Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Už je to tak – čím víc toho víme, tím víc ztrácíme svoji božskou výjimečnost v přírodě. Namátkou: napřed Koperník „odstředil“ Zemi, potom ji Bruno prohlásil za jednu z mnoha. Napřed Darwin přisoudil člověku předky společné s opy a nechal ho bojovat o přežití jako kdejakého přírodního primitiva, pak i z pána tvorstva Hamilton s Dawkinsem učinili futrál na sobecké geny. Budiž, utěšovali se antropocentrici, ale aspoň uvnitř toho trezoru genů jsme pány svého já! No, zdá se, že ani to ne. Jestliže geny zbavily člověka „smyslu života“, pak „svobodnou vůli“ mu berou zase memy.

       Podle Oxfordského slovníku je prý mem „základním prvkem kultury, o němž lze tvrdit, že je dědičný negenetickou cestou, zvláště imitací“ (název vznikl jako s genem souznějící zkratka latinského mimesis – napodobování). A právě a jen schopnost nápodoby je to jediné, co rozhodlo, že se člověk liší od ostatního tvorstva „rozumem“.

       Memy se šíří naším prostřednictvím, avšak zcela mimo naši vůli, jen podle obecných zásad kybernetiky. K tomu účelu si postavily mozek a naučily lidi mluvit i chovat se tak, aby co nejvíc memů předali dál. Tak to alespoň vidí britská evoluční psycholožka Susan Blackmoreová ve své knize „Teorie memů“ z roku 1999 (česky vyšla loni v nakladatelství Portál).

       Jak známo, evoluce v přírodě stojí na proměnlivosti, výběru a dědičnosti genů. Ty se zformovaly před miliardami let z nukleových kyselin, evolučně se vytříbily, vystavěly si vhodné nosiče. Člověku přitom jako vedlejší produkt daly schopnost napodobování.

       Dřív nebo později pak nějaký pravěký Einstein přišel na to, že se vyplácí „opisovat“ od soudruha z tlupy, který nejlíp loví či vyrábí zbraně. Nápodoba konkrétního posléze zobecněla ve zkušenost: „Imituj nejlepšího imitátora, zploď s ním potomky.“ Jinak řečeno, začaly působit první memy.

       Evoluce se ovšem neuplatňuje jen u genů, ale všude, kde fungují replikátory, tedy entity schopné variability, selekce a množení. Jsou memy replikátory, Variabilní bezpochyby jsou – žádný příběh se nevypráví doslova. Podléhají memy selekci? Ano – každý příběh při líčení inklinuje k přikrašlování a současně k ochuzení o detaily. A to, že se některý příběh vryje do paměti a je pak s gustem předáván dalším posluchačům, představuje jasnou dědičnost. Memy tedy dokonale naplňují podmínky pro evoluci. Lze o nich říci, že se šíří podobně jako epidemie – tím rychleji, čím větší je vnímavost populace, nakažlivost memu a množství přenosových kontaktů.

       Proč máme oproti ostatním zvířatům tak neúměrně velký mozek? To je jedna z otázek, na kterou darwinismus neumí uspokojivě odpovědět. Ke zvýšení šance na přežití jsme ho nepotřebovali, naopak – zbytečně nám ubíral energii, které věčně hladový pračlověk nikdy neměl nazbyt, vždyť v tělesném klidu spotřebuje mozek pětinu veškeré energie organismu... Přitom pracuje i v klidu, dokonce i ve spánku. Jakkoli evoluce netoleruje plýtvání, mozek rostl a rostl. Proč? Memetika říká: To memy podnítily biologickou selekci ke zvětšování lidského mozku; „přinutily“ zkrátka geny, aby pro ně vytvořily vhodný futrál.

       Jakmile memy dostaly prostor, kde by se mohly uchovávat, začaly systematicky vylepšovat nástroje pro své rozšiřování. Hlavním z nich byl hlas. Informace jen v myšlenkách totiž ještě není plnohodnotný mem, tím se stává až tehdy, je-li vyjádřena (podobně jako kus DNA v genomu není gen, tím se stane až svým konkrétním účinkem na organismus).

       Z nepříliš artikulovaných zvuků, které první hominidé vydávali, zprvu aby vyjádřili emoce, později aby pomnožovali memy, se některé osvědčily líp. Šlo o ty nejnakažlivější a nejtrvalejší (tedy nejužitečnější, později i nejzajímavější), které se navíc kopírovaly co nejpřesněji. Tak se začal formovat prajazyk. Postupem času se optimalizoval tak, aby s omezeným počtem zvuků vyjádřil co nejvíc různých memů – vznikla slova, věty, gramatika. Nejlepší řečníci pak byli nejvíc napodobováni a sexuálně upřednostňování, což vedlo geny k vytváření mozků schopných stále dokonalejšího šíření nových zvukových memů.

       Nakonec tak memy a geny společně vytvořily výjimečný živočišný druh – energeticky rozmařilá stvoření, která strašně ráda i zbytečně mluví (a píšou!) a nikdy nedokážou úplně přestat myslet – dokonce ani když umírají hlady.

       Memy samy nejsou hodné či zlé, chytré či hloupé, soucitné či sobecké, to my je z nedostatku lepších krátkých termínů takto popisujeme. Prostě jsou, a jakmile jsou, chtějí se šířit. Přitom některé z nich se snadno pamatují a jakoby svého nositele přímo noukaly, aby je šířil dál. Původně se týkaly tří hlavních věcí člověka – jídla, sexu, moci. Jak se ale společnost vyvíjela, přidávaly se k nim i jiné. Někdo třeba uměl krásně barvit kůže. Pestře oděný člověk sice druhého zaujme, zato se ale hůř schová před nepřítelem... Některé memy tedy časem ztrácely svůj význam pro přírodní výběr a stávaly se dokonce přítěží jak pro lidstvo, tak pro samotného jednotlivce. V současnosti se zdají být nejzdatnější memy lechtivých drbů, děsivých zpráv, nadějných vyhlídek nebo takzvaných dobrých rad, nicméně o místo v našem mozku bojují i jiné memy různé kvality – například intelektuálně zajímavé (černé díry, genom), obecně krásné (van Goghovy Slunečnice, Pachelbelův Kánon), otravné, ale užitečné (trojčlenka, přednost zprava) či třeba iracionálně lákavé (po trávě ti bude blaze, doma je tam, kde je pudink).

       Pokud nás ale skutečně vyrábějí sobecké geny a vychovávají sobecké memy, kdo z nich má navrch?

       O tom rozhoduje čas. Obrazně řečeno: geny se dědí, memy se klonují. Přenos genu z člověka na člověka trvá jednu generaci. Šikovný mem se šíří rychleji než chřipka, čili hromadně a téměř paralelně. V dnešní zesíťované společnosti obletí za pár minut celý svět a stejně rychle a snadno v něm zmutuje. Geny proto mohou na memy reagovat se značným zpožděním a v krátkodobém horizontu s nimi prohrávají. Zato mají jednu výhodu: memy závisí na mozcích, které by neexistovaly bez genů, zatímco geny se bez memů obejdou a čas od času dokonce uplácají i něco tak nadmemetického, jako jsou géniové.

       Jakkoliv je memetika teprve v plenkách, už teď odpovídá na řadu dalších otázek, kvůli kterým darwinista nespí, ani když si dá pod hlavu teorii sobeckých genů.

       Například altruismus mimo rodinu působí zcela proti přírodnímu výběru a neměl by vůbec existovat. Opak je pravdou. Proč? Přece proto, že „hodní lidé“ požívají vysokého společenského kreditu a máme je rádi. Imitujeme je, dáváme je za vzor ostatním, a tím šíříme mem altruismu dál.

       Celibát představuje další hádanku pro darwinismus, ne však pro memetiku. Náboženství totiž patří k nejsilnějším memplexům (souborům navzájem se podporujících memů); církev byla prvním organizovaným memetikem v historii. A ten celibát? Z hlediska šíření víry je generační přenos do několika málo potomků zanedbatelný, navíc rodiče stojí neúměrnou spoustu času a energie. Ty pak chybějí na mnohen účinnější paralelní šíření mezi ovečky. Podobně tomu je u jevu porodnosti. Ta souvisí s emancipací. Některé moderní ženy dají přednost paralelnímu šíření memů (práce, společnost) před generačním šířením genů (těhotenství, výchova dětí). Memy tak díky své rychlosti nejprve donutí geny porodnost snižovat, aby lidé měli víc času na memování. Jakmile ale lidnatost klesne k hranici fungování informační infrastruktury, memy „zeslábnou“ a nechají geny působit k plození více dětí. Výsledkem v čase bude oscilace kolem nějakého průměru.

       Jakkoli kniha o memech vznikla během dlouhodobé autorčiny nemoci, jen ztěží ji lze považovat za výplod chorého mozku. Memetika totiž docela dobře propojuje stále ještě uměle oddělované oblasti biologických a společenských věd. Ať už je tato teorie pravdivá nebo ne, nabízí velmi neosobní a dosti komplexní pohled na vývoj lidské civilizace. A ještě k té pravdivosti: právě na memetice jsem si uvědomil, že teorie, která vyhovuje skutečnosti v jednotlivých jevech, ji ještě nemusí vysvětlovat v příčinných souvislostech.