Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Po delší odmlce se zase hlásím se Slovíčkařením. A hned si vybírám něco hodně zajímavého.

       Bludička je čímsi nebezpečným. Mámivým světýlkem, které poutníka přivádí na scestí, hrozí mu smrtí. A přesto je slovíčkem něžným a roztomilým. Zdrobnělinkou zralou ke hraní a laskání.

       Vysvětluji si to tím, že hrozba, kterou představuje, není absolutní, fatální. Když se potkáte třeba s harpyjí nebo s oživlou mrtvolou, jde vám evidentně o kejhák, a to bezprostředně, rychle a jednoznačně. Ty potvory vás chtějí zabít, a to proto, že mají hlad, že jim to někdo přikázal, nebo že prostě nenávidí lidi. Tedy nic, co by vzbuzovalo nějaké obzvláštní sympatie.

       Naproti tomu bludička je, pokud zareagujete správným a všeobecně známým způsobem, totiž jejím ignorováním, neškodná. Poblikává, poskakuje, chvěje se a, v některých případech, tiše sténá či kvílí. Neskočí vám po krku, neurve vám hlavu ani nepřerazí páteř. Netouží po krvi ani po ničení. Chce vlastně docela prostou věc – ukázat cestu.

       Kromě toho, bludička je z našeho světa. Bludička, vlastně bludná duše, kdysi bývala člověkem, stejným, jako my. Tím, čím je, se stala díky nešťastné shodě okolností. Nevzbuzuje hrůzu, spíš soucit. Bludička je ve své podstatě nešťastná. Je to stvoření, které hledá cestu domů, cestu do nebe. Zlovolnost není její základní vnitřní vlastností, škodí spíš mimochodem. Proto ji řadím hned vedle hada hospodáříčka a domácích skřítků.

       Konec konců, bludička není ničím jiným než trochu tajemným testem naší sebedůvěry a soucitu.