Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Shodou okolností se mi po dlouhých letech do ruky dostala knížka Pipi Dlouhá punčocha Astrid Lindgrenové, a protože byla ilustrována mým oblíbeným Adolfem Bornem, otevřel jsem ji a začetl se.

       A narazil na slovo píditel. Píditel je, samozřejmě, ten, kdo se pídí. „Všude na světě se válí plno věcí. Někdo se po nich pídít musí,“ prohlašuje Pipi. „A to je právě úkol píditelů.“

       Když se děvčátko, jehož účelem je být oslňováno Pipi, zeptá, jaké věci, odpoví Pipi: „Všechno možné. Hroudy zlata a pštrosí péra a mrtvé myši a šroubky a matice a tak.“

       Uchvátilo mě to. No jasně! Kolik věcí jen čeká, až se po nich někdo začne pídit! A uchvátila mě také Pipi. Dělá si, co ji napadne, přičemž ji napadá spousta věcí, které lidem, kteří se chovají jako blázni, ukazuje, že se chovají jak blázni, ale přitom nikomu neubližuje. Její logika je neotřesitelná. Když se jí zeptáte, proč má, propánakrále, na verandě koně, odpoví: „Protože v kuchyni by mi překážel a v obývacím pokoji by se cítil nesvůj.“

       Její disciplína je stejně svérázná: „Když nemáš maminku ani tatínka, kdo ti říká, kdy máš jít večer spát a tak?“ - „To si říkám sama. Nejdřív si to řeknu mírně, a když neposlechnu, tak si to řeknu ještě jednou a pěkně zostra, a když ani to nepomůže, tak z toho kouká nářez!“

       Zkrátka, berme věci tak jak jsou a nedělejme si s ničím hlavu. Když budeme mít úctu sami k sobě a trochu ohledů k ostatním, nemůže to dopadnout špatně. A hlavně, pospěšme si. „Jinak přijdou jiní píditelé a vyfouknou nám všechny hroudy zlata, co jich tu v okolí je.“

Z tohoto slovíčka se stalo univerzální zaklínadlo, projektil těžkého kalibru ve slovních přestřelkách a veřejných diskuzích. Nejste-li objektivní, nemáte ve slušné společnosti místo a nejlépe byste udělali, kdybyste si našli nějakou hodně zastrčenou díru a horempádem do ní zalezli, protože jedině pokud se na vás úplně zapomene, máte šanci, že se na vás nebude vzpomínat ve zlém a vaši potomci nebudou proklínáni pěti generacemi potomků těch, v jejichž přítomnosti jste se dopustili zločinu neobjektivity.

       Joj. A přitom, co je objektivita? Objektivní myšlení je myšlení zaměřené na objekt. Myšlení nezaujaté, abstrahující od pozorovatele a jeho osobnosti.

       Tedy nesmysl.

       Byly napsány stohy studií dokumentujících, že lidské myšlení je nutně poznamenáno subjektivitou a lišících se jen v odhadu míry, v jaké se tak děje. Je-li nějaké myšlení nepřirozené, je to naopak právě myšlení objektivní. Probůh, kdo přišel na to, že máme při našem myšlení popírat sami sebe?!

       No jasně, vědci, kdo jiný. Jenže - při vědeckém bádání. Tam je to zcela na místě. Co však, ptám se, mají veřejné diskuze společného s vědeckým přístupem ke světu?

       Jistě, ať už řešíme to či ono, ať zvažujeme cokoli, musíme brát v maximální možné míře v úvahu realitu světa. Ke správnému odhadu důsledků našich činů je bezpodmínečně nutné mít dost přesnou, objektivitě se blížící představu o tom, jak se věci mají, jak je postaven svět, jak funguje to a ono, jaké následky mohou vyplynout z jakých příčin.

       Ale, přátelé, konečné rozhodnutí je vždy ovlivněno subjektivitou, a jediné, o čem se lze dohadovat, je její míra. Tak, osočí-li mě někdo, že jsem neobjektivní, říká zároveň, že jsem subjektivní. Na to mám jedinou odpověď - zaplať Bůh! Jakpak by ten svět vypadal, kdybychom byli čistě objektivně uvažujícími bytostmi! Co bychom byli zač?

       Člověk, který by ve svém životě uvažoval za všech okolností přísně objektivně, by byl zrůda.

       Máte pravdu, přesně totéž lze říci o opačném extrému. Nakonec, autismus a některé další psychické či neurologické poruchy mají ve svých čistých formách k totální subjektivitě tak blízko, až se s ní zdají splývat - a lidé těmito poruchami postižení nejsou schopni samostatného života. Jenže o tom jsem mluvit nechtěl.

       Co jsem chtěl říci je, že největší díl svých rozhodnutí děláme subjektivně. A je to tak správné. Když se rozhoduji, jestli večer půjdu do kina nebo domů, jestli se navečeřím už teď a nebo za hodinu a jestli si dám chleba se salámem a nebo míchaná vajíčka s pažitkou, zapojuji především (jistěže ne výlučně) svou subjektivitu.

       Stejně je tomu s veřejnými záležitostmi. Řekněme Temelín. Kolik diskuzí se o něm už vedlo! A kolik z nich bylo vlastně objektivních? Skoro žádná. Objektivitou se zaklíná kdekdo, ale ve skutečnosti téměř všichni (čest výjimkám!) jenom snášejí na hromadu argumenty (včetně těch subjektivních, ovšem maskovaných jako objektivní) podporující jejich dřívější rozhodnutí. Já osobně jsem proti Temelínu, ale, vážení, je to subjektivní! Přísně objektivně vzato, jsem schopen odhadnout důsledky spuštění Temelína stejně málo jako důsledky jeho nespuštění. Kdybych lidi, kteří mají opačný názor, zavaloval objektivními argumenty proti elektrárně, byl bych pokrytec. Jenže co se stane, když na veřejnosti prohlásím, že Temelín nechci proto, že se mi nelíbí??!

       „Vážený pane,“ řeknou mi, „to sem nepatří. My se snažíme být objektivní.“

       Být objektivní je krásná věc, ale, jako všechno, má své místo a čas. Účelové použití slovíček jako argumentů je, bohužel, naším denním chlebem. Co říci na závěr? Nenechme se mást lidmi, kterým se hodí, abychom si o sobě mysleli, že jsme jiní, než jsme.