Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Pravidelný občasník ulítlého křídla Pochmurné neděle
číslo 1
ročník 1
hodnocení 1

       glorifikační óda na pestrý a vzrušující život brněnského fandomu formou dobrodružných historek fiktivního obyčejného fana

       Jmenuji se - ale co na tom záleží, říkejte mi třeba Fanda. Jsem prostý řadový člen brněnského fandomu a budu vám vyprávět příběh jednoho roku mého života. To bylo tak - před rokem se mi dostalo té pocty být pozván na Vorvaňcon. Ani v nejdivočejších snech jsem si nedovedl představit to, co mě tam čekalo.

       Na sraz přišlo dalších 1500 nic netušících fanů a pár zasvěcených s velmi potutelnými úsměvy ve tvářích. Každý obdržel mapu s vyznačeným místem, datumem a časem setkání. Ty výrazy ve tvářích, pevné pětimetrové oplocení a nápis na mapě „přeživším členům bude poskytnuta první pomoc, těm ostatním poslední“ mne měli varovat, ale já byl jako slepý a odhodlaně jsem s ostatními vstoupil do vyznačeného prostoru.

       Jak tedy říkám - vstoupil jsem ohlodaně do prostoru a cítil jsem se tam jak ve stavu bez díže. Conem jsem prošel jako omámený, pamatuji si jen některé útržky z programu (ještě, že mě ochotní spoluconíci fšude povodili za ručičku):

       - tak například Andrea Bocelli se na nás vykašlal a nepřišel se na nás ani podívat, i když to z Prahy zrovna neměl moc daleko a sliboval to

       - Železný gekon se také nakonec neobjevil a tak ho na poslední chvíli musel zastoupit nějaký pan Piter z Pochmurné Neděle (ohnout kolejnici se mu ale vůbec nepovedlo!)

       - Sealine Dion vřískala jako obvykle

       - to pití, co jsme si nepřinesli, nám moc chybělo

       V pavilonu plazů se pak ukázala opravdovost mé osobnosti, když jsem zachránil topící se želvičku bravurním proskokem skla akvária. Kdybych nezakopl o toho hrozného hroznýše, mohl jsem zachránit i tu druhou. Kéž by mé fanství bylo tak pevné jako můj charakter!!!

       Poslední, co si pamatuji je, jak mi někdo strčil do ruky papírek s pozvánkou na další, pravděpodobně, schůzku této společnosti. Z hovoru si ještě pamatuji, že to jsou něčí narozeniny. Když se blížilo toto datum, přemýšlel jsem, zdali tam mám jít. Po dlouhé úvaze jsem se rozhodl jít. Po přemýšlení, co koupit jako dar, jsem usoudil, že nejlepší bude láhev whisky. V kýžený den jsem se dostavil na narozeniny. Láhev mi byla odebrána a dostal jsem nalepovací placku s nápisem Mizercon. V bytě už bylo naskládáno několik lidí, z rádia se ozývala jakási podivná hudba a křepčení. Bylo mi vysvětleno, že je to tradiční eskymácký zpěv a jestli se mi to nelíbí, tak mám smůlu.

       Na stole stála pěkná řádka různých druhů whisek. Neboť je moc nepiji a nevyznám se v nich, vzal jsem tu s nejpěknější nálepkou a řádně si ulil. Neměla sice nejlepší chuť, ale řekl jsem si, že to k tomu asi patří. Až později, když se k nafukovacím balónkům, které po sobě házeli účastníci conu, přidaly i bubliny, jež mi vyletovaly z hrdla při pokusu o zpěv písně kanibalů (ve kterou přešel zpěv Gróňanů), vyšlo najevo, že jsem vypil šampón (se značně zavádějícím názvem Whisky), který byl pouze vystavený. Musel jsem na záchod a ze zbytku conu si pamatuji pouze to, jak překračuji několik mrtvol propíchlých vidlemi a jak jsem byl použit jako pěnový hasící přístroj při požáru bytu.

       Můj senzační vstup mezi tuto podivnou komunitu mi vynesl značnou popularitu a pozvání na pravidelné schůzky, které se konají v Greenwichi. Budu si muset pořídit mapu Anglie.

       Vyzbrojen přídělem kapesného na příští měsíc, malým kompasem a nástěnnou mapou světa (nic lepšího se mi v tom fofru v kabinetu stopit nepodařilo, a poledníky jsou na ní konec konců vyznačeny dokonale) stanul jsem o týden později na uvedené adrese. Cestou jsem pak výbavu rozšířil o ještě rozbitou láhev od vína, která, uchopena bezpečně za hrdlo, šťastně cenila zuby nejprve na Rómy v parku a poté na povětrné osoby na Kounicově ulici. Naštěstí to všechny udrželo v bezpečné vzdálenosti, protože žádnou lepší zbraň jsem v té popelnici nenašel.

       Vstup do Greenwiche na mě udělal skutečný dojem. Nejprve jsem vešel do jakéhosi tunelu, kde jsem posléze objevil svažující se schodiště. Teprve v polovině schodů jsem si vzpomněl, že mě maminka varovala před návštěvou hospod, do kterých se vstupuje po schodech dolu jako do sklepa. Opřel jsem proto mapu o zeď, abych pokrčil rameny, když vtom se z jednoho obrazu na zdi vysunula ruka konquistadora, mapu uchopila a s tichým „gracias, seňor“ ji vtáhla dovnitř. Chtěl jsem si nevěřícně protřít oči, leč záhy jsem zjistil, že mám plné ruce lahve a kompasu. Zastrčil jsem kompas do kapsy.

       Totiž ... nemyslím, že se to stalo. Ne doopravdy. Určitě jsem mapu někde zapomněl a moje whisky_šamponem omámená mysl vykonstruovala patřičné řešení. Kromě toho měl můj mapolupič nepřirozeně suché ruce, které při doteku šustily jako papír. Rozložil si na obraze mapu do písku, poklekl do oblasti Kuba - Haiti - Portoriko a přestal si mě všímat. Sevřel jsem pevněji svou láhev a pokračoval v sestupu.

       Dříve než na scifisty jsem narazil na číšníka. Chápavým pohledem si změřil mou zbraň, poznamenal, že „To bude drahý“ a přinesl mi hadr. Vděčně jsem jej přijal a zahájil pátrání po fanech.

       „Jo, tenhle vypadá použitelně,“ ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočil.

       Byli dva, možná tři, nepamatuji se. Vím jistě, že mi připadali jako ztělesněná hrozba, když pomalu vstali od stolu. Nevěděl jsem, k čemu mne chtějí použít, a neměl jsem chuť to zjišťovat. Připravil jsem si svůj střep a hadr k obraně, ustoupil ke zdi, abych měl krytá záda, a zkřížil prsty v obranném znamení proti nečistým silám. Ty však zřejmě dosud stály při mě, a nyní mne definitivně opustily. Abych totiž mohl udělat znamení proti uhranutí, musel jsem pustit pololahev, která upadla a rozbila se o podlahu. Číšník se vedle mě vynořil jako duch.

       „Tobě už nenaleju,“ prohlásil rozhodně. „Máš dost,“ a nabídl mi další hadr, který jsem opět vděčně přijal. V tu chvíli však již na mé rameno dopadla ruka Zákona. Slovo Zákonovo jsem vnímal jako v mlze:

       „Ty ... Ty nemáš zaplacené členské příspěvky,“ zahřmělo těsně u mého ucha. „Ani na příští rok ne!“

       To řekl nejnormálnější z těch tří. Byl normálně oblečen, vlasy svázány do ohonu, skobovitý nos, potutelný úsměv, rohy na hlavě a v ruce si lehce pohazoval s metrovou železnou bednou omotanou rezavými řetězy. Na jednom z řetězů byla přimontována tabulka poklad, zjevně napsaná krví.

       Druhý stál vedle něj. Ač bylo ještě chladno a v noci i mrazíky, měl na sobě jen bederní roušku a v ruce pohupoval závažím přivázaným na šále.

       A dále u cesty, vedoucí do lesa, pod mladou jedličkou zasypanou pískem, napolovic v jámě, také naznak, leží na jejím okraji snědý Uzbek s jemnou tváří jako vysoustruhovanou ze staré slonoviny. Za ním pod větvemi jedle vykukuje pečlivě srovnaná pyramidka nepoužitých granátů. V mrtvé ruce, rozpřáhnuté nazad, drží Uzbek granát, jako by v okamžiku, kdy se ho chystal hodit, chtěl ještě pohlédnout na nebe, a tak ztuhl.

       

       „Jaké příspěvky,“ zablekotal jsem.

       „Letos sbíráme krmení pro piraně,“ řekl významně ten s rohy. „Obzvláště velký vezír věštil z hodu krysích lebek, že tě tu máme čekat. Tak co obětuješ piraním? Ruku?“

       Najednou jsem ucítil škubnutí vzadu na krku. Se zaječením jsem se otočil. Stál tam poslední z trojice. Celý v černém, jen znak oběšené krysy v kruhu a náhrdelník z krysích lebek doplňoval tu temnou postavu. V jedné ruce držel voskovou figurku ozdobenou mým vlasem a ve druhé sbírku dlouhých čalounických špendlíků.

       Rychle jsem uskočil, do někoho narazil a spadl na zem. Podíval jsem se nahoru - byl to další číšník. Tenhle byl zjevně už alespoň měsíc mrtvý. Podíval se na mne prázdnými očními důlky a řekl: „Kdo chtěl ty prsty z ryby?“

       Po návratu z nemocničního zařízení s velmi velkou zahradou a ještě větší zdí jsem si řekl, že si dám trochu odraz a že si budu na ty individua dávat bacha. Nešlo pouze o ty tři podivné típky se šílenými výrazy - ostatně takových jsem v nemocnici viděl Spousty - ale i o ty ostatní na place v Greenwichi, od kterých jsem bláhově očekával pomoc. Muzeum oživlých voskových figurín je proti nim dětský koutek v pekelném hypermarketu.

       Byl tam například jeden, o kterém měli ostatní utkvělou představu, že je pes. Další měl hlas jak vogonský voják (a to jsem nikdy v životě žádného vogona neviděl); jiný pravděpodobně spadl do soudku s pivem, když byl ještě malý. Pak kolem mě proběhla rozzuřená pštrosice, jistý maniodepresivní robot mi vyložil svůj názor na svět a když jsem chtěl spáchat sebevraždu, tak mi nějaká severská valkýra oštěpem přibodla ruku se skleněným střepem k barpultu. Ošetřila mě nějaká milá, normálně vypadající, členka této komunity (až později jsem zjistil, že ten kus železa, co tam má s sebou, není okapová roura nýbrž meč a že dotyčná je známá pyromanka a alchymistka s klíčky k jedům). A potom ještě za bouřlivého potlesku přišel takový drobný mužík, o kterém mluvili jako o Malém Velkém Muži. Tvářil se jak Satanova sekretářka a i jeho výskok byl obdivuhodný. No uznejte, že jsem neměl šanci.

       Proto jsem si po návratu z léčení dával pozor, vlasy jsem po ostříhání ihned pálil a nehty jsem si pro jistotu ani nestříhal. K jídlu jsem si nechával posílat pizzu a strkat pode dveře; když byly i bramboráky, měl jsem svátek. Odpojeným telefonem jsem již dávno umlátil poštovní doručovatelku, aby ke mně nechodila a nájemné jsem posílal správcové odpadem (ještě že bydlí o tři patra níže). Ven jsem chodil pouze za tmy se slunečními brýlemi a v paruce po mamince, nepřecházel jsem po zebře a zabočoval pouze do sudých ulic.

       Na noc se ukryl do velké jámy po granátu, jejíž okraj byl obrouben žlutým náspem písku, vyhozeného výbuchem. Na dně bylo ticho a příjemně. Vítr tam nemohl, hlásil se pouze drobnými zrnky písku, jež zanášel dolů. Hvězdy mu připadaly zdola neobyčejně jasné a blízké, jako by visely přímo nad hlavou, a rousnatá větévka borovice, houpající se pod nimi, zdála se rukou, jež stále utírá a čistí tato jiskřící světélka.

       Bylo mi to fšak h...píp... platný.

       Našli mě, protáhli do proluky mezi baráky, tam mě ještě pro jistotu zatáhly nejméně dvě patra dolů do podivného sklepení, nasadili mi vestu khaki barvy s namalovaným terčem vpředu i vzadu, do ruky mi dali dětskou světelnou pistolku (asi aby to jako bylo fair!!) a pak mě vstrčili do tmavého prostoru se slovy: „Kryj se, dneska děláš oběť ty!“. Načež se rozprchli kolem. Snažil jsem se rozkoukat, ale v tom začala fšude řvát šílená rituální hudba takovou silou, že mě to až srazilo do kolen. Cítil jsem je všechny ve tmě kolem sebe, ale nezahlédl jsem ani jednoho z nich. Oni mě asi viděli až moc dobře - běhali okolo mě, smáli se jak blbí a svítili mi do očiček nějakými lasery. Po čtvrthodině mě zase vytáhli na světlo a z počítače mi vyjeli nějaké lejstro, podle kterého jsem byl pěkně střelenej. Třiaštyřicetkrát!!!

       Pochopil jsem, že to byl jen test, že mě jen zkoušeli. Pak ale jeden z nich zavelel: „A teď šipky!!!“ Dovedete si jistě představit, jak ty šipky vypadaly (zvláště když mi nikdo nesundal tu vestu s terčem). Pak přišel ještě kulečník a několik dalších „povedených“ her. Utéci se mi s výkřiky hrůzy povedlo až před hodem vidlemi.

       Od spáleniště se táhl těžký mrtvolný zápach. Vesnice se zdála opuštěnější než pustý, neobydlený hvozd. Pojednou jakýsi vedlejší zvuk vzbudil jeho pozornost. U krajního spáleniště uviděl psa. Byl to docela obyčejný domácí pes s dlouhou srstí, se svislýma ušima, nějaká taková Žučka nebo Bobík. Pes tiše vrčel a trhal kus oslizlého masa, jež si přidržoval předními tlapami. Byl to kus lidského obličeje, stržený s lebky; na tmavé kůži se rýsoval oblouk obočí.

       Už mi to bylo jasné. Má duše propadla peklu. Každá obrana byla zbytečná. Nebylo kam se schovat. Rezignoval jsem, vybral celoživotní úspory, políbil ženu a šest dětí a vydal se zaplatit členské příspěvky. (Ženu jsem navíc instruoval, jak vybrat peníze z životní pojistky, kterou jsem před svým odchodem uzavřel. Ač jinak velmi poctivý, musel jsem zalhat a v kolonce „Příslušnost k sebevražedným sektám nebo Fandomu“ jsem proškrtl políčko NE, jinak by mě nepojistili.)

       Do Greenwiche jsem došel zrovna na schůzi nějaké Grónské sekce Královské Greenwichské společnosti. Všude seděli tučňáci, o něčem se zuřivě dohadovali štěbetavými hlásky a hlavu si semtam potopili do ledově vychlazeného piva. Asi jim bylo horko. Mimo to zde byla také skupinka Maďarů, která svými zásahy do diskuse o Grónské sci-fi značně mátla všechny přítomné.

       Když kolem mne proplul číšník na parním kajaku a jeden z tučňáků zničehožnic vybuchl, vůbec mne to nepřekvapilo. Začínal jsem si zvykat na myšlenku, že ve stínech města Brna se skrývá Jiný svět a mým úkolem je prozkoumat ho.

       Pokusně jsem se rozhlédl a místo deštníkové mapy londýnské podzemky mi před očima rozkvetlo schéma brněnské městské hromadné dopravy. Praotec Čech blahobytně kráčel Českou ulicí k výčepu, kněžna Libuše, oděna v moderní černobílou a la Yennefer, se rozhlížela po nějakém rytíři s brněním (aspoň v koleně) - asi aby měla od čeho odvodit název pro okolní Město Veliké - a Přemek Podlaha pod dohledem kamer zdatně vyrýval brázdu do sekačky Mountfield.

       Muž s Pokladnou z neznámých důvodů křižoval Jihomoravské náměstí spolu se známým Conanologem, vybaveným bezpečnostní přilbou a tlustým fasciklem Nemedian News, který se mi posléze před očima proměnil v reklamní záložky Star Treku. Jedna se mi jakýmsi řízením osudu ocitla v ruce. Se značným uspokojením jsem v davu na obou zastávkách zahlédl vychytralou tvář doktora Chocholouška. Tentokrát se ve světě za Zdí nebudu cítit tak sám.

       Psa i Pštrosa jsem celkem správně odhadl jako Děti ze stanice Zoo. Není mi ale zcela jasné, co tam dělal jistý Michal s houfem opilých Tučňáků, nekrovorvaň, ochočená piraňa malá a mé Noční můry z Gloomy Street. Když jsem se pokusil nenápadně odejít, zastoupilo mi cestu jakési individuum s plackou Dračí Policie. Zvolil jsem tedy Zenovou navigaci a následoval chvíli slečnu, která jak se zdálo věděla, kam jde - aspoň dokud jsem nezjistil, že ji stopuje rozlícený větrný mlýn.

       

       Právě jsem se rozhodoval, zda ji varovat, když mne z jiného světa vytrhl hlas číšnice:

       - Dáte si ještě něco?

       Scio me non scio, sed scio quando satis habeo, jak říkával velký učitel Drchlík.

       Radši jsem řekl, že zaplatím. Číšnice se natáhla po záložce Star Treku, která se k mému značnému zděšení proměnila v účtenku.

       - Takže vám to mám spočítat za Enterprise? To máme jednu zdemolovanou vesmírnou stanici, třicet osm litrů leteckého benzínu, dvě antikila antihmoty p.a., jedno WD-40, půl litru kosmické okeny a 640k člověkohodin odpracovaných při přestavbě kůlničky na dříví na výsadkový modul - to je za tu Ripleyovou. Mínus záloha za dva Vogony prodané do otroctví, samozřejmě.

       Nejsem žádný Startrekovský odborník, ale hned mi bylo jasné, že s touhle účtenkou není něco v pořádku. Dovolil jsem si zakroutit nesouhlasně hlavou.

       - Nějaké námitky? zeptala se číšnice zdvořilým hlasem pana Croupa. Ale to bychom vám museli ošklivě ublížit. A to my ...

       - Chceme, doplnil vedle ní hlasem pana Vandemara dr. Chocholoušek.

       Když mě nakládali do nosítek zaslechl jsem ještě někoho spílat kuchařovi, že do houbařského toustu nepatří lysohlávky. Když se tedy vše uspokojivě vysvětlilo jako mírná otrava houbami kombinovaná se slunečními erupcemi a poruchami časoprostoru, nic mi po propuštění do domácího ošetřování nebránilo navrátit se do široké náruče brněnského podsvětí - pardon - fandomu. Zvláště když jsem dostal od muže s železnou maskou pozvánku na Gardencon, což měla být údajně zahradní party. Takové pozvání nešlo odmítnout. Když jsem dorazil na uvedenou adresu - což bylo pochmurné rodinné sídlo - poslední dům v okrajové ulici, železná branka se se skřípotem sama otevřela. Po krátkém souboji s masožravou rostlinou jsem stanul tváří tvář hostiteli v zakrvácené zástěře: - Chystám maso na rožnění, řekl a významně se na mě podíval. Podvečer proběhl i nadále v družném duchu - doprovázen Boney M jsem musel podlézat pod hořícími oštěpy, za což jsem byl odměněn potleskem a kusem polosyrového masa a hořící vlasy mi byly uhašeny proudem piva. Když šero zhoustlo a z temných koutů zahrady se začaly ozývat hlasy divoké zvěře, hostitel vytáhl signální pistoli a party ukončil.

       Po tomto poklidném večírku mě ani nepřekvapila pozvánka přinesená v zobáku nějakým ptákem. Naštěstí se mi podařilo sehnat na patologii potvrzení, že jsem mrtev a tak jsem byl z Emuconu omluven. Ne však z aktivit fandomu. Už od února, kdy jsem se do toho hnutí zapojil, neustále všichni podrobně plánovali „nejlepší con v střední Evropě a jihozápadní Asii“ - Dracon. Měl jsem tenkrát dojem, že celá akce musí vypuknout každou chvíli a nyní, po pouhých jedenácti měsících jsem se dočkal. Grónská sekce konečně doladila poslední podrobnosti týkající se umístění okluzní fronty nad Skandinávii a nic tedy nebránilo akci spustit. Já sám jsem dostal povolávací rozkaz od samotného sv. Mikuláše. Bylo mi oznámeno, že se mám s plnou polní, jídlem na tři týdny a lopatou na stavění iglú dostavit před hotel Santon. Na kopci před hotelem čekal malý chlapík s dvourohým kloboukem a rukou zastrčenou za kabát. Rozkázal mi bránit přední linie za obranou hradbou počítačových věží proti všem vetřelcům. Namítal jsem, že jsem dyslektik a počítačovou myš držím za ocas poprvé v životě. - Nevadí, frontoví veteráni jsou už zvyklí, to se za mnou zjevil z oblaku sirného kouře ten v černém, jehož jméno se nesmí vyslovit.

       Dostal jsem vidle na přehazování fronty, tyč na odstrkování žebříků a místo na hradbách. Po šesti hodinách, při nichž jsem shodil osm kilo a sedmset dvacet šest protivníků, se mi dostalo nabídky na večeři. Ze sveřepých tváří prosvítajících za brněními a zbraněmi jsem vyčetl taktiku - silnější se nají - a přidal se k davu.

       Po několika neškodných potyčkách po cestě a urputném boji o místo v iglů zvaném Přístav jsem dostal talíř. Z posledních sil jsem večeři ubránil (ostatní na tom nebyli lépe) a nyní již nasekanou a zalitou omáčkou „všechnocoplavevevodějeryba“ jsem ji chtěl pozřít. V tom se objevili tučňáci, prohlásili cosi o kontrole kvality a na talíři ani v batohu mi nezbylo nic.

       Žaludek se již nedal klamat úlomky mladé jedlové kůry, kterou stále hryzal a polykal, ani nahořklými pupenci z břízy, ani jemnou a lepkavou kašičkou z mladé lipové kůry, jež se táhla v zubech.

       Zcela vyčerpán a hladov jsem začal stavět iglů na Přehradě, ale hned po prvním mávnutí sekerou se led prolomil a tak jsem cestoval ke dnu. Naštěstí zde mají spodní výpusť a tak po svezení na turbíně a toboganu následovalo vynoření pod hrází. Z vracáku mne zachránili tři plastové láhve v batohu, které tučňáci po vypití naštěstí zašroubovali.

       Po návratu na Santon mi nebyl umožněn návrat bez vystání fronty. Při čekání jsem usnul a probudil se až druhý den, když kolem mne zrovna vypuklo peklo. Ostatní fanové, kteří celou noc čekali ve frontě na vstup do hotelu se začali vzpouzet.

       „A proč leží tady?“

       „Na chodbě už není místo ... Vy sám ...“

       „Jaképak, vy sám, vy sám! A co ve dvaačtyřicítce?“

       „To je přece plukovnický pokoj.“

       „Plukovnický?“ vybuchl prudce profesor. „Který osel si to vymyslil? Plukovnický pokoj! Takový nesmysl!“

       „Ale vždyť bylo nařízeno reservovat jej pro Hrdiny Sovětského svazu.“

       „Pro hrdiny, pro hrdiny. V téhle válce jsou všichni hrdinové.“

       První sekera přiletěla odkudsi z hlouby davu. Dav byl uklidněn až výstřelem z pistole. Ale asi po dalších 10 minutách se conuchtiví lidé, trpaslíci a ostatní havěť začala opět vzpouzet. Předstoupil vyvolený zástupce fanů a přednesl stížnost jednomu z pořadatelů. Ten jen sáhl k počítači, vzal myš a na drátu ho uškrtil.

       „Tak co, ještě si někdo chce stěžovat na délku čekání ve frontě?“ Odvážlivci zvedly ruce. Zatím se ještě nic nedělo. Přidalo se k nim pár dalších.

       Na vyvýšený schodek nad prezencí se postavil ten v černém, jehož jméno se nesmí vyslovit a něco ukrýval za zády. Suveréně přehlédl dav a jen suše oznámil aby se ti co jsou nespokojeni s čekáním u prezence postavily do řady.

       Téměř všichni vytvořili řadu. Místní pohunci je upravili aby stáli úplně přesně za sebou.

       Já jsem se v předtuše něčeho velmi nepěkného ukryl za recepci.

       Naskytl se mi pohled na neuvěřitelnou akci. Ten v černém, asi jeden z šéfů mafie, bleskurychle z poza zad vytáhl příruční raketomet a vystřelil.

       Jakmile dopadaly zbytky vchodu na zem, přiskočil jsem ke stolku prezence a byl jsem první na řadě. Kolem mě prošli dva muži v bílém, vypadali jako kuchaři. Smetli zbytky lidí do kyblíků a se slovy o „sekané k obědu“ zmizely ve služebním výtahu. Konečně jsem byl za prezencí a mohl jsem se vrhnout do Draconu.

       Obešel ještě jednou bojiště. V té chvíli ho napadla myšlenka: vždyť tady někde nablízku musí být partyzáni! Vždyť to jejich nohy zdupaly sníh v křoví a kolem stromu! A snad ho už uviděli, jak se plazí mezi mrtvolami, a s vrcholku jedle nebo z křoví nebo za závějí ho sleduje bdělé oko partyzánského průzkumníka. Přiložil ruce k ústům a vykřikl ze všech sil: „Hej, partyzáni, partyzáni!“

       Bohužel jsem tvrdě narazil. Málem jsem přehlédl onoho malého muže ve dvourohém klobouku, ale bodyguard v bederní roušce mne rychle uvedl na správnou míru dobře mířenou ranou závažím přivázaným na šále.

       Již ve správném postavení jsem vyslechl svoje rozkazy na tento den „když už jsem se sem dostal protekčně zadarmo“, tak jsem se stal pořadatelem. Odměnou mi prý bude pocit dobře udělané práce a nadávky nespokojených hostů.

       Pak jsem se směl z pokleku zvednout a vyrazit plnit úkoly.

       Den mi utekl v poklusu velmi rychle a dokonce jsem dostal i oběd zdarma. Sekanou jsem s díky odmítl a zůstal hladovět dál.

       Jeden z úkolů mne ovšem potěšil. Měl jsem se postarat o klidný průběh přednášky Jana Kantůrka. Vytahat nahoru protitankové zátarasy, ostnatý drát a miny byla fuška a přesně jsem nevěděl proč, ale brzy mi to bylo jasné - tento úkol nebyl odměna, ale sebevražedná mise. To jsem poznal ve chvíli, kdy se do sálu vecpala polovina zájemců o přednášku a místnost byla beznadějně přeplněna.

       Zátarasy sice na chvíli pomohly, ale připravení fanové zjevně nebyli v podobné situaci poprvé a nůžkám na plech nemohly mé chabé zábrany dlouho odolávat. Miny se mi zdály příliš silná káva, takže jsem byl v krizové situaci. Naštěstí obranu převzali fanové u dveří, kteří byli zjevně také dobře připraveni. Patová situace trvala jen několik minut, když se zvenčí ozvala hromová rána. Opatrně jsem pootevřel dveře a vykoukl ven. V tom mi na rameno dopadla něčí ruka. Nevím čí, protože byla utržená v rameni.

       Bylo mi jasné, že k večeři bude také sekaná.

       „Moje drahá!“ Psal málo čitelně, neboť ruka sotva stačila rychle letícím myšlenkám. „Dnes jsem sestřelil tři Němce. Ale o to nejde, někteří moji kamarádi to dělají teď téměř každodenně. Já bych se tím před tebou ani nechlubil ... moje drahá, vzdálená, milovaná! Dnes chci a mám právo Ti povědět všecko, co se se mnou stalo před osmnácti měsíci a co jsem, odpusť, odpusť, drahá, před Tebou tajil. Ale dnes konečně jsem se odhodlal ...“

       Redakce se distancuje od případných újem na zdraví, které čtenáři utrpí při čtení této tiskoviny. Tímto se také omlouváme, že toto upozornění nebylo na začátku - ale kdo bez viny, nechť hodí balvanem; vždyť nikdo není dokonalý, pouze PRAVDA občas nemá chybu!