Interkom: UBIK

Úvodem se omlouvám všem, kdo uvěřili mým halasným protiintošským proklamacím, načež jsou právem zklamáni tímto superintošským titulkem. Nedalo se odolat: a ne proto, že ta narážka na jedno z děl Kantových pěkně zní a zvučí, ale proto, že to je nehorázně výstižné. Román Philipa K. Dicka Ubik, který konečně, v době, kdy má na hřbetě už tři křížky, vychází česky, je skutečně čímsi, s čím musí v té či oné míře počítat každý, kdo je dost velký šílenec, aby se v tomto žánru obořoval na existenciální témata.

Pochybnostmi o existenci světa i o existenci vlastní je Dickovo dílo prolezlé jako červotočem. Zvláštní je, že ve statistické většině případů se objevují jako cizorodý, izolovaný prvek, který bizarně ční z děje i námětu. Za všechny si vzpomeňte na epizodu z Do Androids Dream of Electric Sheep? (z Blade Runnera, chcete-li), v níž se Deckard vrací na policejní stanici, jen aby zjistil, že tu nikoho nezná a že tu nikdo nezná jej; jako by celý jeho dosavadní život byl jen sen. Tahle Dickova obsese jako by žila vlastním a natolik pronikavým životem, že malinko protavila i nejodolnější hmotu ve známém vesmíru: tupost hollywoodských scenáristů. Mluvím o scéně ve filmu Total Recall, kde hrdinovi přijde psychiatr sdělit, že celý jeho příběh je jen myšlenkovým implantátem a že by se měl vrátit do reality. Na konci tohoto vybraně nevyvedeného filmu nezviklaný Arník pronese cosi ve smyslu „I když je to třeba jenom sen, já to žeru“, čímž se přihlásí spíš k Epikurovi než k Dickovi. Dick totiž tuhle vlezlou, proklatým solipsismem čpící možnost zrovna moc lehkovážně nebere. Mimochodem: když nahlédnete do knih o filozofii, u hesla „solipsismus“ najdete obšírný výklad, ale ani jednoho zastánce; nanejvýš zmínku o tom, že „solipsismus se ve filozofii vyskytuje jen v tendencích a téměř nikdy ne v čisté podobě“. Takže jediným festovním solipsistou je beletrista Dick. Jak výmluvné!

Tím zvláštnější je to, čím jsme začali, totiž že Dick velice málokdy činí ze své centrální obsese také osu díla. Jedním z mála - a zřejmě nejdokonalejším - příkladem, kdy tomu tak je, je právě Ubik. Napovídá tomu už samotný výběr názvu: ubikvita je všudypřítomnost; ubikvist je opak endemita, tedy živočich obývající všechna místa na zemi, kde to aspoň minimálně jde (například ušlechtilý mravenec a ten šmejd člověk); v anglickém právu ubikvita znamená zásadu, že král jest u každého soudu přítomen mravně, i když ne fyzicky. Pojetí všudypřítomnosti ovšem s sebou nese jakési pichlavé podezření z vlastního opaku - řekněme nikdenepřítomnosti. Jste-li vy (a je-li cokoli) všude, je právě tak docela dobře možné, že nejste nikde, leč sami ve vlastním nekonečném vědomí. Zvláštní je, že na rozdíl od většiny ostatních Dickových děl, kde tohle existenciální popíchnutí přicházívá jako blesk z čistého nebe a také bez jakéhokoli odůvodnění, je v Ubiku existenciální nejistota pevně ukotvena - a nejen dějově, i vědecky (nebo jakoby vědecky: kdo kdy v SF měl opravdu zájem tyhle dvě věci odlišovat?).

Jedná se o románovou instituci položivota, „half-life“ (u výrazu „half-lifer“, kde by všechny české ekvivalenty vypadaly hloupě, mě při překladu zachránila latina: uchýlil jsem se k řešení „semivitál“). Mrtví jsou podchlazeni a zbytečky jejich cerebrální aktivity (mluví se tu o toku jakýchsi protofázonů, ale na jakýkoli vědečtější výklad byste - jako u Dicka vždycky - čekali marně) jsou technologicky protahovány na mnohonásobek, takže pozůstalí mohou občas přicházet, drahého zesnulého si zapojit a třeba i dlouhé roky po jeho skonu s ním ještě čile konverzovat.

Dick by ale nebyl Dickem, kdyby se spokojil s pohledem zvenčí a nenapadlo ho, jak to asi vypadá uvnitř ve Sněhurčině rakvi. A kdyby nedospěl k názoru, že zmrazení semivitálové žijí v jakémsi pseudosvětě. Odsud už je jen krůček k tomu, že prakticky každá myslící bytost, která v románu vystupuje, má na výběr ze dvou možností: jsem v rakvi, anebo jsem venku? Jsem skutečný, anebo je moje vědomí jen výsledkem uměle protahované reziduální činnosti odumřelého kusu mozkové hmoty? A je v tom vůbec nějaký rozdíl? Jak to poznám? Odpovědi na tyto otázky v uvedeném pořadí zní takto: není možné to zjistit, není možné to zjistit, není možné to zjistit a není možné to zjistit.

Podceňoval bych vaši vnímavost, kdybych jako na cosi nového a objevného upozorňoval na fakt, že v tak řečené triviální literatuře panuje pravidlo: v zásadě vše je třeba na konci vyřešit. (Jako ve filmu Trhák: „Na konci bude mohutné finále a v tom ve všichni musí oženit a vdát.“) Všechny kuželky, které si autor nastavěl, také zporáží. Vrah jest dopaden. Tyran svržen. Dívka zachráněna z nesnází. Centrální počítač roztlučou veselí zbůjníci na kousky. Nezbude ani tolik problémečků, aby bylo s čím jít na kanape k psychoanalytikovi. Což ostatně nijak nekritizuji a necejchuji jako automaticky podřadné: totéž se koneckonců dá říct o všech pohádkách, mýtech, legendách; o veškeré literatuře světa z dob, kdy byla vyjádřením kolektivního vědění lidstva, a než začala být zoufalým skučením vykořeněného individua v moderním světě. Oboje má své přednosti a nedostatky, své rozlety a svá omezení. Zastavuji se u toho jen proto, že primo: mnohost forem je základním zákonem našeho vesmíru; secundo: Dickův román Ubik patří evidentně ke druhému typu literárního uchopení; tertio: připadá mi, že v SF je poměr povážlivě vychýlen ve prospěch toho prvního typu.

Právě z uvedených důvodů mi připadá, že Ubik je a vždycky zůstane prototypem scifistické metafyziky: je vysoce literární, což se v tomto ohledu mimo jiné projevuje v tom, že ponechává na konci všechny problémy mučivě otevřené, ale přitom je jeho metafyzika pevně žánrově a dějově zakořeněna. Je to metafyzika povýtce vědecká (ať to zní jakkoli protikladně; zeptejte se Františka Novotného a on vám poví, co si myslí o rozdílu mezi vědeckým světovým názorem a vírou, je-li jaký). Je to metafyzika nepotřebující žádná božstva, jako je polynéský spící bůh, jemuž se celý svět jen zdá. A je to navíc metafyzika dualistická: dva póly tvoří skutečný život (existuje-li) a položivot (existuje-li) a proudem, který mezi nimi probíhá, je právě nejistota faktu vlastní existence; to ona dodává sílu organismu románu, který je živý a plnokrevný, i když při jakémkoli přístupu zvenčí (při prostém líčení děje nebo jakýchkoli výkladech) vypadá na první pohled spíš na hříčku nebo beletrizovaný filozofický traktát. Jedinou analogií, kterou najdeme v dějinách náboženských představ, je patrně (patrně proto, že na toto téma se dochovalo velice málo prokázaných a jasných faktů) keltské pojetí „spojených nádob“ Světa a Jinosvěta, mezi kterými lidská duše neustále kmitá jako v nějakém eschatologickém pingpongovém zápase.

Zábavné je, že kromě metafyziky je Ubik vlastné svého druhu úvodem i ke kyberpunku. Kdyby román nevznikl v době předpočítačové (přesněji před osobními počítači), určitě by autora velice lechtalo nazvat propojené zásvětí semivitálů nějak jako „nekronet“ nebo „thanatonet“: virtuální posmrtné metaverzum. Dick umístil děj Ubiku do roku 1992, tehdy velice vzdáleného, a (kromě kolonizace planet, kterou hodně forsíroval ve většině knih) vybavil budoucnost čímsi na způsob kyberkultury, ovšem velice odlišné od té, která pak opravdu vznikla. Nám, kdo si jej česky přečteme vlastně až v době nástupu další kyberpunkové vlny představované hlavně Stephensonem, která hojně používá retromotivy (kmenová - či frančízová - atomizace společnosti ve Sněhu, viktoriánské prvky v Diamantovém věku), bude vlastně také připomínat nějaké groteskní, záměrné retro. Už tím, že se tu bizarně spojují archaické zmínky (děrné štítky!) s počítačovou technologií, na kterou se zatím marně kasáme (umělá inteligence). Dick byl v první řadě humanitně, ne technicky zaměřený intelektuál, a tak je jen přirozené, že počítačové kultuře budoucnosti přimyslel v první řadě umělou inteligenci a ne spoustu prvoplánovějších funkcí, jaké dnes užíváme kdekdo díky internetu. Jeho umělá inteligence se ovšem nazývá jinak: homeostatická entita. To je jakýsi duch ve stroji, který dřepí v každém křápu: díky tomu si může hrdina duchaplně povídat s počítačem otevírajícím a zavírajícím dveře bytu či ledničky (znalci ocení paralelu se svěžím dílkem Neználek na Měsíci, kde se aparatury hotelu Levné bydlo také sveřepě dožadují plateb mincemi). Deus ex machina se uvelebil i v „hominfech“, homeoinformačních přístrojích, ale to je jediný a rudimentární náznak titánské informační síly skutečného internetu.

Motiv je to ale bezpochyby okrajový (i když je třeba si přiznat, že neúmyslně vizionářštější, než co se podařilo většině vědecky erudovaných autorů SF, kteří by teoreticky měli mít pro anticipaci vývoje počítačů podstatně lepší kvalifikaci). Hlavní je, že Ubik je vskutku křišťálově čistou esencí každé budoucí scifistické metafyziky: je průzračně literární, ale přitom poctivě žánrový. Navíc jeho náznaková záhadnost proniká i do toho, čemu teorie říká mikrotext. Například je nepochopitelné, jak autor dosáhl efektu, jímž působí postavy: po zlomečku děje a ještě odbytější stylové a dialogové charakterizaci máte přesto pocit, že postava je citově bohatá a že ji znáte léta letoucí. I když to možná neplatí pro toho, kdo se na Ubiku seznámí s Dickem poprvé (existují-li takoví), čímž chci říct, že je to možná způsobeno spíš znalostí celku autorova díla, které se vyznačuje řadou opakujících se motivů i prvků charakterizace postav.

Každopádně je Ubik čímsi, bez čeho by naše představa o Dickově díle nebyla úplná. Možná není tak kompozičně jednolitý a mučivý jako Blade Runner. Možná není tak snový, jako Muž z Vysokého zámku. Možná není tak perlivý jako autorovy povídky. Zato to je čirá studánka, mlhavý obraz zdroje, ze kterého vytrysklo všechno to ostatní, co na Dickově díle obdivujeme a milujeme. A vůbec: až na vás příště promluví Bůh, pouvažujte chvilku i nad tím, jestli to není nějaký váš pozůstalý, který vás přišel probrat ze snu, který sníte ve skleněné rakvi, z praštěného snu, kterému ve své semivitálské pošetilosti říkáte realita.