Interkom: VYDAŘENÝ POKUS O MODERNIZACI JEDNOHO ŽÁNRU

Když se v edičním plánu Malé knižní řady Poutník objevilo jméno Miroslava Žambocha a titul sliboval tři novely propojené postavou osamělého bojovníka proti zlu, byl jsem příjemně překvapen. Jednak tím, že nakladatelství chtělo porušit románovou hegemonii této řady a prezentovat se pro jednou sbírkou novel a jednak také díky samotnému autorovi. Jeho tvorba se dá vysledovat až do roku 1992, kdy s povídkou Zpověď válečníka zvítězil v soutěži O nejlepší fantasy. Povedený text nakonec otiskl Klub J. Vernea v Magazínu Poutník č. 9. Trpělivost se Žambochovi vyplatila, a tak se po dvou poměrně nevýrazných povídkách v Ikarii (Svět se s nikým nemazlí, Návštěva u psychiatra) a jedné výtečné (Štěstí z pekla) objevila jeho novela Na konci apokalypsy ve sborníku posledního ročníku Bohemiaconu nazvaném Noční setkání. Snad jen o pár hodin později pak mohly čtenářovi dychtivé ruce uchopit i 13. svazek edice Poutník, sbírku novel Poslední bere vše.

Hned v první z nich, Dlouhém sprintu, se nám představí zcela kompaktní, nápaditý a hrubě akční fantasy svět Vegaše, kde se ocitáme spolu s hlavním hrdinou právě ve chvíli, kdy se rozbíhá komplikovaný boj o trůn. Hlavní hrdina je druhorozený princ, který nedychtí ani po královském titulu ani po moci, který s sebou přináší. Když je však jeho starší bratr zabit, nezbývá mu, než se vypořádat s pekelně ošemetnou situací, ve které nechybí kvantum magie, vycvičení zabijáci a intriky všeho druhu. Nejdříve má jediný cíl – přežít, avšak po té, co zjišťuje několik velmi zajímavých faktů, rozhodne se záhadě, která jeho následnictví obestírá, přijít na kloub. Autor neváhal a podstatným způsobem modernizoval žánr, zašel dokonce ještě dál než Sapkowský s Procházkou. Jestli si opravdu představuji moderní fantasy, pak jsem právě našel její optimální podobu! A jsem rád, že prvním autorem byl Čech a ne nějaký pošahaný Amík produkující tunové cykly. Žamboch však nevsázel pouze na modernizaci formální, ale postoupil až k renesanci strnulého jazyka, kterým trpí většina zahraničních titulů, neváhal samoúčelné putování vyměnit za drsnou detektivku (která ale na rozdíl od takového Jestřába a Rybářky tvoří s fantasy žánrem kompaktní a funkční soustavu), a po těchto inovačních přístupech zvolil ty osvědčené, jako je superhrdinný hrdina, spousty nájemných zabijáků, množství drsné magie a takřka zběsilé tempo vyprávění, které vás neustále vleče příběhem dál.

Novela druhá, titulní, ve sborníku nejkratší: Poslední bere vše se pak po dočtení knihy ukazuje jako nejslabší. Trochu mi připadá, jako by autorovi sloužila pouze jako rozcvička k té předchozí. Opět jde o trůny, opět je zde tajemství stylu „ty nejsi teď ty, ty jsi teď on“, znovu zde máme drsného hrdinu, tentokrát dokonce dvojici. Tato jediná povídka není psána v „ich“ formě a otázkou zřejmě zůstane, zda je slabší právě pro to, že je čtenář ochuzen o mnohem bohatší pohled do hrdinových myšlenek. Taky mi trochu vadila přílišná návaznost na počítačové „dungeony“, ale to může být podobnost spíše náhodná.

Za to ve třetí povídce nazvané Pouštní škorpión se Žamboch znovu dostal do formy, i když tak vrcholná jako v té první nebyla. Přesto však i tato novela prezentuje to přínosné, čím autor obohatil žánr – moderní dynamický styl, bourání zažitých klišé a míchání různých stylů. Takže zatímco první povídka byla téměř stylově čistá detektivka, zde máme western jako vyšitý. Další ze Žambochových sympaticky drsných hrdinů tentokrát pomáhá jedné z farmářek hledat její děti uprostřed pouště devastované válkou. A ke cti autora je nutno připočítat i to, že ačkoli jsou charaktery hrdinů dost drsné, pořád se za fasádou surovosti skrývá klasický hrdina, který „pomůže, kde může, za Dobro bojuje a Zlo potírá“.

I přes určitou kvalitativní rozkolísanost mě Žambochova kniha velmi, podotýkám velmi, příjemně překvapila z důvodů, které jsem omlel výše, takže už vás jejich opakovaní ušetřím. Všichni příznivci klasické akční fantasy si přijdou na své a ještě se můžou podivit, jak dokáže být fantasy žánr svěží a plný nápadů, jen když je někdo, kdo ví jak na to. Zkrátka tato kniha bude v poutníkovské edici patřit k tomu nejlepšímu a já ji to ze srdce přeji a těším se na další autorův spisovatelský počin, ať už to bude román či sbírka povídek (jen neusínat na vavřínech!)

Doufám také, že se případná další kniha vyhne určité redaktorské nedotaženosti, ať už co se týče klasických chyb v gramatice, tak také v samotné formě textu, neboť jsem měl např. v některých dialozích zmatek v tom, kdo zrovna hovoří. Jinak je ale kniha vypravena pěkně, Maxonova obálka má kvalitu odpovídající textu a tak vůbec...