Interkom: Střezte se mlh

Na sklonku loňského roku jsem poslal do e-mailové konference sci-fi@vse.cz varování před Mlhami Avalonu od Marion Zimmer Bradleyové. Byl jsem tehdy teprve asi ve třetině onoho tlustospisu a musím přiznat, že když jsem knihu při předvánočním úklidu kamsi založil, nijak usilovně jsem po ní nepátral. Teď, když na mne vypadla ze starých papírů, ji možná i ze zásady dočtu, ale hlavně mi připomněla, že přece nemohu mlčet, když Ramax 11 přinesl na Mlhy Avalonu jedinou recenzi a Ivo Poledník v ní nejen knihu nadšeně chválí, ale dokonce tvrdí, že překlad je odpovídající. Vracím se proto ke svému textu z konference, abych jej upravil a šířil varování dál.

Především překlad je velmi špatný až mizerný. Měl jsem to pochopit, už když jsem v předmluvě viděl, že autorka četla Frazerovu „Zlatou větev“. Je pravda, že nedostatek všeobecného rozhledu ani lenost zjistit si titul českého vydání citované knihy nemusí nutně znamenat, že překladatel neumí anglicky ani česky, nicméně už to tak chodí, že ti dobří bývají pečliví, pilní, ba i vzdělaní, zatímco ti líní jsou líní i učit se jazyk a diletanti mají mezery ve všem, nejen v literárním přehledu. Tak je tomu i s Danou Vlčkovou.

„Ale přátelsky se na Gorloise usmál a Igraine pochopila, proč si celá Británie vymýšlí spory, jen aby mohli sloužit tomuto muži a snažit se dostat Sasy z jejich pobřeží,“ je téměř typická ukázka jejího překladu. Říkám téměř, protože v tomto případě snadno uhodnete, že Británie kvůli svému velekráli spíše na spory zapomíná, než by si je vymýšlela, a prostou negací jedné věty můžete dát souvětí smysl. Podobně snadno rozluštíte i Lancelotův proslov: „...muž sám nepozná, jestli už je mu dobře, když se o něj starají hodné ženy a podstrkují mu dobrá jídla a čisté prádlo a ty horké nápoje, kterým se tak posmívá... já jsem ležel raněný v polním táboře a ošetřoval mě zakyslý stařec, který nebyl dost silný na to, aby bojoval. Musel jsem ležet ve vlastních výkalech, protože jsem se nedokázal zvednout a nikdo mi nepomohl, nikdo mi nepřinesl nic víc než zvětralé pivo a tvrdý chléb, abych si ho do něj namáčel. Přestaň si stěžovat, Artuši...“ – samozřejmě že podle Lancelota opečovávaný muž neocení, jak se má dobře. Jindy je to ovšem horší, třeba jako následující rozhovor Morgaine s Lancelotem:

„Vidíš, já tak odvážný jako ty nejsem. Bojím se bitvy a bojím se Sasů a bojím se, že budu zabit dřív, než okusím, co všechno nabízí život,“ řekl, „A přitom se nikdy nebráním žádné výzvě... A bojím se, aby se nemýlil ani Avalon, ani křesťané. Neměli by být žádní bohové a žádný život po smrti, tak abych, až zemřu, zmizel jednou provždy. Tolik se bojím, že zemřu dřív, než vychutnám plnost života.“

Kromě toho, jak strašlivý je překlad, mám pocit, že kniha sama také za moc nestojí. Honza Vaněk junior prý má originál, ale nečetl jej – jen vyhrožuje, že mi jej půjčí, abych vypracoval obžalovací spis pro Koniáše. V konferenci pouze zmínil, že ho od četby Mlh Avalonu odradily sekundární prameny, které se zhruba v poměru 3:1 zdají potvrzovat mé podezření, že pověst výjimečně dobrého díla získaly Mlhy Avalonu nezaslouženě. Uznávám sice, že je to netradiční pohled na artušovské mýty, že je tu možná poprvé zobrazen ve fantasy místo krvavých řeží porod, že autorka asi opravdu nastudovala nemálo pramenů, ba i to, že postavy nejsou černobílé a – aspoň některé – mají něco do sebe, ale celek se mi stejně nelíbí. Docela povedená mi přijde postava Morgause, jenže kladnější hrdinky a hrdinové mají problémy kopírovat základní události legendy, a přitom se nezpronevěřit povaze, jakou jim autorka přiřkla. Viviane všechno ví a všechno zná, ale že bratr a sestra nebudou dobrými rodiči, to se jí nedoneslo. Morgaine nechce porodit dítě, ví, jak vyvolat potrat, ale v zájmu legendy je porodit musí, a tak jí autorka přivede do cesty vílu, která se chová naprosto potrhle – nejdřív Morgaine zrazuje od sběru příslušných bylin a pak za ní volá, ať radši potratí anebo uškrtí novorozeně. Igraine ví, že za pokusy o vraždu mladého Gwydiona (Artuše) stála její sestra Morgause, ale při velkém rodinném setkání na Artušově korunovaci ji ani nenapadne, aby svou dceru Morgaine před Morgause varovala a držela ji od ní dál. Zatím jsem to dočetl do míst, kde Artuš, sklíčený tím, že pořád nemá s Gwenhwyfar děti, nabízí své ženě, ať mu zkusí být s někým nevěrná, nejlépe s Lancelotem – možná si autorka s tím, že podle legendy by měl dát Artuš svou ženu za nevěru upálit, poradí důvtipně, je ostatně pravděpodobné, že by ono řešení mělo být jedním z vrcholů knihy, že k němu záměrně směřuje, ale po tom, co už předvedla, očekávám, že tohle bude parádní kotrmelec, zlatý hřeb programu, jenže ne v kladném fráze smyslu.

Prvním výrazným příznakem pochroumané logiky ostatně je hned prolog. Morgaine v něm říká: „Až budu vyprávět tento příběh, budu občas hovořit o věcech, které se staly v době, kdy jsem byla ještě příliš mladá, abych jim rozuměla, nebo o věcech, ke kterým došlo, když jsem u toho nebyla. A můj čtenář se pravděpodobně zarazí a třeba řekne: To je její kouzlo. Avšak já jsem vždycky dovedla využít svého daru vnitřního zraku a dovedla jsem nahlížet do myslí mužů a žen a po celou dobu jsem byla všem nablízku...“ Autorka se tu průhledně pokouší obhájit cosi mezi vyprávěním v první osobě a vševědoucím vypravěčem. Za prvé je takový pokus zrůdný už sám o sobě a dokazuje základní řemeslné nedostatky autorky, neschopnost najít a dodržet vhodné hledisko vypravěče. Za druhé, pokud si na ona slova vzpomenete někde uprostřed děje, půjde veškerá motivace Morgaine k šípku a vy s hrůzou zjistíte, že chudák vševědoucí holka musí být úplně pitomá, když dělá to, co dělá. A za třetí, když budete číst dál – což nemohu doporučit –, shledáte, že většinu knihy tvoří prosté vyprávění ve třetí osobě se vševědoucím vypravěčem a že krátké vstupy v první osobě nadepsané „Morgaine vypráví“ žádnou obhajobu Morgaininy vševědoucnosti nepotřebují.

Pokud jste zanevřeli na Marion Zimmer Bradleyovou kvůli tomu, že Darkover je cyklus červené knihovny, najdete v Mlhách Avalonu důvěrně známý autorčin styl. Láska Igraine a Uthera, kteří si byli souzeni již od dob Atlantidy, je v tomto směru ukázková a o propletenci mezi Artušem, Gwenhwyfar, Lancelotem a Morgaine bych také řekl, že již překročil meze legendy, romantismu, zdravého rozumu a vkusu. Pravda, pokud jste naopak paní Bradleyové za červenoknihovní ladění Darkoveru vděční, můžete k Mlhám Avalonu vzhlížet s nadějí.

Také by vás mohly Mlhy Avalonu potěšit, pokud jste příznivci novopohanství, New Age nebo něčeho takového a schvalujete agitky, které agitují pro správnou věc. Za zobrazení starých křesťanů jako netolerantních pověrčivých omezenců, kazících si život potrhlými kněžskými bláboly o ženách a hříchu, by autorku křesťané možná kamenovali, kdyby jim jejich víra nenařizovala nastavit druhou tvář, ale já jako ateista a antiklerikál jsem vcelku ochoten takový obraz přijmout. Vyletěl bych však z kůže, když vidím, jak do rolí pravých a nefalšovaných historických pohanů autorka staví současné novopohany, kteří se ohánějí poznatky současné vědy a myšlenkami současného ekumenického křesťanství. Polyteisté sice byli výrazně tolerantnější vůči jiným náboženstvím než monoteisté, protože uznávali, že u sousedů může vládnout jiný bůh než u nich, ba dokonce přišli i na to, že téhož boha mohou sousedé nazývat jiným jménem, ale monoteismus jako takový jim byl cizí, myšlenka jediného boha je v životě ani nenapadla. Marion Zimmer Bradleyová to dokonce ví, nebo aspoň tuší: Igraine se na začátku diví, když jí Viviane s Merlinem vykládají o představách křesťanů: „Ale tak to nemůže být... Žádný bůh nemůže sám nade vším vládnout...“ a Merlin zakrátko popíše pohanskou toleranci a odlišnost křesťanů slovy: „V našem světě, Igraine, je spousta místa pro mnoho bohů a mnoho bohyň. Ale ve světě křesťanů – jak bych to řekl? Tam není místo pro naše představy nebo pro naše učení.

V jejich světě je jen jediný Bůh, který nejenže musel přemoci všechny ostatní bohy, ale který se musí chovat, jako kdyby žádní jiní bozi nikdy nebyli...“ Přesto později Viviane neváhá poučovat malou Morgaine v pravém křesťanském ekumenickém duchu: „Všichni bohové jsou jeden Bůh...“ k čemuž dodává, aby se aspoň vyhnula směšování bohů s bohyněmi: „a všechny bohyně jsou jedna Bohyně.“ To samozřejmě nejde dost dobře dohromady s tím, že křesťané žádnou Bohyni ani jinou bohyni nemají. Ledaže by věta „Velká Bohyně se na tebe nebude zlobit, když ji nazveš Marií, která byla hodná a milovala lidstvo“ byla spíše než scestným blábolem rafinovaným náznakem teorie, že křesťanství není ve skutečnosti nic jiného než maskované pohanství a světci jsou krycí jména bohů. Takovýto souhrn pohanství podle Bradleyové ostatně najdete už v prologu, takže si vlastně hned na prvních stránkách knihy můžete ještě v knihkupectví ověřit, zda jsou Mlhy Avalonu opravdu dílem, jaké si chcete koupit: „Protože všichni bozi jsou jeden Bůh... a všechny bohyně jsou jedna Bohyně a existuje pouze jediný tvůrce. A pro každého člověka je jen jedna pravda a za ní stojí Bůh.“ Formulace, podle níž každý člověk vidí jen svou pravdu a může za to Bůh, bude nejspíše dílem překladatelky, ale monoteismus patří nepochybně autorce – a ta jej ústy pohanky Morgaine přisuzuje pohanské velekněžce Viviane. V úvodním poděkování sice autorka nezmiňuje Josepha Campbella, ale možná, že citovaná patnáctisvazková kniha o srovnávacích vědách náboženských byla právě od něj nebo aspoň od někoho z jeho školy. Pravda, úplně by stačilo, aby autor onoho díla měl s Campbellem společnou jednu jedinou věc – křesťanskou víru. Každopádně když dal Campbell svému stěžejnímu dílu název „Masky Boha“, nespáchal tím žádný zločin – je naprosto normální, když současný křesťan vykládá staré mýty z pohledu současného křesťana. Nenormální je, když si o těch mýtech přečtete v díle někoho takového a pak vložíte jeho myšlenky do úst pohanům z dávných dob.

Samotná představa, že křesťané se řídí nesmyslnými pověrami, zatímco pohané vědí, co je třeba dělat, naprosto scestná být nemusí, ale jak přišla autorka na to, že by pohan asi tak ze čtvrtého století zdůvodnil potřebu kojit dítě stejně jako současný dětský lékař? Každá kultura a každá doba má svůj pohled na svět, své (vědecké i nevědecké – poměr mezi nimi záleží na míře kritického myšlení) teorie, a nepřichází v úvahu, aby Newton svou teorii gravitace vykládal na základě zakřivení časoprostoru. (Mimochodem, pokud jde o teorie vědecké a nevědecké: Když o tom pochybujete, je to věda, když jste si tím jisti, je to náboženství.) Když nemám nastudované historické prameny, nemohu popřít, že se pohané chovali v řadě situací vhodněji než křesťané, ale jsem přesvědčen, že pro to měli své pověry, mýty a náboženské příkazy, a ne ilustrované vydání Domácího lékaře.

Zkrátka a dobře jsem z Mlh Avalonu znechucen. Zdá se mi, že Marion Zimmer Bradleyová se v nich vyznává z lásky k mýdlovým operám, záliby v novopohanství a obdivu k místnímu feministickému kroužku. Jelikož ani jeden z jejích postojů nesdílím, přečtu si raději nějakou space operu, když už nenatrefím na nic hodnotnějšího. Překladatelka pak, jak jsem se už zmínil, dílo, dle mého názoru již samo o sobě chromé a mentálně postižené, brutálně zohavila a téměř dorazila.