Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Johannes Kepler ve svých úvahách o „geometrii“ naší sluneční soustavy upozornil už koncem 16. století na záhadnou mezeru mezi drahami Marsu a Jupitera. Roku 1772 pak J. D. Titius formuloval pravidlo, které zanedlouho rozšířil a zpopularizoval J. E. Bode. Uran, objevený roku 1781, pravidlo potvrdil a znovu obrátil pozornost hvězdářů na onu tajemnou proluku. Skoro dvacet let ji však astronomové prohledávali marně. Nakonec pod Bodeovým vedením rozdělili oblast předpokládaného výskytu očekávané planety na 24 díly a každý přidělili jednomu pozorovateli. Byl mezi nimi i ředitel palermské observatoře Giuseppe Piazzi. Zadání úkolu je ještě na cestě, když si tento Sicilan - právě v prvních minutách 19. století - všimne neznámé „hvězdy“ v souhvězdí Býka. Stálice ovšem, jak ukážou následující dny, zcela nestálicovatě mění svou polohu! Neznámé těleso brzy zmizí ve světle Slunce, ale geniální matematik Gauss přesto stačí vypočítat jeho dráhu (která perfektně odpovídá Titiovu-Bodeovu pravidlu). „Malou planetu“ se podaří znovu najít až koncem roku 1801. Objevitel a lokální patriot Piazzi ji pojmenuje podle božské patronky Sicílie: Ceres.

       Dnes se tělesům tohoto druhu říká planetky. Je jich zatím známo asi 4000, jejich celkový počet se však odhaduje na statisíce. Největší (Ceres) má průměr skoro tisíc kilometrů, zatím nejmenší pouhých deset metrů. Ta byla objevena v lednu 1991 a minula naši planetu o vesmírný chlup (170 000 km). Pokud by Zemi trefila, vyvolalo by to katastrofu zhruba rovnou výbuchu tří hirošimských bomb.

       V knize humorných lékařských historek Medicína v županu se mluví o jednom pražském profesorovi, který rád kladl medikům tuto otázku: „Jestlipak víte, proč se produkt defekace stáčí do spirály?“ A když tázaný nevěděl, odpovídal potutelně: „No přece poněvadž se pod defekujícím Země točí!“

       Francouzský fyzik Leon Foucault o tom určitě nevěděl, nicméně v lednu 1851 předkložil v hale pařížského Pantheonu stejně prostý, navíc však geniálně vtipný, názorný a především správný důkaz o tom, že se Země skutečně točí. Před hojným publikem nechal rozhoupat těžkou kouli na sedmasedmdesátiletrovém drátě upevněném nahoře v kupoli. Koule měla dole hrot, kterým při každém průchodu nejnižším bodem kyvu vyryla brázdu do vrstvy písku. Všichni pak viděli, jak se brázdy pomalounku natáčejí ve smyslu hodinových ručiček... Za šest hodin se rovina kyvu stočila o pravý úhel (čtvrtina celé otáčky), rychlost její torze rovná se tedy rychlosti rotace Země!

       V lednu 1926 vychází v odborném tisku článek rakouského fyzika Erwina Schrödingera. Jmenuje se „Kvantování jako problém vlastních hodnot“ a obsahuje mimo jiné rovnici vlnového pohybu elektronu v atomu. Autor se s ní předtím dlouho a marně potýkal, nepomáhaly mu ani perly, které si cpával do uší jako tlumiče hluku. Teprve milenka, se kterou si vyrazil na hory, ho vyladila tak, že uspěl. „Kochám se krásou, která se mi odhaluje před očima!“, rozplýval se nad článkem iniciátor kvantové teorie Max Planck. Když už jsme u té krásy - historie nezná ani jméno oné fyzikální Múzy ... zato Schrödingerovou rovnicí se dodnes kochají všichni kvantoví estéti světa.