Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       Naše doba je posedlá hodnocením pořadí, bodováním a hitparádami. Bestseller se v takovém prostředí přirozeně stal jedním z hojně užívaných slovíček. Dozvíme-li se, že ta či ona kniha je bestsellerem, mnozí z nás si ji spěchají opatřit, neboť to znamená, že si zaslouží naši pozornost.

       Jenže proč? Je nám podsouváno, že bestseller znamená kvalitu. Co ale znamená ve skutečnosti? Rozkódujeme-li anglický termín, zjistíme, že bestseller je kniha, která se nejlépe prodává. To ovšem nemusí automaticky znamenat, že se také nejlépe čte. A už vůbec to neznamená, že nás něčím obohatí. Ano, bestseller znamená kvalitu, ale kvalitu svého druhu – kvalitu pro prodejce. Velkou naději na kvalitní zisk.

       Mohli bychom začít diskutovat o tom, že když něco čtenáři chtějí kupovat, pak k tomu mají důvody a obchodníci jsou tu proto, aby jim vyhověli. I tohle tvrzení ale má své nezanedbatelné háčky, z nichž ty nejproblematičtější lze shrnout takto: Omezují se obchodníci pouze na to, že se snaží rozpoznat a (za přijatelnou cenu) splnit naše přání, nebo naše přání pěstují podle svých vlastních zájmů? A dále: Chceme vždycky to, co je pro nás dobré? To je ovšem diskuse, která by si zasloužila samostatnou knihu (a nejedna už také byla na toto téma napsána, mezi nimi i několik bestsellerů).

       Bestseller je hit pro prodejce. To, že si jej houfně kupujeme my, neznamená, že jde o dobrou knihu, stejně tak jako to neznamená, že jde o knihu špatnou. Vše, co o bestselleru můžeme říct bez dalších doplňujících informací je, že je to kniha, kterou kupuje hodně lidí. Pokud si ji spěcháme pořídit jen pro to, že je to bestseller, svědčí to o našem bezmyšlenkovitém konformismu.

A ještě drobnost: To, že někdo o něčem tvrdí, že je to bestseller, zdaleka ještě neznamená, že to bestsellerem skutečně je. Samo o sobě to svědčí jenom o tom, že dotyčný se snaží, aby se to bestsellerem stalo. A někdy je to prostě pouhý doklad jeho bezmyšlenkovitého konformismu.

       Je to mléko kysané, nebo, jak jsem v dětství s odporem prohlašoval, zkyslé. Slovo acidofilní však samo o sobě naznačuje něco jiného. Přídavné jméno acidofilní je příbuzné k pedofilnímu, nekrofilnímu, nebo, abyste mě neobvinili z morbidofilie, hydrofilnímu. Být acidofilní znamená mít rád kyseliny. Což v případě zkyslého mléka není úplně přesné. Jeho chemická reace je bezesporu kyselá, ovšem otázka, zda se kyselému mléku líbí být kyselé případně zda je jeho kyselost způsobena příchylností ke kyselinám, zní poněkud absurdně. Přesnější by byl název mléko pro acidofily, jenže co naděláme, zdaleka není tak úderný, nehledě k tomu, že by mohl některé konzumenty urazit.

       Někdy si hrávám s cizími slovíčky a složeninami podobně jako čeští buditelé blahé paměti a pokouším se je vyjádřit v češtině. Takže acidofil, milí spolunárodovci, je kyselinomil. Musím se přiznat, že když jsem na to přišel, upadl jsem do extáze, která se zevně projevila břišními křečemi a nekontrolovatelným hýkáním. Schválně si zkuste představit, jak takový člověk vypadá a jak se chová. Nechám prostor vaší tvořivosti, doufám, že se pobavíte stejně jako já. (A také škodolibě doufám, že, jste-li naladěni do stejné tóniny, čtete tenhle text v přeplněném metru.)

Z mých závěrů uvedu například to, že kyselinomil je jedním z mála lidí, kteří nezkřiví obličej při požití lžičky citronového koncentrátu, chemicky řečeno je tak trochu bez zásad a nemůže hrát fotbal, protože kdyby se náhodou dostal do velkého vápna, zhroutil by se v křečích.

       Pěkné slovíčko. Podobná mi často vytanou na mysli, když někoho slyším teoretizovat o tom, který národ je lepší než jiné. Já totiž spojuji národ s jeho jazykem. A tady už nelze hodnotit pomocí pojmů lepší – horší (nebo o stupínek drsněji dobrý – špatný). Můžeme říct: Tenhle jazyk je košatější, tenhle má logičtější stavbu vět, támhleten zní hudebněji a tenhle umožňuje lépe vyjádřit emoce či kvalitu sněhu. Ale nemůžeme říci prostě: Tenhle je lepší. Máme-li být korektní, musíme k onomu lepší přidat kritérium hodnocení: V čem je lepší. A uvědomit si někde na pozadí, že v jiných oblastech může být zase horší. Je to jako s lidmi. Někteří jsou dobří sportovci, jiní dobří společníci a další zase dokonalí povaleči. Ale řekněte, co z toho je lepší samo o sobě? Zkrátka somarinky.

       V jedné knížce aspirující na to vést své čtenáře po stezce hluboce duchovního vývoje jsem si kdysi přečetl myšlenku: Nezabývej se tím, jak daleko dospěli ostatní. Jediné, na čem by ti mělo záležet, je tvůj vlastní pokrok. Nezbývá mi než s tím souhlasit, a to do té míry, do jaké je porovnávání vedeno v duchu souboje vítěz – poražený. Mateřský jazyk si nevybíráme. Je nám dán. Dávejme si tedy záležet, abychom, když už mluvíme a píšeme, mluvili a psali co nejsprávněji, nejvýstižněji a nejliběji. Všechno ostatní jsou somarinky.

A cože je to somarinka přísně jazykově? Somár je slovensky osel (my máme příbuzného v soumarovi). Slovíčko pro mě představuje takové dobrácké, skoro něžné odsouzení. Český výraz ekvivalentní významově, zvukomalebně i poeticky, neznám. Což mě mrzí. Ale proto přece existují čeština i slovenština zároveň. Kdyby měly na všechny výrazy ekvivalenty, jeden z jazyků by byl nadbytečný. Myslím, že v takovém případě by bylo nejlepší vybrat ten, který zanikne, demokratickým hlasováním všech zainteresovaných.