je vlastně jakýmsi předznamenáním všeho toho, co přijde, avšak k tomuto poznání se čtenář dobere až za polovinou knihy, v níž ho děj zavede kamsi na periferii obydleného prostoru. Nachází se zde planeta, na níž soukromá těžařská firma vybudovala průzkumnou geologickou základnu. Ta se odmlčela a četa mariňáků s plnou polní se na planetě vylodí, aby přišla záhadě na kloub. Zde dějová linka románu opisuje scénář filmu „Vetřelec 2“ až do okamžiku, kdy jsou „vetřelci“ odhaleni. Na rozdíl od filmu to nejsou živí tvorové v pravém smyslu slova.

       Nehodlám zde prozradit, v čem spočívá ta skutečná past, do níž Fabianovi mariňáci i s přeživšimi geology upadli, a která je donutí bojovat se zuřivostí bersekrů do posledního muže, respektive ženy. Vzdávám se tím i možnosti poukázat na několik logických nonsensů, jichž se autor dopustil, aby se mohl v těchto naturalisticky líčených bojích nespoutaně „vyřádit“; k tomu nechť se dobere čtenář už sám.

       O nic jiného než o boj totiž v knize nejde. Bojuje se zde od první do poslední stránky, na povrchu planety, pod povrchem, ve vzduchu, i na oběžné dráze. Autor přitom prokázal vynikající znalost vojenské tématiky, jeho popisy taktických postupů, zbraňových systémů a vlastních bitev, včetně fint, které bojující uplatňují, působí naprosto věrohodně a čtenář absolutně netrpí trapným pocitem, že pan autor si válku představuje jako Hurvínek. Robert Fabian prostě ví, o čem píše, a to je sympatické.

       Méně sympatické je nadužívání vulgarismů. Chápu, že příslušníci námořní pěchoty nemohou hovořit jako dítka v nedělní škole, avšak vulgarismy se bohužel hemží i řeč autorská, kde je pokládám za nepřijatelné. Autor tak zbytečně platí nováčkovskou daň za neznalost spisovatelského řemesla, když podobné lapsy měl ošetřit editor. Dále stálo za úvahu, zda celé dílo nemělo být editorem převedeno z přítomného času slovesného, v němž je vyprávěno, do mnohem obvyklejšího času minulého. Přítomný čas vyprávění sice děj dramatizuje, avšak když je plošně uplatněn po celém textu, působí kontraproduktivně a stává se pouhou autorskou manýrou bez dalšího smyslu. Nicméně obdivuhodná u této české prvotiny je výstavba děje, Robert Fabian prokázal, že dokáže napsat akční rozsáhlý příběh, který má hlavu a patu, který někam vede a drží čtenáře v napětí od první do poslední stránky, takže ve srovnání s níže recenzovanou knihou amerického spisovatele Webera se nemá za co stydět. Avšak teprve druhá kniha Roberta Fabiana prokáže, zda se jednalo o ojedinělý úspěch fanatika vojenské sci-fi nebo o setrvalou kvalitu profesionála.

        

       –––––

        

Jak se válečná sci-fi píše v USA, předvádí druhý díl ságy o kosmickém kapitánu Honor Harringtonové, jenž dorazil na český trh pod názvem „Čest královny“. Autor David Weber pravidla hry již stanovil v prvním dílu („Stanice Bazilišek“) a nyní podle nich rozehrává další misi důstojnice kosmického loďstva mantichorského království. V pozadí je opět mocenský boj mezi královstvím a Lidovou republikou Haven, opět se hrdinka musí vypořádat jak s hrubou vojenskou silou, tak se skrytými intrikami a pletichami.

       Druhý díl jenom potvrzuje, že autor rezignoval na hlubší prokreslení hrdinčiny psychiky, na vhledy do jejího nitra, na analýzu člověka, podle jehož rozkazů umírají stovky lidí. To je pouze naznačeno běžnými autorskými klišé a Honor Harringtonová působí stejně studenokrevně jako v prvním dílu. Přiznávám se, že po stránce lidské mě daleko více zaujal její protihráč, havenský kapitán Alfredo Ju, jenž byl svými nadřízenými ve funkci velitele cynicky přiložen jako inventář k bitevnímu křižníku, naoko převedenému do floty fanatiků z planety Masada. Jeho postava je psychologicky mnohem bohatší než titulní, prochází vývojem, postupně jí padají šupiny z očí, je tedy obdařena nezbytným masem a krví, takže si vydobývá zájem čtenáře.

       Leč vraťme se k nástinu děje. Strategický význam v blížící se válce mezi Mantichorou a Havenem budou mít osídlené planety Grayson a Masada ve dvou blízkých si navzájem hvězdných soustavách. Malér je v tom, že Grayson obývají příslušníci náboženské sekty a Masadu z Graysonu vyvržení odštěpenci téže sekty, takže mezi oběma planetami panuje smrtelná zášť. Obě strany pak pohlížejí na ženu biblickýma očima a objevení se Honor Harringtonové, která v roli komodora velí flotile, doprovázející diplomatickou misi, jež má uzavřít s Graysonem spojeneckou smlouvu, je pro umírněné Graysoňany urážkou a pro fanatické Masaďany pak potupou jejich Boha, kterou lze smýt jenom krví. Samozřejmě že tato situace je vodou na mlýn intrikující Lidové republiky Haven - tajně převede pod vlajku zastaralé a směšné malé masadské floty dvě nejmodernější válečné lodě, aby Masaďané mohli dobýt Grayson a Haven tak získal předsunuté základny v té strategicky tak důležité oblasti. Avšak Masaďané, kteří nemají iluze o mocenských ambicích Havenu, kují vlastní fanatické plány za pomoci „Makabejských“.

       Jako v úvodním dílu i zde probíhá děj na ose spiknutí - bitva - spiknutí - bitva. Spiknutí je tedy zápletkou, která pak vede k bojovým scénám. Takto vystavěným dějem připomínají zatím dva publikované příběhy o Honor Harringtonové spíše romantické romány ve stylu Alexandra Dumase st. než proklamovanou Foresterovu napoleonskou ságu o kapitánu Hornblowerovi. To, co povyšuje texty Davida Webera nad úroveň běžné „space opery“ a získalo jim tisíce příznivců po celém světě, jsou pak skvělá líčení kosmických bitev. Kosmické křižníky autora jsou nejen nápaditě, ale i dostatečně „odborně zkonstruovány“, aby se s nimi daly svádět skutečně napínavé a přitom věrohodně působící bitvy. Různorodost výzbroje umožňuje uplatnit širokou paletu taktických variant a demonstrovat profesionální úroveň, hrdinství a obětavost jak jednotlivých velitelů, tak celých posádek. Ani v tomto případě nelze pochybovat, že i David Weber skutečně velmi dobře ví, o čem píše. Zřejmě prostudoval hodně knih o skutečných námořních bitvách, a proto jeho popisy nepůsobí naivně, kalkuluje i s takovými detaily, jako je výchozí zrychlení lodě při zteči, které je důležitější než okamžitá rychlost, neboť z něho vyplývá doba jak pro vlastní palbu, tak délka ostřelování protivníkem. Jeho hrdinové také zcela přirozeně a naprosto reálně využívají při svých manévrech v blízkosti planet gravitační zákony a naplňují tak prvořadou taktickou zásadu, že o vítězství nerozhoduje pouze palba, ale také manévr. V paměti mi neutkvěl ani jeden případ, že by takto důkladně a takticky na úrovni uvažovali tvůrci Star Treku.

       Jestliže klady líčení bojových scén jsou nesporné a zápletky řemeslně vystavěné (jak si s nimi Honor Harringtonová tentokrát pordí, si už musí každý přečíst sám), nejsem si již zcela tak jist druhou dějovou linií, jíž je střet dvou civilizačních principů - moderní emancipované společnosti Mantichory a starého patriarchálního chování na Graysonu. Především mně připadá až příliš didakticky zjednodušeně a vyhroceně podán, neboť se tak hodil autorovi do jeho teze. Vždyť i ryze mužský svět antiky a středověku znal ženské vojevůdkyně, z nichž Panna Orleánská se stala dokonce svatou. Podle mého soudu by Grayson tak rychle neslevil ze svých tradic a spíše by mantichorskou velitelku zařadil do svého panteónu jako svatou Honor.

       Co se týče jazykové stránky, udeřilo mě do očí skloňování jmen válečných lodí. Podle Pravidel českého pravopisu by se měla skloňovat jako podstatná jména neživotná, avšak s nešvarem skloňování názvů lodí jako živých tvorů se setkáváme stale častěji, a to i v literatuře odborné.

       Závěrem se dá shrnout, že obě knihy patří k tomu málu, co v oblasti „space opery“ je na trhu a přitom má takovou kvalitu, že čtenář nemusí při čtení vzpomínat na již zmíněného Hurvínka a jeho představy o válčení. V tomto směru jsou jak americký, tak překvapujícně i autor český, zcela profesionální a milovníky kosmické pěchoty a bitev určitě nezklamou.