Všechna práva © Interkom 1984 -2001

Tato přednáška se zabývá především obecnými trendy v oblasti záporného hrdinství v anglo-americké a české, převážně fantastické literatuře a filmu.

       Proč se zabýváme zápornými hrdiny? Proč ne těmi kladnými? Vždyť ti jsou přeci tím vzorem, který je nám předkládán, naším ideálem? Pravdou ovšem je, že záporní hrdinové jsou zajímavější a také mnohem složitější charaktery. Často se chovají lidštěji než ti kladní.

       Ohledně záporných hrdinů si klademe především dva druhy otázek:

       I. Proč se stává, že lidé fandí záporným hrdinům? Proč jim přejeme, aby občas začali trošku spolupracovat a pořádně to těm kladným natřeli? Všichni jsme, alespoň doufám, byli vychováni k „dobru“ a seznámeni s morálními principy (pátravý pohled do publika), jejichž význam dokonce většina z nás chápe. Asi si dokážeme představit, jak by vypadal svět ovládnutý záporákem, nebylo by to nic hezkého a přes různé silácké řeči by si to jistě nikdo z nás nepřál. Jak to, že potom spousta lidí, mě nevyjímaje, vítala konec seriálu Mortal Kombat, ve kterém byl v posledním díle nelepší bojovník Raiden suše zmlácen hlavním záporákem a seriál končil záběrem na hordy temných armád zachvacujících zemi?

       Jak je možné, že se nám to líbí?

       II. Proč se nám předkládané charaktery záporných hrdinů chovají, jako by byli naprosto blbí? Proč kladnému hrdinovi vykecají svoje nejtajnější plány a pak ho nechají utéct? Proč se všichni oblékají stejně? Proč jsou obklopeni samými idioty?

       V této přednášce hodláme především rozebrat záporné hrdiny z hlediska jejich motivů, z hlediska jejich charakterů a z hlediska jejich autorů (na ty si obzvlášť došlápneme), případně dokonce odpovědět na některé zmíněné otázky,

       Když máme přemýšlet o kladných a záporných hrdinech, musíme je od sebe umět odlišit. Ve většině případů to není problém. Třeba: záporný hrdina je ten ošklivý tlustý kapitalista kouřící ošklivé tlusté doutníky. Nebo: záporný hrdina je ten, který nosí černé brnění, nikdy si nenadzvedává hledí, mluví málo a strašně hlubokým hlasem. Nikdy si nezpívá. Takto archetypické charaktery se však nevyskytují všude, a obzvlášť v poslední době se situace poněkud zesložiťuje. Těžké to bylo třeba s Kulhánkovým Patejlem. V takovýchto případech by bylo hezké mít nějaký aparát, který nám záporného hrdinu pomůže odkuklit. Zajímavé nám přišly tyto možnosti.

       Vycházíme z toho, že většina příběhů je založená na konfliktu. V případech, které nás zajímají, proti sobě stojí kladný a záporný hrdina. A zde vidíme, jak můžeme záporného hrdinu identifikovat; je to ten, který stojí proti kladnému hrdinovi, jeho protivník. (To samozřejmě zní dost triviálně, ono to také triviální je, avšak v některých případech to s identifikací záporného hrdiny dosti pomůže.)

       V tuto chvíli je třeba ještě něco dodat k hrdinům kladným. Do nedávné doby nebylo takřka ani myslitelné, aby kladný hrdina spáchal nějaký špatný čin; pokud ano, tak z toho měl alespoň obsáhlá traumata. Tak to bylo, ale doba se mění - a její hrdinové s ní. Vzpomeňme třeba na Eddingsovu družinku z Elénia, která poměrně bez okolků krade a zabíjí. Přesto zůstává skupinkou kladných hrdinů - je to proto, že špatné činy páchá, jelikož to v konečném důsledku umožní způsobit dobro „větší“, které všechno zlo, které mu (nikoli „kterému“!) dopomohlo k vítězství, vyváží. Prostě: účel světí prostředky. Kladní hrdinové se začínají řídit Machiavellim. Kam to ten svět spěje?

       Pokud si uvědomíme tuto „postmodernost“, do které se žánr transformuje, můžeme bez okolků a uzardění mezi kladné hrdiny zařadit i Kulhánkova Patejla, který sice vraždí po stovkách, ale kvůli záchraně celé lidské rasy. On je „ten Hodný“. Musíme uznat: dobře si to Kulhánek vymyslel.

       Nyní už se sneseme z morálních výšin meditace nad dobrem a zlem a podíváme se na některé konkrétní charaktery a motivace, které se u záporných hrdinů nejčastěji vyskytují.

       Přejděme ke konkrétním druhům záporáků. Jak už bylo řečeno, záporný hrdina by mohl být definován jednoduše jako protihráč kladného. Napětí v příběhu totiž vzniká z konfliktu a konflikt vzniká z antagonistického vztahu postav, případně z vnitřního konfliktu. Čtenář (nebo divák) má zároveň na vybranou, s kým se chce ztotožnit, které straně konfliktu bude přát. Dříve byl preferován a zvýhodňován kladný hrdina. Tuto situaci ilustruje dialog, který napsala Petra Lukačovičová. (Jako malé cvičení si zkuste odhalit, kdo z X a Y je záporný hrdina.)

       X: Tak to bychom měli. Happy end.

       Y (otráveně): Jak pro koho. Já jsem se strašně nadřel a nakonec jsem zdechl a tys dělal houby a slíznul jsi ovace a smetanu.

       X: Obojí jsem si zasloužil. Ale kdybys byl co k čemu, mohlo to být ještě lepší, napínavější. Za co tě platěj?

       Y: Za to, že vždycky chcípnu. Už mě nebaví bejt placenej od mrtvoly! A k tomu od svojí!

       X: Na co si vlastně stěžuješ? Uneseš si princeznu, užíváš si s ní ve svým sídle a já abych se za ní vláčel přes sedmero hor a sedmero řek.

       Y: Jakýpak užívání. Pokaždý, když mě uvidí, dostane hysterickej záchvat a není s ní žádná domluva.

       X: Však se taky nemůže na takového slizouna ani podívat.

       Y: To je právě ta povinnost záporáka - vždycky se namatlat mejkapem, aby vypadal co nejnechutnějc. Protože jinak by s ním princezna utekla a byl by srandy konec.

       X: Naštěstí v tomhle jsi skutečně umělec, takže podobný problém nikdy nenastal. Ale příště ji víc vystraš, aby se ke mně víc tiskla, až ji budu odnášet. Ale ne aby omdlela, jako předminule. Tahat se s bezvládným tělem je pěkná dřina.

       Y: Já se s bezvládným tělem tahám pokaždý.

       X (ignoruje Y): A taky bys jí mohl víc roztrhat šaty.

       Y: Tak to udělej sám, když seš tak chytrej.

       X: Pokazilo by mi to image.

       Y: Tak se jednou vykašli na svou image a vyměň si to se mnou!

       X: Ani náhodou. Chci bejt ten, kdo přežije.

       Y (filosoficky): Přestože mrtev jsi a tvoje tělo tlí, tvůj duch však kráčí dál.

       X: Tomu říkám optimismus klaďáka.

       Y: Vidíš, že mi to půjde! Nenech se prosit, vždyť už jsme se přece několikrát vyměnili. A kdyby ti to nešlo, můžeme se prohodit zpátky.

       X (pohrdavě): A oplýváš i podlézavostí záporáka. (dramatická odmlka) Beru to.

       Y: MHAHAHAHA!!! (evil laughter) Padl jsi do mých osidel, smrtelný červe!

       X (poklidně): Tak tomu říkám profesionální deformace. Ale když už jsme se prohodili, mám pár připomínek.

       Y: To já taky. Ale mluv.

       X: Nezabíjej mi laskavě služebníky. Víš, jak odbory vždycky řvou?

       Y: Vím. Řvávají totiž na mne. A ty by sis zase měl odpustit ty zrádce. Je mi až trapný dělat, že je nevidim.

       X: Mně taky. Ale to prostě patří k zápletce. Zvykej si.

       Y: Doufám, že teda aspoň můžu mít nějaký zvířátko, který by mi pomáhalo.

       X: Přinášelo zprávy, překousávalo pouta, podávalo klíče a jiný skopičiny? Zapomeň!

       Y: A mohl bys ty aspoň mít nějaký zvířátko, který by tě nakonec sežralo?

       X (ironicky): Jsem rád, že tak ochotně zaopatřuješ svého starého kamaráda.

       Y (kousavě): Pokud mě náhodou zajmeš, rozhodně se nezapomeň dostatečně dlouho vykecávat a vysvětlit mi všechny své plány, než se mě pokusíš zabít. To je vždycky úžasnej trapas!

       X: Zdá se mi to, nebo to vážně záporák má strašně těžký?

       Z tohoto dialogu nepřímo vyplývá, že nejlepší věc, kterou by mohl záporný hrdina udělat, by bylo stát se hrdinou kladným.

       Záporák byl jen kulisou, která sloužila k tomu, aby klaďák mohl machrovat. K tomuto účelu byli používáni především záporáci, kteří byli „Zlo samo“ - bez adekvátního motivu, bez charakteru, prolezlí Zlem, na němž není nic lidského, natolik, že nebyla naděje s nimi komunikovat. Mezi takové patří například Tolkienův Sauron, čaroděj Kato z filmu Doomed Megalopolis a jim podobní. V současnosti se ovšem situace začíná měnit. Neustále opakovaný námět stále stejného Zla se vyčerpal. Autoři (a především čtenáři) zatoužili po změně - a tak na scénu vstupují zlouni, kteří mají některé kladné vlastnosti. Tím se ovšem záporák stává živou postavou, s níž je možno sympatizovat, kterou je možno obdivovat. A často jsou pak záporáci přitažlivější a oblíbenější než klaďáci. Proč vlastně?

       Jedna poučka z oblasti teologie praví, že ambivalence fascinuje. Nejsilnější symboly jsou právě ty ambivalentní - oheň, který hřeje i spaluje, Matka Země, která dává život, ale zároveň v sobě obsahuje i podobu krvavé bohyně Kálí, která tančí na lidských lebkách. Záporný hrdina nás na jednu stranu odpuzuje, na druhou přitahuje. Stává se z něj mysterium tremendum et fascinosum - děsivé a fascinující mystérium. Oplývá krásou tygra nebo hada - je nádherný a mocný, ale smrtelně nebezpečný.

       Kladný hrdina nic takového nemá. Jeho povaha má jen jednu stranu. Zdá se však velmi obtížné dát mu nějaký výraznější záporný rys. Pokud se to povede, stává se stejně fascinující postavou jako záporák - ovšem povede se to velmi zřídka.

       Těmito změnami se konflikt stává nejednoznačným - klaďáci vesele zabíjejí spoustu lidí, záporáci se řídí kodexy cti, dodržují dané slovo a podobné zavylosti (Temní rytíři z knihy Draci letního žáru).

       Podívejme se tedy blíže na záporáky s motivem. Kromě důkladného důvodu pro volbu kariéry zlouna mívají často nějakou zvláštní zálibu. Buď se v něčem úžasně vyznají, sbírají umění, umí nádherně zpívat a tak dále a tak podobně. Jsou to jakoby pozůstatky v minulosti ceněné, které záporák buď dokáže zužitkovat (jako admirál Thrawn z knihy Dědic Impéria) nebo nakonec mohou být obráceny proti němu. Kladní hrdinové v tomto případě obvykle nemají žádný vztah k odkazu minulosti nebo kulturní hodnotě. Jsou „moderní“, starají se jen, jak všechno co nejlépe otočit proti svému protivníkovi, jak být co nejefektivnější. Nebývá u nich místo pro nějakou soukromou vášeň.

A na jaké další druhy záporáků můžeme nejčastěji narazit?

       Poměrně častým a docela vděčným typem je záporák-gentleman. Toho záporákem činí prakticky jen jeho motivace, není sám od sebe nikterak zlý. Chce třeba jen ukrást vzácný obraz, ovládnout svět, nebo cokoli mezi tím. Vyznačuje se tím, že pevně dodržuje své zásady, kterých má požehnaně, a které především z něj dělají gentlemana. V důsledku je jasné, že je velmi snadné se s ním ztotožnit. Zejména v poslední době se stává oblíbenou a hojně používanou postavou. Jeho typickým představitelem je Sean Connery okolo svých sedmdesáti let. Ztvárnil dokonce oba póly motivů, a to jmenovitě ve filmech Past a Mstitelé.

       Gentlemani jsou prostě sympatičtí a je snadné se s nimi ztotožnit. Mají ovšem svůj protipól. Tím jsou záporáci, takzvaní slizouni, kteří nemají žádné zásady, nebo alespoň ne takové, které by mohl někdo jiný pochopit. Odpuzují svým nevypočitatelným chováním, vzhledem (často také nevypočitatelným), svým hlasem i počtem za sebou zanechaných mrtvol, v souvislosti se kterým se o nevypočitatelnosti raději ani nebudeme zmiňovat. Jejich nejvýraznější charakteristikou je, že postrádají i minimální morální zábrany, naopak se zdá, že na místě, kde mají jiní lidé v mysli pevnou hraniční zeď, mají slizouni ostře svažující se skluzavku. Velmi často se vyžívají v mučení. Nemají prakticky ani šanci na to, stát se objektem něčího ztotožnění, ale to je jim samozřejmě jedno. Jejich úlohou (tedy úlohou přisouzenou jim autory) je především ukázat, jak je to zlo odporné, hnusné, slizké a smrdí. Opakuji: tak si to představují autoři. Příkladem záporáka slizouna může být Yrkoon z Moorcockova Elrika. A slizouni největší a v literatuře zřejmě nejdokonaleji popsaní (tramtadadáá), pánové Croup a Vandemar z Gaimanova Nikdykde.

       Dalším velmi zajímavým charakterem je záporák faustovského typu. Ten je charakteristický tím, že se kvůli svému cíli - ať už je jím moc, vědění či pomsta - spřáhne s nějakou mocí (ďábel, démon, mafie, politika.), vesele jí využívá, avšak postupem času se ukáže, že není dostatečně silný a začne síle, se kterou se spřáhl, podléhat. V tuto chvíli se zpravidla snaží přestat mít s touto mocí cokoli společného, ale už je pozdě. Je to vděčný tragický charakter, který občas koná zlé činy proti své vůli. Autoři se na něm snaží ukázat, že zlo je věc nebezpečná a není radno si s ním zahrávat. My si z toho vezmeme, že se zlem si může zahrávat jen profík. Mezi tyto charaktery patří například: Brand ze Zelaznyho Amberu, Eddingsův Zelasta a Raistlin z Dračích kronik.

       To by byly nejčastější záporácké charaktery. Ty je možno ještě rozdělit podle, řekněme, nátury, a to podle jejich ukecanosti a ukecatelnosti.

       Na tomto místě je asi nejzřetelněji vidět, jak autoři kroutí záporáckým rozumem, aby se jim hodil do příběhu, a zdařile přitom ignorují, že se pak záporák chová jako debil. Pokud by byl někdo tak chytrý, ambiciózní a schopný, že po něm začne jít někdo typu Jamese Bonda, a pokud by se mu podařilo tohoto agenta chytit a zajmout, musel by opravdu dostat záchvat indispozice logiky, aby mu vykecal všechny své plány a pak odešel! Což je, jak víme, nejčastější případ Bondovek.

       Záporácké ukecanosti si všimnul i Terry Pratchett, z jehož knihy Muži ve zbrani teď přečteme ukázku.

       Elániovi najednou z paměti vyplulo něco, co se naučil ještě jako mladý strážný. Když už se vám stane, že se musíte dívat na šíp nebo střelu v kuši z toho nesprávného konce, když jste někomu vydáni na milost a nemilost, pak doufejte ze všech sil, že onen člověk je zlý. Protože ti zlí milují moc, moc nad lidmi, a chtějí vidět, jak se jich bojíte. Chtějí, abyste si uvědomil, že zemřete. Proto budou mluvit. Budou se pást na vaší situaci. Chtějí vidět, jak se svíjíte strachem. Budou si tu chvíli šetřit, odkládat okamžik, kdy vás zavraždí, jako si muž šetří dobrý doutník.

       Proto doufejte co nejúpěnlivěji, že váš vrah je zlý člověk. Dobrý muž by vás zabil beze slova.

       [Terry Pratchett, Muži ve zbrani, Talpress 1997, přel. Jan Kantůrek, str. 394]

       Dodejme jen, že Pratchett mluvil o ukecaných záporácích.

       Kromě ukecaných a neukecaných zástupců zla existují i ukecatelní a neukecatelní. Jsou záporáci, kteří moc dobře vědí co chtějí, a nepomůže vám ani svěcená voda (i když, ta vám občas pomůže), abyste s ním dokázali zapříst rozhovor a přesvědčit ho o jeho omylu (třeba o tom, že zabíjet vás není ten nejlepší nápad).

       Pak jsou tu ovšem i ti ukecatelní, kteří v sobě mají zřejmě větší kus citu či vypočítavosti, rozhodně však větší kus naivity, když uvěří, že by se k nim klaďák chtěl najednou přidat. To je chyba! Těm zrádnejm bastardům se nedá věřit, zapíchnou vás jakmile se k nim otočíte zády! Všimněte si, že klaďáci lžou a zrazují minimálně stejně často jako záporáci, mezi kterými jsou i zásadoví, jak už jsme si řekli. Krásně je to vidět například v hrdinských legendách, třeba v Tristanovi a Isoldě. Když lže Tristanův oponent, je velice zdůrazněno, jak odporný čin to je (přestože ho Tristan samozřejmě prohlédne). Když potom obdobnou činnost praktikuje Tristan, je o něm řečeno: „-nějaká lež-“ odvětil Tristan lstivě. Vida. Záporáci jsou odporní lháři, kdežto klaďáci jsou lstiví.

       Velmi často se mezi záporáky, a potažmo i mezi klaďáky, vyskytuje typ zběha. Není až tak důležité, jestli zběh zběh’ ze strany dobra ke zlu či naopak. Důležité je, že zběhové mají nízkou životnost. Speciálně to platí pro zběhy k dobru, ti umírají zpravidla záhy poté, co se jim podaří změnit strany. Zběhy nemá nikdo rád, když zradili jednou, mohou zradit i podruhé, proto se jim nedá věřit a je lepší se jich zbavit - ovšem až po výslechu. Oblíbená je také situace při rozuzlení děje, když si záporák „uvědomí“ - autor ho nechá uvědomit si, záporák by na něco takového sám nikdy nepřišel - že stál celou dobu na špatné straně a nějakým zoufalým činem, při kterém, jako by to nevěděl, zemře, se pokusí svůj omyl napravit. Jeho značně tragická situace je ještě okořeněna tím, že zloduch svůj první a poslední dobrý čin páchá kvůli své lásce, nebo z nějakého jiného pofiderně morálního důvodu. Má však smůlu a musí zemřít, protože jakmile si někdo začne něco se zlem, jen tak se z toho nevyvlíkne a musí zaplatit - přesvědčují nás autoři.

       Záporáci by si tudíž měli uvědomit: Jsi-li jednou záporák, nikdy se nepolepšuj!

       Pro odstrašení se podívejte, jak dopadl král Theoden.

Kapitola sama pro sebe jsou záporné hrdinky. Zajímavé je, že málokdy bývají bez motivů - pokud tedy vynecháme typy jako Takhisis, která je bohyně Zla a nemůže s tím chudák malá nic moc dělat. Samozřejmě, že by se našly chorobně ctižádostivé kruťasky, ale nejsou tak rozšířené, jako jejich mužští kolegové. Nejčastější motivy záporaček jsou následující tři:

       1. pomsta Záporačka přišla o někoho blízkého, ať už o rodinu nebo o svého milého. Buď se mstí neadresně celému světu nebo jde konkrétně po klaďákovi a jde po něm tvrdě. Tady je pěkným příkladem skvělá záporačka z Crying Freemana II.

       2. láska Záporačka buď miluje hlavního zlouna a pak půjde klaďákům po krku ve spolupráci s ním, případně se mu bude snažit zavděčit. Nebo byla kladným hrdinou odmítnuta, či - ať už skutečně nebo domněle - uražena, a teď mu chce ukázat, zač je toho loket. Vzpomeňme na Julii z Amberu a na paseku, kterou dokázala napáchat.

       3. původ Záporačky, které se už narodily do zlé rodiny mají tu vlastnost, že jim jejich zápornost většinou moc dlouho nevydrží. Stačí jim jediný pohled na kladného hrdinu, aby ztratily hlavu a zradily své rodiče a temné rodinné tradice. Jako exemplář uveďme Soršu z filmu Willow.

Začneme-li se hlouběji rýpat v jakékoli sociální skupině, zjistíme, že je hierarchicky orientovaná. Pro nás to především znamená, že prakticky každý jen trochu důležitější záporák má svého poskoka. Alespoň jednoho. Poskoci jsou velmi zajímavá skupina záporáků, která stojí za bližší prozkoumání.

       Tou zřejmě nejčastější skupinou jsou, BOHUŽEL, poskoci typu Stoupa. Jsou to chudáci, každou minutu své role ponižováni, aby na nich mohlo být ukázáno, jak se zlo může odvděčit. Pravdou však jest, že takhle by se samozřejmě ani ten nejhorší sadista nemohl chovat k někomu, s kým chce dál spolupracovat; poskoci jsou totiž většinou jejich věrní druhové, vlastně jediní, kdo záporáka opravdu znají a především dokážou ocenit. Jejich role je prostě průmyslově vykonstruována. S tím zřejmě nic neuděláme, tak je aspoň politujme.

       Poskoci jsou ohledně vztahu ke svým pánům zajímaví ještě v jednom ohledu. Někteří z nich jsou totiž tak silné osobnosti, že jim nestačí občasné povýšení z rohožky na podnožku a snaží se příkazy svého pána plnit po svém; tak, jak jim to připadá chytřejší. Mohou se třeba slitovat nad někým, koho měli zabít, nebo naopak se vykašlat na nějaké posílání miminka v košíku po vodě a zbavit se ho, zcela logicky, nějak definitivněji. Takovíto poskoci jsou většinou dobře prokreslenými charaktery a jedněmi z nosných postav děje. Takoví by měli být. Jako jeden příklad za všechny uveďme Frika z dvoudílného Merlina.

       Nyní se můžeme vrátit zpět k hierarchii; záporácké poskoky, a upozorňuji, že nyní je budeme brát trochu obecněji, lze rozdělit zhruba do tří skupin.

       skupina I. Nejnižší úroveň poskoků, takzvaní pěšáci. Jsou anonymní, vyskytují se po kvantech a po kvantech také umírají. Interakcí (pravda, poněkud jednostrannou) s nimi strávíte při hraní počítačových her 90 % času. Jsou to ty objekty, na nichž si trénujete svoje postavy. Vyskytují se také v nekvalitních seriálech. Nejsou nadále zajímaví, pokud se jim nepodaří nějakým zázrakem přežít.

       skupina II. Takzvaní epizodní záporáci. Bývají (alespoň na čas) levou rukou hlavního záporáka, přičemž se snaží povýšit. „Epizodními“ jsou nazváni proto, že zřídka přežijí víc než jedenu epizodu seriálu.

       skupina III. Elita mezi poskoky. Jsou pravou rukou hlavního záporáka (ačkoli tito již nejsou v pravém slova smyslu poskoky), mají vlastní osobnost. Jsou inteligentní, vystupují sami za sebe. Vydrží zpravidla stejně dlouho jako hlavní záporák, přičemž jsou známy případy, kdy hlavního záporáka přežijí (aby se občas stali hlavními záporáky v nové sérii seriálu).

       Jako typický příklad hierarchické skupinky můžeme uvést seriál Ninja Želvy.

       Občas se objeví zajímavá tendence - povyšování. Tu a tam totiž nějaký pěšák přežije a hrdinové se s ním začnou setkávat častěji. Děj to většinou vítaně osvěží. Typický příklad: záporák v Dungeon Master I, II. V DM I na konci v hypotetickém případě porážíte zlého Chaose (jak tendenční pojmenování.), abyste v druhém díle bojovali s jeho poskokem. Chaos posílil.

Další otázkou, kterou bychom vzhledem k záporákům neměli zanedbat, je záporácká móda a zvyklosti v oblékání. Dámy mají přednost, takže začneme záporačkami. Co se týče barev, samozřejmě vede černá, která představuje smrt a temnotu, a červená, barva krve a násilí. Pokud se najde vynalézavý autor, tak dovolí záporačce obléknout ještě zlatou nebo (častěji) stříbrnou. Oblečení samotné je krutý kámen úrazu. Nejlépe na tom ještě jsou klasické temné čaroděky a královny se svými černými róbami. Pak jsou oblíbené záporné hrdinky–mužatky, které nosí zbroj, v lepším případě uniformu. Ovšem navýsost rozšířeným nešvarem je natáhnout nešťastnou záporačku do dvoudílných plavek z černé kůže. Pokud má výjimečné štěstí, dostane přidělen ještě závoj. Probohy proč? Vypadá to pak, že buď tráví většinu času v pekle, kde je proklatě horko, nebo nemá na to, nechat si ušít něco slušného na sebe. Ze svého nepochopení jsem byla vyvedena vysvětlením (jehož autor sedí vedle mne a nepřeje si být jmenován), že temná hrdinka má vypadat svůdně. No dobrá, tak svůdně. To bude asi tím, že fantasy, případně filmové scénáře, píší především muži. A ti s oblibou zanedbávají úroveň záporaček a podceňují jejich inteligenci. Kohokoliv svést lze přece mnohem méně vlezlým způsobem - což je mimo jiné taky mnohem efektivnější.

       Že se pochybnému stylu oblékání nevyhnou ani bojovnice, si povšimnul i Terry Pratchett v Lehkém fantastičnu:

       Když vyprávění dospěje k tomuto bodu, bývá často zvykem mít ohled na sedřeného výtvarníka, který bude tvořit knižní obálku, a dlouze se rozepsat o kožených součástech oděvu, vysokých botách a obnažených čepelích. Do vyprávění se nenápadně vplíží slova jako „plná“, „oblá“, „dlouhonohá“ a dokonce „vyzývavá“ a množí se tak dlouho, až se autor sebere, dá si studenou sprchu a jde si lehnout.

       Je to dost nesmyslný zvyk, protože žádná žena, která se rozhodne živit mečem, nebude po světě pobíhat oblečena do něčeho, co připomíná sen zájemců o speciální druh sexuálních magazínů.

       No dobrá. Musíme však přiznat, že Herrena, zvaná Henovlasá Babina, by po pořádné koupeli a dlouhé pečlivé manikúře nevypadala tak zle. Kdybychom ji navíc vybavili sadou kožených modelů z Woo Hun Linova obchodu Exotika orientu na Ulici hrdinů, udělalo by to s ní pravé divy. Protože však měla dost rozumu, oblékala se běžně do kroužkové zbroje, bot z měkké kůže a u pasu nosila krátký meč.

       Ale ano, ty boty byly z kůže. Ale nebyly černé!

se dá v zásadě rozdělit dvou schémat. První je horší než druhé.

       První schéma tvoří oblečení, o němž si autoři myslí, že by si ho každý záporák spontánně zvolil. Zdůrazňujeme: autoři si myslí! Panuje zde věčný evergreen, nebo, lépe řečeno: everblack. Černá, černá, černá. Černé pláště, nejlépe s kápěmi, černé brnění (víte jaké v něm na slunci musí být vedro?), černé břity mečů, černé přílby a masky (víte, jak je v nich blbě vidět a jak blbě se v nich dejchá?) a černou pleť jim zřejmě nepřiřazují jen proto, že by byli obviněni z rasismu. Co se týče praktičnosti, až na různé do stran trčící bodce a nějaké ty přebytečné kožené řemeny to jde (i když také není o co stát a o pohodlnosti se už vůbec mluvit nedá).

       Schéma druhé v sobě zahrnuje oblečení dané profesí. To už většinou není tak hrozné, ale jen proto, že v jejich případě styl splývá s praktičností. Spousta záporáků trpí obsesí na uniformy (například Kató z Doomed Megalopolis). Zde se zřejmě odrážejí vztahy autorů k armádě. Z profesního oblečení vynikají dva typy: klauni a šílení profesoři. Klauny jistě netřeba dlouze rozebírat, Jokera zná každý. Joker je skvělý. I šílený profesor má svého důstojného představitele - hraje ho Rudolf Hrušínský v Tajemném hradě v Karpatech.

       Jen naprosto výjimečně se vyskytne záporák praktický, kterému je umožněno prohlédnout a zjistit, že image je na nic, který se dokáže obléci střídmě a především prakticky. Jedním z nich by mohl být lord Hong z Pratchettových zajímavých časů.

       Pokud si to shrneme, dojdeme k závěru, že v oblasti módy záporáci opět dostávají od svých autorů na frak.

Další věc, která jistě stojí za úvahu, je problematika vztahů mezi zápornými hrdiny a kladnými hrdinkami. Záporák může ve své podstatě buď chtít klaďačku zabít - pak je všechno jasné a jednoduché a netřeba to rozebírat, pokud nechceme sklouznout k přednášení o vybavení mučírny a způsobech popravy. Anebo, což není nijak vzácný jev, se záporákovi sličná kladná hrdinka zalíbí. Pak se totiž, co se týče klaďačky, vztah drží jednoho ze dvou následujících schémat:

       Buď klaďačka záporáka nenávidí a bojí se ho, a to pak v případě konfrontace vede k hysterickým scénám, různému omdlévání a obdobným příšernostem ze strany kladných hrdinek. Což je nuda, nuda, samá nuda - případně smíšená se znechucením - ze strany čtenáře.

       Anebo, to je mnohem zajímavější, se ve vztahu objevuje ambivalence. Klaďačka je k záporákovi čímsi přitahována, ale zároveň si uvědomuje, že „on je přece zlý!“

       Čím může být taková přitažlivost způsobena?

       Jednou z možných odpovědí je výrok „Moc je nejsilnější afrodisiakum“. Ano, je. Která dívka by nevyměnila neschopného zakomplexovaného kladného chudáka za charismatického, mocného muže, jehož jedinou vážnější nectností je, že v jeho šatníku se vyskytuje výhradně černé oblečení?

       Jiným pozoruhodným motivem je snaha o nápravu záporáka. Existují totiž klaďačky, které jsou hluboce přesvědčeny, že všichni tvorové jsou v podstatě dobří, jen někteří o tom ještě nevědí. Takové naivky se ve víře v Dobro vydávají záporákům přímo do rukou. Záporák zpravidla příliš nespěchá, aby dotyčné krásce její domněnku vyvracel. (Skvělý příklad je v Legendách DragonLance bílá kněžka Crysania, která je dostatečně naivní na to, aby se pokoušela odvracet od Zla temného mága Raistlina - jediným výsledkem je, že Raistlin s ní vesele manipuluje v rámci svého plánu státi se bohem).

       Neméně zábavné jsou klaďačky, které pro charismatického záporáka ztratily hlavu, ale nechtějí si to připustit. Ty se potom k zápornému hrdinovi připojí a budou si namlouvat, že to je jen a jen proto, aby vyzvěděly jeho plány, chránily své přátele atd. atp. Trvanlivost tohoto sebeklamu je poměrně individuální. Bohužel v okamžiku, kdy je klaďačka přinucena volit mezi zničením světa a smrtí svého milého, tak záporáka vlastní rukou zabije. Znamená to ale pro ni totéž jako bodnout nůž/vplálit kulku/seslat blesk do vlastního srdce. (Ilustračním příkladem může být jedna z hrdinek anime filmu Project A-Ko the Versus - a to B-Ko. V jejím případě výše uvedená poznámka o ztrátě hlavy nabývá dalšího rozměru - při prvním setkání ji totiž záporák Gail zabije. Ale jak už to chodí (nejen) u japonských filmů, za chvíli je B-Ko znovu oživena, jako by se nechumelilo. A její vztah s Gailem se může rozvíjet.)

       Posledním důvodem je fascinace. Kladná hrdinka je neodolatelně přitahována tajemným mužem s temnou duší, fascinuje ji jeho dlouhý černý plášť a uhrančivý pohled. Naneštěstí kolem pobíhá spousta imbecilních klaďáků, kteří nemají na práci nic jiného, než tyto úžasné vztahy rozbíjet. (Tady uveďme Drákulu. Nebo tajemného génia Fantoma opery a jeho platonickou lásku ke Christine - a neslavný konec příběhu, kdy Christine dá přednost průměrnému, všednímu, zato bohatému Raoulovi. Tfuj!)

       Vztah klaďáků a záporaček bohužel bývá deformován ve zkoušku hlavního hrdiny a jeho morální síly, zredukován na vztah Lilith versus chudák pokoušený klaďák. Trapas. Ani jednou jsme se nesetkali s tím, že by se kladný hrdina sám pobláznil a zamiloval do záporačky, případně se ji pokoušel odvrátit od temné cesty. Záporná hrdinka je vždycky temná svůdkyně, první krok vždycky udělá ona, její je iniciativa. Ať už si vezmeme symbolicky Sněhovou královnu, která hází střípky do očí, nebo pohádkové typy rusalek, Sirén, divoženek či lamií. V Bibli najdeme oblíbený námět Josefa a Putifarovy manželky.

       Ještě horší je, že ať záporná hrdinka dělá cokoli, kladný hrdina buď úspěšně odolá jejím svodům, anebo - pokud už podlehne - se po chvíli vzpamatuje z poblouznění a milé záporačce vrazí nůž do žeber.

       Kulhánek: Divocí a zlí, Vládci strachu

       Zelazny: sága Amber

       Eddings: trilogie Elénium

       Legenda o Tristanovi a Isoldě

       Doomed Megalopolis

       Willow

       Phantom of the Opera

       Star Wars