Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

15. února 1876 okolo druhé hodiny odpolední přichází do bostonského patentního úřadu neznámý učitel řeči Graham Bell a žádá o patent na telefon. Totéž činí o necelé dvě hodiny později v Chicagu elektrotechnik a známý již vynálezce Elisha Gray. Tato až neuvěřitelná koincidence vyvolá spor, který potrvá osmnáct let a skončí vítězstvím Bellovým; konečný výrok soudu dokonce tvrdí, že „Bell je samostatným a prvním vynálezcem KAŽDKÉHO druhu elektrického přenosu zvuku!“ Přitom před Bellem něco podobného dokázalo hned několik lidí... Samotného Bella soudní tahanice natolik znechutily, že veškerý rozvoj i rozšiřování svého vynálezu už přenechal jiným.

       Počátkem roku 1896 fyzik Henri Becquerel na zasedání Francouzské akademie věd ppoprvé uviděl rentgenogram lidské ruky. Jako fyzika ho však více než medicínské aplikace zajímaly otázky vzniku tohoto neobyčejného záření. Považoval jev za zvláštní druh fluorescence a začal zkoumat, zdali neexistují i jiné takto světélkující látky. Mezi nimi ho obzvlášť zaujala uranylová sůl, a to kvůli žlutozelené barvě - stejné, jakou mělo Röntgenovo zářící stínítko z kyanoplatnatanu. Becquerel brzy zjistil, že uran způsobuje zčernání zakrytých desek stejně jako rentgenové záření, ale bez vysokého napětí ve výbojce, buzen pouze slunečním svitem. V únoru 1896 o tom referuje v Akademii. Do května své tvrzení zpřesní: pronikavá „fluorescence“ nezávisí na slunečním osvitu, nýbrž je vlastností samotného uranu! Zanedlouho pak manželé Curieovi jev pojmenují - radioaktivita.

       

       Jedné únorové noci 1901 hledá amatérský astronom T. D. Anderson z Edinburghu nové proměnné hvězdy. Dělá to tak, že srovnává výseky oblohy s přesnými hvězdnými atlasy. Deset minut před třetí hodinou ranní se odklání od dalekohledu, aby si promnul oči a dal jim odpočinout prostým pohledem vzhůru. Souhvězdí i jejich pozadí zná jako své boty, proto dokáže něco pro laika nepochopitelného - pozná, že mezi tisícovkami stálic jedna přebývá! Anderson hned ví, jaká bije, vždyť před lety už jednu novu objevil... Tahle dostane podle souhvězdí, v němž se nachází, jméno Nova Persei. Pouhý den před svým objevem stěží viditelná i velkým teleskopem, den po objevu, kdy její jasnost prochází maximem, září několikrát silněji než Polárka (později vyjde najevo, že během dvou dnů zvýšila svoji jasnost asi stotisíckrát). Tahle první nova století je taky první, u níž bylo zachycweno její spektrum dřív, než dosáhla maxima.

       Idea počítacích strojů je stará hezkou řádku let (přinejmenším Ch. Babbage, 1848). V únoru 1946 se v bývalé tělocvičně Moorovy univerzity v Pennsylvánii (USA) představuje první elektronický počítač ENIAC (Electronical Numerical Integrator and Calculator). Tento brontosaurus computerového světa váží třicet tun a jeho 18 000 elektronek musí být chlazeno leteckými motory, nicméně dříve dvacetihodinový výpočet balistické tabulky svede na půl minuty. Přítomní pochopitelně žasnou, ale duchovní otec bumbrlíčka John von Neumann už promýšlí zcela jiný přístup k problému. Teprve z něj pak povstanou všestranné a vskutku použitelné počítače. Mimochodem - počítač o výkonu ENIACu by se dnes vešel na čip malosti špendlíkové hlavičky...

       Ve výšce 2070 metrů, v observatoři na hoře Sedm pramenů poblíž obce Zelenčukskaja na severním Kavkaze začíná od února 1976 pravidelně pracovat největší optický teleskop světa. Má zrcadlo o průměru šest metrů a hmotnosti přes čtyřicet tun; pohyblivé části přístroje pak dohromady váží skoro 800 tun. Teoreticky je schopen „vidět“ plamen svíčky na vzdálenost 24 000 km. V praxi však zklamal, neboť se vinou své váhy neubránil gravitačním deformacím při změně polohy. Proto se velké pozemské dalekohledy budoucnosti skládají z více menších zrcadel synchronizovaných počítačem. Jeden takový už pracuje v Chile.