Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Jistě nikoho z vás nepřekvapí, když řeknu, že medvěd je slovo staré, prastaré... Ještě z doby, kdy se lidé báli medvědů.

       Medvěd vlastně není medvěd, protože kdyby to byl medvěd, nejmenoval by se medvěd. To máte totiž tak:

       V dobách, kdy měli naši předkové víc problémů než máme my, protože si na ně troufala kdejaká přírodní katastrofa, museli být daleko opatrnější než jsme dnes my. Událost, která nám připadá zajímavá a nanejvýš vzrušující, například setkání s medvědem, ohrožovala jejich život. Byla na místě nejvyšší opatrnost. Nesměl se zanedbat žádný prostředek ochrany.

       Nejsme první, kdo víme, že nejlepší léčbou je prevence. Před medvědem jste nejbezpečnější, když ho vůbec nepotkáte. Musíte se tedy vyvarovat všeho, co by ho mohlo přilákat: musíte se pohybovat tiše, bedlivě pozorovat okolí, nesmrdět po lidsku a vůbec spoustu takových věcí, které dnes už dávno vyšly z módy. A taky nesmíte myslet na medvěda. Když totiž na nějakou věc myslíte, přitahujete ji do své blízkosti. (Takové věci jako pozitivní myšlení tu byly už dávno před začátkem Věku vodnáře, který teď někdy začíná.) Celý fígl je v tom vyhnout se přímé připomínce toho, čeho se chceme vyvarovat. Jednou z pomůcek je nevyslovovat ani v myšlenkách, natož nahlas, jméno té nebezpečné šelmy.

       Takže medvěd se ve skutečnosti nejmenuje medvěd. Je to jen jakási nálepka, něco, jako když nový učitel ve třídě vyvolá tu dívku v modré halence. Jejímu jménu zůstává na hony vzdálen. Naši předkové se střežili nahlas vyslovit jméno zvířete a když o něm chtěli hovořit, pomáhali si opisy. Jeden z nich se nám zachoval: Ten, kdo ví, kde je med. Podobně je tomu i se zmijí a dalšími nepříjemnými tvory.

       Přáli byste si vědět, jak se skutečně jmenuje medvěd? Nejste sami, přátelé. Slovo bylo tak horlivě nepoužíváno, že z našeho slovníku úplně vymizelo.

V principu nemám slovíčka vytvořená ze zkratek moc rád. Vím, případy, kdy je vzniklý tvar malebný a výstižný, nejsou řídké. Za všechny budiž jmenována třeba famozní vejtřaska (Tatra V3S, vétřieska).

       Mukl je ale z trochu jiného těsta. Nejenže je to zvuk tak trochu cizí, bez konotací k jiným slovům. Už z jeho samotného významu tak trochu mrazí v zádech. Mukl je totiž Muž určený k likvidaci. Tady přestává veškerá legrace, není nejmenší nálada na hledání vztahu k tomu slovu. V komunistickém lágru, ve kterém je doma, jsou oběti a kati, nikdo jiný. Slovo Mukl je zbraň nebo hrozba, podle toho, na které straně stojíte. Jde o život, a to bezprostředně a doslova. Není člověka, který by slovo vzal za své a niterně k němu přilnul, tak, aby si s ním začal hrát. Bez výletu do fantazie, bez nekontrolovaného brouzdání příšeřím významů a zvuků žádné objevné slovo nevznikne.

       A tak nám tu jako jedno z dědictví komunistické minulosti zbylo slovo dříve užívané až příliš často (jen uranovými doly na Jáchymovsku prošlo kolem 65.000 věznů, to je bratru 30 obcí tak velkých, v jaké bydlím). Dnes je naštěstí slyšet řidčeji a bez onoho původního hrozného významu. Pamět je milosrdná protože není dokonalá. Snad se stane mukl navždy jen vězněm bez jakéhokoli dalšího určení, možná slovo dokonce úplně upadne v zapomenutí.

       I když si přeji, aby byl náš jazyk co nejbohatší a nejkošatější, nijak by mě to nemrzelo.

       Pracuji jako programátor a s tím je spojen občasný telefonát od lidí, kteří pracují s mými programy, že něco někde nefunguje tak jak má. Nedávno jsme v naší kanceláři jeden takový přijali a kolega si povzdechl: „Co jen s tím programem muže být?“ Jiný na to okamžitě a nečekaně reagoval: „Rozbil se“. Ta formulace mi přišla nesmírně směšná a pochechtával jsem se ještě několik minut.

       O něco později jsem se zamyslel. Proč mi to přišlo tak směšné? Slovo rozbít se je přece naprosto běžné a sám ho často používám.

       Rozbít znamená bít do něčeho tak, až se to rozvalí, rozkřápne, rozpadne. A jsme u toho. Rozbít se muže hrnec, auto, koleno. Věci hmotné, které mužete vzít do ruky a taky do nich přirozeně tou rukou udeřit. Takový program je ale něco neuchopitelného, program je když nějaké elektrony či buhvíjaké jiné elementární mršky někde běhají takovou dráhou a ne jinou a zastaví se právě v takové pozici a ne jiné. No do něčeho takového přece nemužete bouchnout. Rozbít lze počítač, ne program.

       A tak jsem si zase jednou uvědomil, jak postupně opouštíme svět hmatatelných věcí. Od rozbíjení nádobí jsme se přehoupli k rozbíjení vztahu a kolektivu, které je spíš vžitou nadsázkou a opisem (nakonec, i ty lze zničit mimo jiné mlácením do něčeho či někoho) a dál zatím nejdeme.

       Kolega to samozřejmě myslel žertem. Nakonec, každé spojení bylo poprvé vyřčeno tak trochu jako žert. Rozbít je slovíčko výstižné a životaschopné. Přizpusobivé. Uvidíme.