Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Tenhle obrat jsem slýchával na vojenské katedře vysoké školy za dob komunismu neblahé paměti. Prokádrovaný důstojník vysoce uvědomnělé a třídně vyspělé socialistické armády se jím snažil naznačit řadě ospalých předotrávených intelektuálně nadřazených individuí, že blízkost zákonitého vítězství marx-leninských idejí je mimo jiné závislá na délce srsti té části těla, která je evolučně nejpřipravenější k nošení čepice.

       Důstojník, neméně předotrávený vyhlídkou dne stráveného totálním míjením se kultur než my, byl z definice přesvědčeným ateistou s kádrovými materiály, které musely ve tmě vydávat narudlou záři. Věřící křesťan by pro něj byl - rovněž z definice - nanejvýš produktem ideologické masáže pohůnků vykořisťující třídy, která se v zoufalství předsmrtné agónie neštítí žádných prostředků k odvrácení své neoddvratitelné záhuby.

       Vždy pro mě bylo milým osvěžením, když naši rudí podplukovníci vzali do úst tohle biblické přirovnání. Tato věta dokázala podkopat jejich tvrzení o nadřazenosti třídy nad čímkoli. Náboženství měli chtě nechtě v krvi a jakkoli se snažili zakrýt tu pupeční šňůru, která každého z nás svazuje s minulostí, nedokázali to.

       Dělal jsem si z nich teď trochu legraci, ale minulost národa platí i v současnosti a není významnější periody historie, která by nezanechala hluboké stopy v nás, potomcích současníků své doby. Nemusíme se učit o husitech, a přesto v každém z nás tkví kousek Božího bojovníka. Aniž bychom si to uvědomovali, jsme i pohanskými druidy, křesťanskými mnichy a protinárodními kolaboranty doby Temna.

       Tak jako jimi byli rudí plukovníci a tak jako naši potomkové budou mimo jiné řadou mlčících chlapců myslících si o té maškarádě svoje, ale neodvažujících se otevřeně vystoupit z řady se svým přesvědčením bez ohledu na následky, které to pro ně bude mít.

       Stále znovu mě udivuje arogance lidí, kteří vědomě či nevědomě popírají půdu, ze které se zrodily jejich charaktery. Slepota příruček a filmů, které nás ujišťují, že se můžeme stát čímkoli, budeme-li chtít.

       Nemůžeme. Přinejmenším ne jako celek a ne hned. Ani za sto let. Generace se střídají v pomalém rytmu a každá zanechává své dědictví. Zanechává je v dějinách, věcech, příbězích. V jazyce. Chceme-li být pravdiví, je jediným možným postojem pokora. Jen když budeme vycházet z toho, čím jsme, můžeme se stát něčím víc. Jen tak máme šanci stavět na skále. Potom snad budeme moci předat svým potomkům dědictví rozmnožené, lepší, než jsme obdrželi sami.

       Popřít to, čím jsme, nemůžeme. Pokusíme-li se o to, pokusíme-li se odtít své kořeny, zemřeme. Jako jedinci i jako národ. A nad našimi hroby bude vlát černá stuha v jazyce, kterému bude rozumět jen několik historiků.

       

Já dobře vím, co to je a k čemu slouží. Ale kdybych nevěděl, představte si ty nádherné teorie, které bych mohl spřádat!

       Lepidlo vyrobené ze vteřin.

       Lepidlo, které drží vteřinu. Myslím trvání držení - vteřinu. Pak povolí.

       Nebo by mohlo spojovat taky vteřinu se vteřinou - být lepidlem slepujícím časové úseky.

       Vteřinové lepidlo je pěkná zkratka. Stačí zapomenout, že víme, co to je, a rozletět se do světa fantazie.

       

Samostatný je ten, kdo stojí sám. Tedy něco navíc oproti populárnímu výkladu, který samostatnost chápe jako schopnost poradit si v každé situaci, vyřešit úkol bez pomoci zvenčí.

       Stát sám má i svoji stinnou stránku. Mohu stát sám jako ztroskotanec, někdo, kdo je bez společnosti, bez pomoci a sdílení. Mohu stát sám nejen proto, že víc nepotřebuji, ale i proto, že víc nedostávám. Proč se v tomto druhém významu slovo samostatný nepoužívá?

       Protože máme alternativu - samotný. Být samotný je vnější stav. Situace, do které se může dostat každý z nás nezávisle na svém charakteru, i když svým jednáním a vztahy míru své samoty podstatně ovlivňujeme.

       Být samotný - když už to přijde - je stav věcí. Můžeme být samotní a zhroutit se v beznaději či se někam řítit v panickém strachu.

       Nebo můžeme stát. S klidem čelit situacím, do kterých nás život postavil. Nespoléhat se na druhé a poradit si, změnit to, co změnit dokážeme a smířit se s tím, co je nad naše síly.

       I tak lze chápat samostatnost. Ne jako schopnost dokázat si poradit vždy a se vším - tuto výsadu přenechme nesmrtelným bohům, dokáží-li si ji přivlastnit. Spíš jako postoj k životu, jako způsob nakládání s problémy, jako zvyk vybírat si vlastní cestu a rozvažovat po svém.

       Skutečná samostatnost je nesmírně vzácná vlastnost právě v naší době. Chtě nechtě se musíme spoléhat na druhé. Na řidiče autobusů, instalatéry, žurnalisty, výrobce pracích prášků. Na to, že odvedou poctivou práci, která nám pomůže. Zvykli jsme si převádět starosti na druhé. Je to normální. Na člověka, který by se vážně pokoušel obstarat si všechno sám, by si ukazovali jako na cizokrajnou raritu na každém večírku.

       Ale zvyk spoléhat se na druhé se může ukázat jako zlý pán, zvykneme-li si spoléhat se vždy a ve všem a ignorovat možnost, že naše očekávání nebudou naplněna.

       Tam, kde se bere, musí se i dávat. Musíme mít oblast, ve které se mohou druzí spolehnout na nás. Jsme-li někde přítěží, musíme být jinde oporou. Bezpodmínečně musíme občas podepřít či podržet druhé, nemáme-li zahynout, a to jako jedinci i jako společnost. Nemůžeme přežít, bude-li se pokoušet cizopasit každý na všech. Určitá míra příživnictví je snesitelná a koneckonců ji máme v povaze. Překročíme-li ji však, překročíme-li únosnost pilířů, na kterých spočíváme, zhroutíme se. Vzájemné vysávání není bludný kruh ale bludná spirála, která dříve či později skončí na absolutní nule.

       Proto si vážím samostatných lidí. A daleko nejvíc těch, kteří přispívají radou i pomocí druhým, když jsou v nouzi, ale kteří se odmítají nechat zneužívat těmi, kteří se ve své nemohoucnosti či vychytralosti uvelebili jako v teplém pelíšku.