Interkom: Časem s vědou

„Proti stavbě dalších pecí rozhodně protestujeme. Pece budou v provozu nepřetržitě celý rok, ve dne i v noci; sousedé i domácí zvířata budou parou, uhlím a zápachem síry tak obtěžováni, že nebude možné vydržet. A tento neřád se bude šířit po celém Rajhradu. Pece jsou sotva tři sáhy od silnice a podle zkušeností z právě uplynulé zimy mohou po ní lidé i dobytek procházet jen s velkými obtížemi. Od uhelného mouru jsou potom celí černí! Koně se bojí kouřem z pecí po silnici vůbec projíždět a formani je musí vodit za udidla. Kdyby se postavily další pece, nedalo by se to už vůbec vydržet!“

Tento asi první dochovaný protest proti znečišťování životního prostředí pochází z března 1841. A výsledek? Oněch šest dalších koksárenských pecí v Rajhradu na Břeclavsku nakonec postaveno bude - ale se čtyřapůlmetrovou zdí okolo, „aby kouř i zápach vyváděla vzhůru“.

O osmdesát let později, v březnu 1921, se zase v dobré víře (jak jinak!) zadělalo na další ekologický průšvih - v naší zemi se povolují soukromá auta. To bylo tak: Přestože mladé Československo patřilo mezi devět států světa, které vyráběly automobily, mělo jich málo. Skoro všechna auta byla zrekvírována a po válce se k nám vůbec nevrátila, a to, co se vyrobila, potřebovala armáda bojující s komunistickou Slovenskou republikou rad. Proto všechen provoz motorových vozidel podléhal vojenským předpisům. Teprve počátkem roku 1921 je uvolněn prodej benzínu a konečně nyní zrušen vládní zákaz soukromých automobilů. Během následujících pěti let se u nás počet aut zšestinásobí (na 26 000). Konce dodnes nevidět, zato čím dál víc slyšet a cítit.

Násilná rekatolizace po Bílé hoře učinila z rudolfinského pupku Evropy její řiť. Mezi exulanty té doby byl i jakýsi Herschel (Heršl?) z Heršpic u Slavkova. Za nový domov si vybral vzkvétající dolnosaské město Hannover. Zde se jednomu z potomků „moravského“ Herschela narodil syn Wilhelm. Stává se po otci muzikantem. Bohužel vojenským. Po vypuknutí tzv. sedmileté války však bez váhání opouští armádu i Hannoversko a odchází do Anglie. Je mu sotva devatenáct.

Roku 1781 ho nacházíme v západoanglických lázních Bathu. Působí tu jako varhaník, dirigent a učitel hudby... a taky jako astronom-amatér. Před lety se mu totiž mezi knížky k přečtení připletla i jedna astronomická... Nyní tedy již sedmý rok systematicky pozoruje oblohu (ostatně bude tak činit až do smrti, a to stále většími teleskopy vlastní výroby). Jednoho březnového večera 1781 má „namířeno“ do souhvězdí Blíženců. Zachumlává se do nejteplejších svršků a vychází z domu. Dalekohledy se už totiž dovnitř nevejdou... (Pokud Wilhelm, pardon, už William, na některých podobiznách vypadá poněkud ošlehaně, už víme, proč.)

Neznámý nehvězdný (poněvadž se pohybující) objekt celkem pochopitelně považuje za novou kometu. V tomto smyslu také informuje Královskou společnost v Londýně. Ani ti nejznamenitější francouzští matematikové však nejsou s to vypočíst její dráhu (jako komety). Tak v květnu konečně padne to pravé slovo - PLANETA. A poněvadž leží za Saturnem, dostane jméno Uran. Známý prostor sluneční soustavy se rázem osmkrát zvětšil.

V březnu 1926 v americkém Auburnu (stát Massachusetts) odpaluje Robert Hutchins Goddard první raketu poháněnou kapalným palivem. Jakkoli dosáhla výšky pouze dvanácti metrů a rychlosti 97 km/h (při horizontálním doletu 56 m), znamenala po teoretiku Ciolkovském (který nutnost kapalného paliva předpověděl) první významnější pokrok v raketové technice (kapalné palivo lze lépe dávkovat než pevné).

I díky průkopníku Goddardovi se pak v březnu 1966 vůbec poprvé ve vesmíru spojují dvě umělá tělesa - loď Gemini 8 řízená D. R. Scottem a pozdějším prvním „Měsíčňanem“ N. A. Armstrongem dostihuje družici Agena TV 8 a za oběžné rychlosti sedmi km/s se s ní rychlostí dvou desítek cm/s spojuje. Po půlhodině společného letu se soustava nekontrolovatelně roztočí (vinou zaseklého ventilu jedné z trysek lodi), astronauté se musí urychleně odpojit a nouzově přistát. Inu, každý začátek je těžky...