Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Začnu, jak je mým neblahým zvykem, oklikou, záležitostí, jak je mým ještě neblažším zvykem, už půl roku vychladlou (ale s ohledem na to, že anoncované knižní vydání dosud nepřišlo, mohl by můj komentář ještě být k něčemu dobrý): V Ikarii 7/2000 mě nepříjemně překvapil překlad povídky Gena Wolfa Jak jsem prohrál druhou světovou válku a pomohl odvrátit německou invazi. Pravda, většina mých výhrad jsou – jak je mým zvykem ze všeho nejhorším – venkoncem vzato podružnosti, z valné části navíc příliš komplikované na výklad, než abych tu s každou zabral několik řádek; toho typu, že např. days of which the west of England justly boasts bych raději přeložil „dnů, kterými se západ Anglie právem pyšní“ místo „v nichž jako by západní Anglie dočista rozkvetla“ (s. 24), místo „americký reportér oznamoval našim přátelům na druhé straně Atlantiku“ (22) bych dal „hlasatel volal na své spoluobčany“ (announcer screamed to his compatriots), „jedinci, kteří si je už objednali a zaplatili zálohu“ (25) chápu spíše „se rozhodli stát jejich prodejci“ (had already taken dealerships) – podobně soudím, že loaned for the occasion by dealers and the public není „pro tento účel pronajata od firem i od soukromníků“ (24), nýbrž „k této (vlastenecké! pozn. JV) příležitosti zapůjčena autosalóny i veřejností“, a agency for Buick motocars dost možná nebude „dodavatelskou firmu pro výrobce motorových vozidel, společnost Buick“ (26), nýbrž prostě prodejní zastoupení, – vztahy mezi podměty a přísudky ve struktuře (pravda, ne zcela jednoznačné) we were taking up the spaces, and so they were drawn toward the Germans when they tried to find some bych s ohledem na kontext nedešifroval „zabírali jsme volná místa a tak Japonci byli hnáni k Němcům, a to právě ve chvílích, kdy Němci nějaké takové volné místo hledali (26)“, nýbrž „... a tak, když se [Japonci] snažili nějaké [místo] najít, byli hnáni k Němcům“, a není mi jasné, proč no longer young (quite), tj. „už ne (úplně) mladý“, komplikovat „už delší dobu ne tak zcela mladý“ (26). Pro vyznění povídky je lhostejné, že „přesně týden“ (23) a „vždy na padesát vteřin“ (24) je v mém originálu fortnight a fifteen, tj. čtrnáct dní, resp. patnáct sekund, a žádnou roli v ní nehraje ani „Řiditelná věž“ (20), ani to, že má ve skutečnosti jít o kotvící stožár pro vzducholodě (dirigible bylo sice původně prosté adjektivum, ale ve starším britském významu, bezpochyby kontrakcí z dirigible balloon, také zpodstatnělo). Příběh zůstane stejně srozumitelný, i když se převodem do češtiny oslabí vypravěčův archaizující styl a Goeringův (nebo Göringův, jak jsme v kontinentální Evropě, jež má s němčinou zkušenost bližší, nežli je tomu v Americe, uvyklí ho psát – ale kdo ví, jaký vztah má typografie Ikarie k přehláskám) přízvuk – ostatně, v této věci se mnou překladatel nesouhlasí a soudí, že originálu podsouvám něco, co v něm objektivně není, byť alespoň v druhém případě mám k dispozici kvantitativní argument: v originále Goering pronese celkem 311 slov, z čehož 79, tj. prakticky čtvrtina, je zapsaných nestandardním způsobem (byťsi dost mechanicky, 91% z nich pomocí některého z pouhých 5 pravidel); oproti tomu v překladu – s výjimkou několika málo zachovaných německých slovíček – jde o případ jediný, a to ještě vytknutý do závorky na samý začátek dialogu.

       Ovšem proti čemu musím protestovat, to je překlad officer jakožto „úředník“ v samém závěru (s. 26). Jakkoli je to, bereme-li slovo samo o sobě, plně platný, třebaže co do frekventovanosti až druhý, význam, v daném kontextu – jmenovitě s ohledem na to, že „složit úřad“ o větu dále je v originále give up his commission, což je termín jednoznačně odkazující na vojenské reálie, ale i kvůli dvěma dalším zmínkám o válce a armádě v souvislosti s vypravěčovou osobou v okolních větách, konečně i jeho zájmu o válečné hry, a především jeho v pointě prozrazenému jménu – jde zcela jistě o důstojníka.

       Uvádím to tu (s takovým zpožděním) jen proto, abych měl čistý stůl, když už se budu zabývat tématem překladů povídek v Ikarii; a v něm mi šlo především o následující příběh:

       Ale k věci: Někdy v první třetině září mě oslovil Petr Kotrle, jestli bych po něm – a nemám důvod to slovo nepoužít, neboť přes veškerou neformálnost celého postupu nešlo co do faktického obsahu o nic jiného – nezredigoval překlad povídky Grega Egana Prach, který si od něj narychlo (původně zmiňovaný, ač nakonec překročený dodací termín byl 20. září, tj. cca 2 měsíce před vydáním prosincové Ikarie a měsíc před jejím odevzdáním do tisku) objednala Ikarie. Když jsem souhlasil, poslal mi ve středu 28. 9. výtisk svého překladu a originál. Já jsem je měl ve schránce už ve čtvrtek večer, přečetl jsem je, jak nejrychleji jsem mohl, přes víkend a v pondělí 2. října jsem e-mailoval Petrovi své připomínky – jak je mým výšezmiňovaným zvykem, převážně se týkaly nepodstatných stylistických nuancí, ale i několika nesporných věcných chyb, vynechávek z přehlédnutí a terminologických nepřesností, jakým se nevyhne ani tak dobrý překladatel jako Petr, zvláště ve spěchu a u hard SF. O některých subtilnějších záležitostech jsme spolu ještě určitou dobu spíše v akademické rovině diskutovali, ale Ivanu Adamovičovi poslal Petr mé opravy ihned poté, co je sám obdržel. Na Miniconu 18. listopadu mi za ně Ivan poděkoval a ubezpečil mě, že je do korektur zanesl. Byl jsem rád, že jsem pomohl vydávání Egana v češtině a těšil se, že odměnou mi bude poučení z toho, které připomínky uznali PK a IA, větší profesionálové než já, ještě jako podložené a které už měli za malicherné hnidopišství. Na druhé straně je ovšem obecně známo, že Ikarie je bezmála spíš tiskařský šotek obtěžovaný časopisem než naopak, a já už měl jisté zkušenosti s tím, jaký vliv to má na podobné změny na poslední chvíli, a tak musím přiznat, že když jsem za čtrnáct dní otevřel Ikarii a uviděl v ní starou verzi překladu (našel jsem jedinou změnu, totiž „galiumarsenfosfidu“ na „fosfid galnatoarseničný“ (s. 6), o níž ale zase nikdo neví, odkud se vzala – že by to souviselo s tím, že šéfredaktor má chemické vzdělání?), necítil jsem žádné zvláštní překvapení, spíš jakési chmurné zadostiučinění. (To je ta výhoda pesimistického světonázoru.)

       Nebudu sem kopírovat konkrétní poznámky, a to nejen kvůli tomu, kolik místa by zabraly. Petr udělal víc, než byla jeho morální povinnost, za konečný výsledek nemůže a ujišťuje mě, že alespoň románovou verzi textu, až ji bude překládat, už opraví sám – a vůbec, k čemu už by člověk měl svou rubriku v tisku, kdyby ji nemohl sem tam zneužít k troše toho favoritismu? Myslel jsem ale, že by čtenáře Ikarie mohlo zajímat, jak vzniká, a pokud se najdou tací, kteří četli povídku natolik pozorně, že se jim některá místa zdála v nepořádku – patrně nejsnáze jdou rozpoznat ta, kde by podle kontextu mělo jít o pravý opak toho, co je uvedeno – zaslouží potvrzení, že v případech na s. 4 a 9 je tomu opravdu tak.

       Ostatně, Petrovo překladatelské renomé z celé aféry pořád nevychází nejhůř. Hned za Prachem v prosincové Ikarii následuje překlad povídky Stephena Baxtera Bariéra, jemuž se dostalo či spíš nedostalo přesně stejné redakční péče, a to, že jeho úroveň je podstatně horší, je rozpoznatelné pouhým okem i bez originálu, jen při zběžném pročtení. Ale asi bych konečně měl přestat podle sebe soudit jiné a požadovat od nich něco, co vůbec nemusí být taková samozřejmost, jak by se zdálo mně.

       Jen jeden příklad: má dětská cesta k SF vedla i údobím nadšeného zájmu o kosmonautiku a i když se mi už mnohé vykouřilo z hlavy, rozhodně bych ani dnes neudělal z projektu Mercury jakýsi „Projekt Merkur“ (s. 14). Jenže je zjevně absurdní chtít znalost amerických pilotovaných programů i po překladateli jen proto, že rovněž vzešel z fandomu – ostatně já měl tu výhodu, že v 80. letech už byly knihovny plné pojednání o historii kosmonautiky, což o dvě dekády dříve neplatilo. Ale co to proboha bylo za Nejedlého a Kahudy za školství, že nedokázalo svým obětem vtlouct do hlavy ani koncept tak elementární jako těžiště natolik, aby byly s to jej rozpoznat, až naň narazí v cizím jazyce? Takhle se nám v překladech znepokojivě rozmáhá otrocký „střed gravitace“ (v cit. povídce 15 a níže). A silikon je makromolekulární sloučenina, vhodná pouze k mazání automobilových zámků a plnění prsních implantátů, ale ne ke stavbě počítačových systémů (16); ty zůstávají (i ve sci-fi) doménou starého dobrého obrozeneckého křemíku (ono se to liší i v angličtině: silicon a silicone).

       Ano, ve sci-fi lze postulovat všechno, ale nějak se mi nechce věřit, že by autor tak profesionální jako Baxter nadhodil „Měl hlavu ve stavu kulky“ (15) a dál to nevysvětlil (srovnej postupné objasňování údělu důchodců v Americe); nemělo to náhodou být „hlavu tvaru kulky“? Také soudím, že už je dávno na čase, aby se čtenáři ozvali – třeba prostřednictvím Knihomorny – proti agramatické doslovnosti opravných vsuvek typu „blok, kde my – vlastně já – spím“ (15). V češtině, kde podmět bývá častěji nevyjádřený, ale musí se shodovat s přísudkem, se podobná věc nedá říci jinak než „kde spíme – vlastně spím“. Vůbec se mi nezdá věta „mluvil směsí ruštiny, angličtiny a `pidžin'“ (16). Pidžin (pidgin) není žádný samostatný jazyk, nýbrž zjednodušená, primitivní, verze (či spíš okleštěná slovní zásoba s minimem gramatiky) nějakého stávajícího (obvykle angličtiny); tedy snad „rusko-anglickým pidžinem“. Ale už naprosto mimo moje chápání je, co se vypravěč, resp. překladatel snaží říci větou „Opiloval jsem si zuby jako černoch u námořnictva.“ (18) Jde snad o nějaký nepochopený idiom zhruba ve smyslu (sem se, pravda, též nehodícího) „ostruhy jsem si vysloužil u...“? (Cut one's teeth znamená doslova „proříznout si zuby“, tj. nabrat první zkušenosti ; co ale s tím černochem, už opravdu netuším – že by se Baxter rozhodl právě na takto nesmyslném místě sdělit hrdinovu rasu?) Tomu by nasvědčovalo bezprostředně následující „Tedy, já byl letcem u námořnictva. Zažil jsem boje v Koreji, což je v záznamu podrobně uvedeno“ – až na to, že na s. 16 o sobě říká „bylo mi už přes 90“ a “v první polovině 80. let“ je pro něj „téměř před šedesáti lety“, což znamená, že korejskou válku (a o jaké jiné boje by mohlo jít?) mohl „zažít“ pouze v tom smyslu, jako každý jiný člověk narozený před 27. 7. 1953, ale to přece nebude uvedeno ve služebních záznamech. Jak říkám, nějak se mi nezdá, že by takový galimatyáš v povídce vytvořil přísný logik Baxter.

       Jestliže tohle bylo rozloučení se starým miléniem, v první zahraniční povídce toho nového, Lovu na slarky Erika Browna (překladatele na rozdíl od výše [ne]uvedených nemám důvod nijak šanovat, ba po několikaletém studiu jeho výkonů právě naopak: je to Mirek Valina) zní první věta v deníku hned za datem (barokně exotizujícím, samá jména světců a minimum čísel): „Podle galaktické normy to je.“ (s. 7) Možná už jsem paranoidní, ale mně to prostě nedává žádný smysl, v kontextu ani mimo něj. Co to je a ostatně, co je „to“? Nicméně jeden odhad mám: Ivane, dám stovku – ne tobě, ty si ji nezasloužíš, ale do pokladny Fandomu – pokud mi vyvrátíš, že to v originále je něco jako „By galactic norm, that is“, což v češtině, která jaksi má poněkud jiný slovosled (či snad lépe řečeno syntagmasled), znamená „totiž podle galaktické normy“.

        

       Jinak mě poslední dobou v Ikarii nejvíce zaujala recenze Harryho Pottera a tajemné komnaty od Magdy Dědkové v prosincovém čísle. Na to, že recenze pojednávají o všem jiném, jen ne o hodnocené knize, už jsem zvyklý, i exkurs do kreativně pojaté lingvistiky mě nechal chladným, ale odhalení „literárních krádeží“ v našich SF soutěžích mě přece jen překvapilo. Sám si občas zaporotcuji a nevybavuji si nic podobného, leda snad dost vzácných a ostatně na hraně litery propozic stojících případů „autoplagiarismu“, tj. zasílání povídek propadnuvších v jedné soutěži do jiné. Když Ondřej Neff napsal „jsou darebáci (...) Ani já se odsud neodvážím je jmenovat (...) I to je důvod naší bídy“, tolik to nevadilo, pozorní čtenáři IK nebo Ikarie vědí, odkud vítr vane, ale tady opravdu netuším, oč může jít. Jak české: Magda Dědková navrhuje řešení, do kterého by se měli co možná nejdřív pustit jiní, a zjevně jí pravdu ani nepřijde na mysl, že by se mohla proti nepravostem postavit sama aspoň tím, že by je nahlas pojmenovala, když už o tom začala. Ale pozor: když říká „zasloužili by si zajisté pár do zubů“, rozhodně tím nemyslí něco tak primitivního, jako že by měli dostat pár do zubů, to ani náhodou. (Co potom asi znamená „knížka je vskutku dobrá“?)