Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Asi vás nepřekvapí, že toto slovo použil umělec. Julius Mařák tak nazval jednu ze svých krajinek. A je to přiléhavé. Ne šero. Ne příšeří. Ne soumrak.

       Všimli jste si, jak málo máme slovíček pro jemné rozlišení smyslových vjemů? Každý se mnou jistě bude souhlasit, že jakýkoli pohled do krajiny je neopakovatelný. Kdyby bylo možné (jako že není - a zaplaťbůh že není) popsat vzhled krajiny jedním slovem, zasloužila by si každá vteřina, každé mrknutí oka každého z nás své vlastní slovo. Ale my ta slova nedáváme. Tápeme, jak popsat to, co vidíme, protože se příliš nedíváme. A když se podíváme, své dojmy sdělujeme jen výjimečně.

       Ano, leckdo je schopen poznamenat, že včerejší západ slunce byl nádherný. Jenže kdo z vašich známých ho dokáže blíž zprostředkovat? Kdo vám na zastávce autobusu nebo při odpolední kávě řekne, že slunce se řítilo jako šílený vozataj s čelenkou z planoucích per a rozstřikovalo po hřebenech kopců bláto zrůžovělé slzami šípkových růží?

       Ne, neumíme se dívat. Neumíme se dívat na věci aniž bychom se je snažili vysvětlit. Zatímco píšu tyto řádky, za oknem uskutečňuje jedna můra svou cestu za světlem. Dala by se o tom napsat heroická epopej. O křídlech bijících do neviditelné zábrany s vytrvalostí světců hledajících slávu Boží. Ale je to jen můra. Kdokoli může vidět každý večer desítky podobných. Leckdo může vysvětlit, proč že můry světlo láká. Málokdo ale může říci svým známým víc, než ubohé: Včera večer jsem měl za oknem můru. A přitom měl za oknem zázrak. Mají jej za oknem všichni. Někteří jej však nevidí.

       Slov je vždy málo tam, kde je málo sdělujících. Tam, kde je málo těch, co naslouchají. Kdo trpí nedostatkem slov, trpí více než nedostatkem schopnosti sdělovat nedostatkem schopnosti prožívat. Je mezi námi málo západů slunce, málo můr pokoušejících se se vznešenou beznadějí dosáhnout nemožného, které je zahubí. Málo lidí, kteří se pohybují v tom našem skutečném světě. Lidí, kteří se otřesou hnusem nad hromadou odpadků u cesty proto, že je ošklivá. Lidí, kteří pomáhají ze soucitu, ne proto, že o tom ví někdo, na jehož mínění jim záleží. Málo podniků, kteří sponzorují kulturní a sportovní akce z jiných důvodů, než je kalkulace zisků a ztrát.

       Nebudeme-li žít v tom našem jediném světě, ztratíme jej. Tak jistě, jako jej většina z nás ztrácí den po dni, týden po týdnu když ve svém všedním životě nenalézá sílu - nebo snad potřebu - zvednout hlavu a chvíli se na něco dívat jenom tak.

Nevím, co komu tahle zelenina udělala. Musela se však bezpochyby dopustit zločinu hrdelního, a to pravděpodobně v masovém měřítku. Jinak si nedokážu vysvětlit opovržení, které prýští z jejího jména všemi póry.

       Neboť zelí je rodu středního a navíc bez osobnosti. Zelí je takové to. Nemá světáckou identitu květáku, šarm kedlubny ani soudržnou pospolitost rajčat. Řekne se zelí a bez bližšího určení nebudete vědět, jestli je řeč o jedné hlávce nebo plném náklaďáku. Je to tvrdý život, tvrdý osud. Boj zelí o špetičku úcty je doposavad beznadějný.

       Zelí je ale nezmar. Navzdory nepříznivým podmínkám nebo možná právě díky nim dokázalo dosáhnout stavu praktické nezničitelnosti. Nastrouhejte je, rozsekejte nožem, naložte do octa, duste a vařte, nechte ho kvasit pod tlakem za nepřístupu vzduchu - za všech okolností zůstane zelím. Dokonce i když budete sužovat své okolí ne zrovna libě vonícími větry, najde se někdo, kdo nepřímo přizná porážku: „To je to včerejší zelí.“

       Outsider asi navždy zůstane outsiderem. Ale outsiderem ve své bídě obdivuhodným.

Je autobusová zastávka v jedné vsi.

       Chápu, že vesnice může mít velikost, která je přiměřená dvěma zastávkám. Je mi jasné, že nemusí být ideální pojmenovat je Líbeznice a Líbeznice zast., protože horňáci a dolňáci, to jsou dvě filozofické kategorie objevující se zřejmě všude, kde spolužije více než deset lidí a dvojnásobné množství slepic.

       Jenže mě zaráží, že nebylo jiné pomoci než zastávky očíslovat - předpokládám, že někde poblíž se vyskytuje i zastávka Líbeznice I. Líbeznice jsou zřejmě obec, která nemá rychtu, aby zastávku nazvala U rychty ani kostel - Pod kostelem ani významnou rodinu - U Brejchů ani významnou událost - Nad přeražencem a dokonce ani významnou polohopisnou zvláštnost - V zatáčce.

       Soudě podle názvu autobusových zastávek jsou Líbeznice šedou vsí bez minulosti, bez významných rodin, staveb, bez čehokoli, co by charakterizovalo jakékoli z míst při silnici. Nevím, jak vám, ale mně to moc líbezné nepřipadá. Co jiného dělá ze shluku budov obec, ze sbírky rodin sídlících poblíž sebe společnost, než vlastní svérázná historická paměť, předivo vztahů, které se ustavuje postupně soužitím, rozmíškami a dohodami, vzájemnou pomocí a přizpůsobením, společnými akcemi návštěvou hospody počínaje a stavbou kostela konče? Ves, která tohle nemá, není vsí v pravém slova smyslu. Je číslem, které, jak už to u čísel bývá, může označovat cokoli a díky tomu samo o sobě neoznačuje nic. Číslem, které lze vymazat či přesunout bez jakékoli emoce, jakéhokoli ohledu k tomu (a těm), co se za ním skrývá.

       Nepochybuji, že skutečnost je taková, že někde někdo honem potřeboval nazvat novou zastávku. Snad spěchal domů, protože mu rodila žena, možná mu za zády netrpělivě podupával šéf, možná dostal nepřekonatelnou chuť na kafe. V každém případě způsobil, že v myslích mnoha projíždějících lidí přiblížil živou obec matematické šifře. Škoda je to v ekonomickém směru zanedbatelná, nevyčíslitelná. Nestalo se nic, jen nás ochudil o kousek duše, kousek poezie a života. Dnes se očíslovala zastávka, zítra se očíslují lidé. Věk technické virtuální reality je postaven na číslech, na matematickém základu. Jak může kdokoli vidět, lidé v Líbeznicích si s tím vystačí.