Interkom: Mlhy z Avalonu – ženy z doby krále Artuše

Kniha Mlhy z Avalonu známé americké autorky Marion Zimmer Bradleyové je tlustá bichle, co se dobře hodí na lisování květin do herbáře. Jinak jde o ságu z doby Camelotu a krále Artuše. Hlavní hrdinka, s níž prožijeme padesát let jejího života, je Artušova nevlastní sestra, pohanská kněžka Morgaine. Možná byste řekli, že o této době a těchto lidech už všechno víte (třeba z filmu Excalibur), ale je to jinak. V tak tlusté knize a v průběhu tolika popisovaných let samozřejmě vystupuje spousta postav, jejími hrdinkami jsou však ženy, v jejichž myšlenkách, přáních, snech a tužbách jsou děj a doba zobrazeny. A myšlenky to vůbec nejsou staré nebo překonané.

Základním střetem je souboj starého pohanského náboženství spjatého s přírodou a jejími plodivými silami, Bohyní, kouzly, vnuknutími na straně jedné a moderního křesťanství na straně druhé. Ale nejde jen o něj. Je to příběh o svobodě člověka, o tom, zda je jeho život předurčen, či zda se tomuto osudu může člověk postavit. Kněžka Morgaine, jíž Bohyně od mládí prostřednictvím vidin ukazuje, kam má jít a co má dělat, posléze začíná pochybovat o správnosti kroků Bohyně a nakonec pochybuje i o existenci Bohyně samotné. Kniha je plná kouzel, ale nejsou to kouzla samoúčelná. Morgaine napadá nesmyslnosti křesťanství („Proč by měl Bůh sídlit v chrámu a mimo něj ne“). Je to příběh o svobodném a rovnoprávném postavení pohanské ženy s jejími právy vybrat si manžela a otce svého dítěte a o střetu tohoto zanikajícího světa se světem křesťanským, kde žena poslouchá a následuje muže (jak současné, jak feministické, a jak – k mému údivu – nefeministické). Až na výjimky nejsou postavy v knize jednoznačně dobré či zlé, díky popsaným myšlenkovým procesům většiny z nich jejich činům rozumím a chápu, proč konaly dobro či zlo. A díky tomu – řekla bych – jsou mi tyto osoby velmi blízké, jsou jako my.

V myšlenkách a pocitech je kniha zcela moderní (konečně vidím, že i literární hrdinové mají tělesné potřeby včetně sexu, což už v literatuře tak výjimečné není) a věřím, že většina dnes žijících čarodějek se s ní ztotožní. Byť uznávám, že možná muže tolik neosloví, zvláště proto, že zde muži ženám podléhají (ale je to v našem životě jinak?) a prakticky jediným silným mužem v knize je kouzelník Merlin.

František Ryčl v prvním letošním čísle Ikarie považuje knihu za upovídanou. Nesouhlasím. Myšlenky jednotlivých hrdinů tvoří sice většinu knihy, ale jsou zde podle mého názoru na místě a já jsem se nemohla od knihy odtrhnout, dokud jsem ji nepřečetla. Věděla jsem, že Morgaine nemůže dopadnout dobře, že musí být potrestána za to, co udělala, ale milovala jsem ji a toužila být jí. A vyvrcholení je smírné – křesťanství sice zvítězilo nad pohanským světem, ten však – jak napsal František Ryčl – zůstává přítomen v podobě starých příběhů, svátků a symbolů, které nabývají nového obsahu, obraz Bohyně Matky splývá s ikonou Matky Boží. I když bych řekla, že pohanství v této podobě by se mi líbilo více. A také Morgaine dojde vykoupení.

Pod vlivem okouzlení jsem poté sáhla po další knize této autorky nazvané Lesy Albionu (vánoční dárek Tomáše Jirkovského – díky, Tome), ale byla jsem zklamaná, okouzlení se neopakovalo, knihu jsem sice jedním dechem přečetla, ale vracet se k ní na rozdíl od „Mlh“ nebudu.

Přiznám se, že tento článek jsem napsala také proto, abych vyvolala o této knize debatu, neboť bych se k ní ráda vracela třeba i tím, že budu číst vaše negativní komentáře. Proto vás, které kniha z jakýchkoli důvodů zaujala, prosím – reagujte. Už se na vaše postřehy těším.

PS: Po přečtení velmi kritického článku Honzy Macháčka otištěného na Sardenu (18. 12. 2001) jsem si znovu přečetla předchozí ódu a nejprve šla do sebe při zjištění, jakouto mýdlovou operou jsem byla nadšená. Pak jsem se rozhodla, že budu za svým názorem stát a zkusím jej obhájit. Je to totiž kniha výlučně pro ženy a o nich a muže musí ze své podstaty naštvat. Proč by totiž jinak byly všechny (samozřejmě negativní) reakce, které jsem si na Sardenu přečetla, jen od mužů?