Interkom: Konec bezstarostnosti

… zemský ráj to na pohled, zpívá se v české národní hymně a již zběžný pohled na mapu prozrazuje, že v případě Čech to není jenom básnická licence. Česká kotlina je totiž přírodní pevnost, chráněná horami před nepříznivými přírodními vlivy ze všech stran. Navíc k „obraně“ přispívá centrální poloha uprostřed Evropy – všechny negativní klimatické vlivy jsou mírněny a brzděny „předsunutými“ pobřežními zeměmi, jako je Velká Británie, Nizozemí, Německo…

Uvádím jenom země na západ a na severozápad od České republiky, neboť globální vzdušný systém přináší cyklonální poruchy právě z tohoto směru, i počasí pro Česko se „vaří“ mezi Grónskem a Islandem. Mnozí z nás sice litují, že nemáme moře, ani mohutné veletoky, avšak málokdo si uvědomuje, že s těmito přírodními krásami jsou spojeny i mnohé útrapy – nikdy jsme nemuseli být konfrontováni se zimními atlantskými bouřemi, s obrovitými orkány o energii několika desítek jaderných pum, které bičují pobřeží severozápadní Evropy častěji, než je tamnějším obyvatelům milo. Nemáme představu o útocích rozbouřeného moře, o destruktivních účincích vlnobití, chybí nám instinkt pobřežních národů pro ničivou sílu vodního živlu, neboť české řeky jsou ve srovnání se světovými veletoky jenom „potoky“ a až do roku 1997, respektive do letošního léta, patřily povodně k věcem, které se odehrávají kdesi daleko, nebo o nichž jsme se učili v dějepise.

Jelikož Česká kotlina i s Moravským úvalem patří ke starým tektonickým útvarům, nebyli jsme ani nikdy konfrontováni s velkými seismickými katastrofami, se zemětřeseními, jakými je třeba sužováno Turecko a další země Blízkého a Středního východu. Máme-li věřit kronikám, žijeme v Čechách, v té chráněné přírodní pevnosti, již po 15 století. Za tu dobu se vystřídalo ne méně než 60 generací, které si zvykly pokládat exkluzivní polohu své vlasti za samozřejmost. Geograficky patří Česká republika do mírného pásma a jestli je něco synonymem mírného klimatu, tak je to právě Česká kotlina.

Zvykli jsme si i na jiná privilegia. Pohraniční hory nechránily Čechy jen před zuřivými západními vichřicemi a mrazy a vánicemi z východu, ale třeba i před nákazami. Kupříkladu ve 40. letech 14. století postihl mor tvrdě celou Evropu. „Černá smrt“ vylidnila města jak v Itálii, tak ve Francii, v Německu, Rakousku a ve Skandinávii – vyhnula se ale Čechám. Někteří historikové jsou přesvědčeni, že za slávou karolinských Čech a karolinské Prahy stojí i tato skutečnost – České království Karla IV. prostě vyplnilo mocenské vakuum vzniklé oslabením konkurentů postižených morovou epidemií.

Privilegované postavení Čech nemohlo uniknout lidské zkušenosti. Tak vznikly legendy o zemi pod transcendentní ochranou knížete Václava, o Boží zemi. Alchymisté zase pokládali Českou kotlinu za území chráněné magickými silami a i dnešní vyznavači této tajné nauky soudí stejně.

Nejsem alchymista, abych mohl tvrzení o magické ochraně vyvrátit nebo potvrdit, avšak o bezstarostnosti, jíž jsme na základě mírných klimatických podmínek propadli, mohou nejlépe vypovídat pojišťovny. V porovnání se zeměmi, kde jsou lidé mnohem častěji konfrontováni s přírodními katastrofami, je v Česku objem pojistek proti živelným pohromám výrazně nižší. Češi určitě nemají pojištěn každý kurník jako např. Bretonci s bouřlivým Atlantikem za humny.

Moravské záplavy v roce 1997 se daly ještě brát jako náhodný přírodní exces, který se hned tak opakovat nebude. Letošní tragická povodeň, mnohonásobně větší, postihující velké městské aglomerace a to nejen v Česku, ale v celé střední Evropě, věští, že o výjimečný výstřelek nejde. Napovídá, že přívalové deště se staly realitou našeho života, že s novým miléniem skončilo předchozí tisícileté hájení přírodní pevnosti s názvem Česká kotlina.

Mnohým našim spoluobčanům se v těchto dnech život doslova obrátil v trosky. Pochybuji, že se najdou slova, která by je dokázala utěšit, pochybuji, že i kdyby jim byly materiální škody nahrazeny v plné výši (což je, bohužel, utopie), se jim někdy vrátí původní životní jistota. Má-li být nějak ospravedlněno to, co se stalo, mají-li se nějak smířit s tím, co je potkalo, musí se jinak na realitu dívat i ostatní, především ti nepostižení.

Proto bychom si měli uvědomit, že už nežijeme na privilegovaném místě zeměkoule – připustit, že už nežijeme „za větrem“. Měli bychom také vzít na vědomí, že civilizace není nic samozřejmého, co funguje nějak automaticky, ale nástroj, o který je třeba neustále pečovat – a to tím usilovněji, čím je tento nástroj komplikovanější. Ve svém desateru pro psaní dramatu švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt uvedl, že čím promyšleněji člověk jedná, tím více může být postižen náhodou. Tato přímá úměra pak platí i pro civilizaci – čím komplexněji nás zabezpečuje, tím více je zranitelnější nepředvídatelnými jevy – a o to důkladněji se budeme muset jistit i v České republice.

Všechno uvedené předpokládá, že se hlavně musíme zbavit bezstarostnosti minulých dob, kdy zprávy o katastrofách v exotických zemích byly příjemným zpestřením večerního televizního konzumu. Právě tomu požitkářskému konzumu současné záplavy nemilosrdně nastavily zrcadlo. I u nás se ukázalo, že smyslem civilizace není zábava a snaha co nejvíce spotřebovávat – jak nás masíruje reklama – ale bezpečnost. A pokud nezačneme vnímat civilizaci právě takto a přistupovat ke svým životům zodpovědněji, neuvědomíme si polozapomenutá rizika života, vyjdou letošní materiální oběti nazmar a postižení spoluobčané nenaleznou nic, čím by mohli ospravedlnit svůj osud.