Logo rubriky
2/2002
  Slovíčkaření (další) (191)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK    Předchozí pokračování Pokračování příště
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Slovíčkaření

Krvavé koleno

       Tak pozor, tohle není popis výsledku pouličního fotbalového mače. Je to strašidlo. A to dosti svérázné. Jak jinak, když jeho hlavním rejdištěm je Chodsko! Ano, rejdištěm. Neboť, pokud jsem pochopil, hlavním a jediným atributem krvavých kolen je rejdění. Fascinuje mě to.
       Každé strašidlo má nějaký cíl. Upír chce vysát krev. Vodník zase získat dušičky do hrníčku, hezké děvče omámené pentličkami do domácnosti a, pokud není zbytí, udržovat otevřené korektní vztahy založené na vzájemném respektu a hledání společných zájmů s mlynářem. Rusalky jsou zase exhibicionistky, pro něž je vrcholem slasti zvítězit v tanečním maratónu s čímkoli mužského pohlaví. Smyslem existence hejkala je přivést k infarktu někoho, kdo už obvykle stejně do hrobu nemá daleko.
       Ne tak krvavá kolena. V panteonu strašidel zaujímají podle mého výjimečné místo, a to tím, že ke své seberealizaci nepotřebují lidi (nebo, pokud potřebují, zdařile se jim to daří zatajovat). Krvavá kolena totiž pobíhají kolem.
       Ano, čtete dobře, krvavá kolena pobíhají kolem. Když přijde člověk na nějaké hrůzostrašné místo, třeba na Šibeniční vrch s viselcem v pokročilém stádiu rozkladu nebo na zpustlý hřbitov, kde se náhodou právě otvírají hroby a kostlivci si míchají karty k mariáši, je docela pravděpodobné, že tam bude jednak větrno a jednak tam budou pobíhat krvavá kolena.
       Krvavá kolena prostě patří k rekvizitám hrůzostrašných míst. Z nějakého důvodu je přitahují. Snad jsou éterickými otisky rozbitých nohou nešťastníků, kteří nezvládli psychicky náročnou situaci a prchali, aniž by se dívali pod nohy (no zkuste tahle prchat ze Šibeničního vrchu nebo ze hřbitova – uvidíte, jak dopadnete). Jejich vznik a existence možná mají nějakou hlubší logiku. Kdo ví.
       Ale mně se stále vtírá představa rozverných bytostí, které, ať už se děje cokoliv, mají z toho takovou bžundu, že se neudrží a prostě musí poskakovat a křepčit kolem. Může se dít cokoli, špatného či dobrého, hlavně, že je živo.
       Jupííí!!
       
Vašek Pícha
Pokračování příště
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK    Předchozí pokračování Pokračování příště