Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Jadrné české slovo. Vozembouchem neuháčkujete dečku ani neukolébáte miminko, zato pokud potřebujete dát pořádnou ránu, máte v ruce to pravé. A že se s tím dá dělat muzika? Tím lépe!

       Nástroj je to selský, zemitý. Mám soukromou teorii, že jeho vynálezcem je Neznámý Kramář, který putoval se svým zbožím po zledovatělé cestě ode vsi ke vsi. Zpočátku jistě hartusil (však dozvuky hartusení jsou v tonu inštrumentu k rozeznání dodnes a místo na promáčklou poklici se tam vždycky najde). Pak ale v jeho myšlenkách došlo ke geniálnímu přesmyku, podle mého soudu srovnatelnému s objevem gravitace (nakonec, tam se také jednalo o pád a ránu). Na světě byl hudební nástroj.

       A jaký nástroj! Vezměte tyč, navěste na ni cokoli, co vám překáží v kuchyni, pokud možno hodně kovového, a to tak, aby to co nejvíc rachotilo, nepovinně přidejte valchu, a máte hotovo. Aby požitek byl i vizuální, přivěšte pár fáborků a žertovnou masku, a můžete jít do hospody tvrdit muziku. Pravda, ve filharmonii vás asi vedle prvního houslisty neposadí, ale vezmete-li si pérečko za klobouček a občas trochu juchnete, folklorní šumař budete prvotřídní.

       Ještě jedno se mi na vozembouchu moc líbí. Je to jedno z mála slov, které propašovalo do spisovné češtiny výraz nespisovný. Nedovedu si totiž představit člověka, který by prosazoval termín ozembouchl.