Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Musím předeslat, že jsem to tušil. Jako by mi to nějaký tenký hlásek v mém nitru už dávno říkal. A přesto pro mě byla rána, když jsem si ten ortel od jedné prodavačky vyslechl: Jsem konfekční.

       Je to tak a nelze proti tomu nic namítat. Přijdu do obchodu, řeknu číslo a pomalu oblek ani nemusím zkoušet: předem vím, že mi padne. Krejčovské panny v oděvních závodech mají stejnou šířku ramen, stejně široký pas, stejně dlouhé nohy jako já. Je to prý štěstí. Proti tomu se také nedá nic namítat. Nehnul jsem ani prstem, abych se ke konfekčnosti dopracoval. Žádné diety, žádné posilovny, žádné plastické operace a liposukce. Sedavé zaměstnání, sedavé koníčky, občas večírek a návštěva restaurace. Tak, sama od sebe, se tvoří konfekční postava průměrného zákazníka současnosti.

       Cítím se trochu hloupě. Když poslouchám něčí nářky na život, mívám iracionální touhu truchlivým hlasem říct: „Myslíte si, že máte problémy. Ale podívejte se na mě: já jsem konfekční. Chápete, s čím musím žít?“

       Moje konfekčnost mě štve. Jako jeden z bojovníků proti uniformním formám na lidi jsem v prekérní pozici, protože svou existencí potvrzuji správnost linie nastoupené kdysi na úsvitu kapitalismu pásovými výrobními linkami. Co udělám, až na mě ukáže právní zástupce velkovýrobních gigantů a zeptá se, zda by má slova nezněla věrohodněji, kdybych je pronášel oděn pouze fíkovým listem? Je pravda, že jsem konfekční a je pravda, že je to moje štěstí. Kdybych konfekční nebyl, asi bych si musel šít šaty sám a nakonec bych se nejspíš stal vyznavačem starořímského módního stylu. Bylo by to extravagantní východisko z nouze. Ani by to nebylo složité. Jen bych musel vykoumat, jak se do toho prostěradla zabalit, abych se neodvinul donaha pokaždé, když si na rušné ulici šlápnu na povlávající cíp.

        

Ano, přátelé, daně dáváme, berně se vybírají, podle některých nám je dokonce berou. Děkuji Leonardu Medkovi za námět k zamyšlení.

       Nedávno jsem četl sadu navazujících článků od různých autorů o historii daní v českých zemích. Články pojednávající o období před Bílou horou používaly slovíčko berně o něco častěji než daně, přičemž oběma termíny označovaly to samé. Články o době moderní slovíčko berně vůbec nepoužily, přičemž daněmi označovaly opět to samé.

       Proč ten rozdíl? Ve středověku lidé vnímali sami sebe jako aktivní činitele daleko řidčeji než dnes. Mimochodem, první doloženou zmínkou o daních v našich zemích je zápis kronikáře Jarocha o tom, že v roce 1179 český kníže Bedřich „vybral na lidu země těžkou berni nových peněz“. Je těžké rekonstruovat relativní výši tehdejších odvodů a dodnes nebylo v této věci dosaženo mezi historiky konsenzu, ale podle všeho ještě na počátku 15. století bylo v českých zemích zvyšování daňového zatížení k nehorázné hranici (snad) 10 procent vnímáno jako ožebračování poplatníků. Samozřejmě, tehdy byly výdaje vládce na téměř neexistující byrokratický aparát blízké nule. Je ovšem nutno poctivě přiznat, že tenkrát svět zdaleka nebyl tak sofistikovaný jako dnes a mnohé funkce státu jako například sociální zabezpečení, normalizace řemeslných postupů či vývoj a výkon práva byly na embryonálním stupni vývoje, pokud vůbec existovaly. Stejně tak je však nutno poctivě přiznat, že dnes se stát iniciativně, s velkými finančními náklady a přinejmenším diskutabilními výsledky stará o věci, do kterých by vůbec neměl strkat nos.

       Odevzdávání části výdělku vrchnosti bylo za středověku vnímáno fatalisticky jako nevyhnutelná nutnost podobně jako občasná povodeň či mor. Vrchnost prostě brala a nebylo na těch, kterým bylo bráno, aby rozhodovali o tom, kolik a zda dají.

       Změna nastala se vznikem buržoazních států. Ty byly původně ustaveny střední třídou a pro střední třídu, a o střední třídu se také opíraly. Člověk s jistým, byť ne nutně ohromujícím majetkem, se tehdy dobrovolně vzdal části svých prostředků, aby jimi zaplatil svůj díl výdajů státu na zachování míru a práva, které mu umožňovaly zmnožování pozemských statků. Tak mu již nebylo bráno, ale sám dával. Spornou otázkou zůstal optimální rozsah těchto odvodů. Ale nic jiného ani nemůžeme čekat v situaci, kdy je o množství peněz, o které bude ochuzena naše kapsa, rozhodováno sice za naší účasti, ale bez rozpoznatelné váhy našeho hlasu na výsledku rozhodování.

       A dnes? Myslím, že je pomalu načase zase začít nazývat daně berněmi. Jen málokdo je totiž i nadále přesvědčen, že peníze, které odevzdává vládcům, jsou používány především ve prospěch společnosti jako celku, tedy i jeho samotného. Daně začínají být čím dál častěji vnímány jako násilí státu, který není náš a pro nás, jako něco, co nemůžeme ovlivnit a co si strkají do kapes jacísi oni, kterým nezáleží na společnosti, státu a lidech, ale na jejich úzce osobních či skupinových zájmech.

Jazyk má poměrně velkou setrvačnost, nadto je v zájmu lidí ovládajících rozhodující podíl mechanismů propagandy, abychom nadále říkali povinným odvodům státu daně. Nicméně si myslím, a toto pomyšlení mě nenaplňuje žádnou radostí, že čas, kdy daním znovu začneme říkat berně, se blíží.