Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Na Pragocon obvykle nejezdím. Je sice pravda, že se koná v celkem dostupném městečku Praha, avšak v termínu, ve kterém si vybírám pravidelnou každoroční chřipku, pročež místo na přednáškách pochrupuji v posteli vzdálené cca 50 kilometrů od místa akce. Jenže letos to nějak nevyšlo, já ulehl o čtrnáct dní dříve, a tak nebyl žádný zákonný důvod pro neúčast.

       Navzdory tradici se žádné problémy při cestě na con nevyskytly. Snad to bylo tím, že jsme se nespolehli na vysoce neurčitý údaj o čtyřech tramvajových zastávkách za Kulaťákem (kterých bylo pět - Egon to počítal - a chyběla u nich poměrně závažná informace o směru) a Arabskou ulici jsme si sami našli v mapě. Ještě těžší bylo odhadnout počáteční hodinu conu (která na plakátech a letáčcích rovněž bůhvíproč chyběla), ale když jsme vzali v úvahu náklonnost většiny fanů k rannímu vstávání, trefili jsme se téměř dokonale.

       Obligátní fronty u prezence a šatny jsme si s Bí rozdělili, takže než Koleda frontová dvakráte přezpívána by byla, vcházeli jsme do vnitřních prostor. Hned u vchodu číhal Michael Bronec s houfem Strak na vrbě a částečným výprodejem své knihovny, v němž jsem objevil dva sci-fi sborníky z řady Sovětské četby a doplnil tak knihovnu svoji. Prodavačka u stánku firmy Warlord byla sice nepoměrně krásnější, leč prodávala výhradně herní sortiment, a tak musela oželet moje peníze a já její úsměv. Třetí stánek patřil firmě Wales a nabízel veskrze knižní novinky. Odpoledne přibyl do řady ještě čtvrtý pultík, u kterého bylo možno zakoupit trička s různými eSeF, eF a Há motivy, ale já trička nenosím a na košile se prý nemaluje.

       Posléze jsme dorazili až k bufetu, kde jsme si každý objednali turka a toast (já jsem sice zatoužil po překapávané kávě, ale bylo mi oznámeno, že se teprve překapává a ještě dosti dlouho se překapávati bude). Sotva jsme se však s naší druhou snídaní usadili, zvedl nás Richard Klíčník slovy, že jíst můžeme i na jeho přednášce z cyklu Hroší kult. Svou účast jsem podmínil možností debužírovat vedle přednášejícího na podiu, leč ve vyhrazené místnosti - která nesla označení Sci-fi místnost a přímo sousedila s barem a „jídelnou“ - podia nebylo, a tak jsme se s Richardem alespoň podělili o jediný stolek.

       Přednáška o kacířích, kacířkách a obecně o herezi v rámci Hrošího kultu byla zajímavá a vtipná, byť se na ni kromě několika souhrochů dostavila i řada nevěřících, kterým musel být základní princip kultu objasněn. Po celou dobu byl však přednášející vyrušován příchody nových posluchačů, již se klepáním dobývali do místnosti, která měla zvenčí na dveřích známou „kouli“. Nepochopitelným zůstávalo, že ač na vlastní klouby obeznámeni se situací, zavírali za sebou příchozí do jednoho dveře, na což Richard reagoval žádostí o znovuotevření a jejím zdůvodněním, které se však neustálým opakováním posléze smrsklo do věty: „Nezavírejte, mám tam kouli!“

       Přednáška Zdeňka Žemličky nám rozšířila obzory o příšerách slovanské mytologie a já zalitoval, že se některá strašidla nedochovala do dnešní doby, byť třeba v jediném exempláři. Zvláště babice zatloukající nezbedným dětem cvočky do zadku by dnes bylo velmi zapotřebí.

       Temné vize budoucnosti Jana Kozáka vypadaly lákavě, avšak jen do chvíle, než se ukázalo, že jde o temné vize pánů Orwella, Bradburyho, Huxleyho a Levina, které pan Kozák pouze ve zkratce odvypráví a nepříliš originálním způsobem rozebere. Po tomto zjištění jsme se zvedli a vyrazili účastně ukojit úhryzy útrob, jak říkávali (alespoň podle scénáristů) staří Germáni.

       Bufeťáci se snažili. To je pravda. Avšak nejen posloužit a obsloužit, ale i přijít k penězům. To je taky pravda. Ze své profese chápu, že zadarmo ani kuře a tak dále, nicméně koruna za jednu kostku cukru do kafe je více než příliš. A kromě toho měl někdo začínajícím podnikatelům v občerstvení vysvětlit, že pokud přihodí cukr do kávy ještě před jejím zalitím vařící vodou, káva, respektive lógr, poté ztratí svou zásadní schopnost klesnouti ke dnu a nebohý zákazník má při popíjení kofeinového nápoje pocity srovnatelné s tonutím v bahnitém rybníku zcela zarostlém žabincem.

       Ale pizzu měli dobrou.

       Po obědě, při kterém, kurva, zrovna zabili Kennyho, parchanti, jsme se rozdělili. Bí lákalo promítání anime v češtině, zatímco já jsem vyrazil na live poudání o Ikarii. Vlado Ríša, Ivan Adamovič a Václav Pravda se kromě výhledu do budoucnosti a zodpovězení dotazů z publika pochlubili i množstvím veselých historek z vydavatelského, redaktorského a fanovského života, přičemž mně se nejvíce líbil převyprávěný rozhovor mezi vydavateli Ikarie a její US obdoby Locusu:

       „Jaký náklad má Locus?“

       „Patnáct tisíc výtisků. A Ikarie?“

       „Třicet tisíc.“

       „Vždyť v ní nemáte skoro žádné reklamy! Já nemít reklamy do třetiny časopisu, tak zkrachuju. V čem je to tajemství, že se bez nich obejdete?“

       „Neumím je sehnat.“

       Za takového a podobného potěšujícího vyprávění se ze svého místa zvedl Richard Klíčník, který mne nedlouho předtím vyrozuměl, že toto odpoledne se bude konat první schůzka jeho divadelní společnosti kvůli nové hře Stráže! Stráže!, ve které mám sice nevelkou, leč významnou roli. Posunky jsem se jej proto dotázal, kde a kdy se sejdeme. 'Ve tři hodiny ve třetím patře, vedle dveří bude cedule,' zněla by odpověď, kdyby nebyla pantomimická. Naznačil jsem, že 'oukej', a obrátil svou pozornost opět k přednášejícím.

       Těsně před třetí hodinou jsem se zvedl a na minutu přesně dorazil do třetího patra, kde ovšem nebyl ani Richard, ani cedule a ani kdo jiný, nepočítajíc porůznu roztroušené skupinky hráčů všeho možného. Když jsem pomocí mobilního telefonu zjistil, že jde o patro druhé, a své spoluochotníky opravdu nalezl v označené místnosti opuštěné pokémoními hráči, obořil jsem se na Richarda:

       „Ty koni, tohle je třetí patro?!“

       „No, já když jsem ti to říkal, tak jsem si opravdu myslel, že to bude ve třetím.“ zněla odpověď a Ivana Kuglerová vzápětí celou záležitost osvětlila:

       „Kdyby totiž Richard nazýval Pokémony pravým jménem a neříkal jim 'ty žluté potvory', dozvěděl by se hned, že se Pokémon hraje ve druhém.“

       Pobesedovali jsme a posléze se svorně odebrali na přednášku Františka Novotného o mýtu elitního bojovníka. Byla tradičně brilantní a třída tradičně narvaná a všechny profesorky dějepisu (nebo minimálně ta naše) by se od něj mohly a měly učit. Jelikož měla podle programu hned po Františkovi následovat Františka, tedy Vrbenská, ale v jiné místnosti, urychleně jsme se tam přesunuli. Jaký však byl můj údiv, když jsme v oné třídě vstoupili přímo doprostřed výkladu Marka Plaveckého o tom, jak správně namalovat papulu a jazyk manga-děvčete. Porovnáním programu a hodinek jsem vzápětí zjistil, že elitní bojovník zabral méně času než měl, pročež jsem po anglicku zmizel.

       Dostat se v 17.30 zpět do třídy však málem nešlo ani po německu, už proto, že jsem měl v každé ruce kelímek s kávou, a nemohl tak využít osvědčenou taktiku bleskové války. Nezbylo mi, než to zkusit se slušností, kterážto sice značně zdržuje, nicméně nakonec přeci jen vede k cíli, v tomto případě ke školní lavici, na níž mi Bí držela místo.

       Sotva jsme si osladili, tak se zhaslo. Fanoušci mangy se pokusili ignorovat stanovený program a prosadit jakýsi kreslený film, leč bouří nesouhlasu byli vykázáni do patřičných mezí, respektive ke všem čertům. Následující hodina totiž patřila japonskému hororu, Františce a jejímu sugestivnímu stylu vyprávění, který způsobí, že posluchač (ba co posluchač, dokonce i já!) bez dechu sleduje a napjatě čeká na další větu i u jinak omšelého a fádního zamilovaného příběhu, uváděného jako protiklad k mnoha úrovním hrůzného japonského pekla.

       Když se naši duši (odvozeno od: duchem (ne)přítomen) vrátili ze zalesněných úbočí strmých japonských kopců a hor, zjistil jsem jednak, že hodinky odpípaly půl sedmou, a jednak že jsem si v zaujetí málem vylil do bot lógr od kafe.

       Rád bych byl býval shlédl i přednášku Filipa Štěpánka o P.K.Dickovi a jeho díle a jeho překladatelích a jejich díle, avšak další část večera jsme plánovali strávit v jiném kulturním svatostánku, a to sice na filmu The Rocky Horror Picture Show, takže jsme se pomalu vydali k východu. Ten byl sice zavřen, zamčen a nedobyten, ale po směrovacích šipkách jsme co po Ariadnině niti budovu gymnázia nakonec opustili.

       

       Intermezzo v kině Aero: Že já blbec nešel na toho Štěpánka! Možná byl jeho výstup méně výpravný a bez tolika efektů, leč na druhou stranu předpokládám, že se na podium nedostavil v dámských kalhotkách a podvazcích, natož aby tam v tomto odění tancoval jako některé mužské postavy zmíněného filmu.

        

V neděli ráno jsem trpce želel svého ateismu, vstávaje v nekřesťanskou sedmou hodinu a třicátou minutu. Možná se dám pokřtít a budu vstávat v poledne, tak.

       Přestože jsme tramvaj č. 26 doběhli, dorazila Bí na (cituji z programu) „Ukázky a povídání: Shoujo manga, shounen manga“ s desetiminutovým zpožděním. Já si zatím v poklidu dal kávu, toast a něco sladkého navrch, přičemž mne překvapilo, že v prostorách určených ke konzumaci běží jako kulisa na videu film South Park: Peklo na Zemi. Mně osobně chuť k jídlu hned tak něco nezkazí, nicméně si vzhledem k ostatním, ne tak otrlým hladovým, myslím, že snímek plný vulgárních slov a oplzlých návrhů, kde navíc jeden z hlavních hrdinů každou chvíli někoho pozvrací, nebyl zvolen za použití mozku a inteligence.

       Před desátou hodinou jsem mezi sebe a špatně nakreslené postavičky umístil zeď Sci-fi místnosti, abych si vyslechl Pagiho přednášku o SF na internetu. Snažil se sice hezky, ale pro toto nespolehlivé médium s ještě nespolehlivějšími uživateli mě ani on nedokázal nadchnout.

       Po malé pauze vystřídal Pagiho na podiu jeden z našich prezidentů, konkrétně ten, jenž se více osvědčil, za což dostal svůj úřad na doživotí. Jal se vyprávět o historii Fandomu, leč po několika větách byl přerušen crescendem doléhajícím sem zvenčí. Na jeho dotaz po příčině zazněla z publika tato odpověď: „Vedle běží South Park: Peklo na Zemi. - Čili vlastně: Peklo v bufetu.“

       S vědomím (jen Bůh ví, kde ho sebral), že se jej žádné peklo ani Peklo netýká, pokračoval Zdeněk Rampas ve výkladu, a zejména nám později narozeným odhalil, co se ve sci-fi dělo v dobách, kdy my jsme ještě za sebou na kšandě tahali kastrol s pískem.

       Pak vystoupil Václav Pravda s historií lobbování za Eurocon 2002 v Chotěboři (zase Ti, Vašku, vypadl vtip o kině) a s prognózou toho, jak bude vypadat totéž tamtéž. Moje nechuť k cestování kamkoliv dále než do Prahy mne od účasti na této akci zrazuje, leč mám jakýsi nejasný, o to však vtíravější dojem, že blíže než v uvedené Chotěboři se Eurocon minimálně v následujících dvou letech konat nebude. Uvidíme.

       Na sklonku dopoledne dorazila Bí a Přemysl Houžvička. Ta první překvapivě mlčela, ten druhý se naopak rozpovídal o letošním Parconu tvrdíc, že se bude konat v Praze. Svoje prohlášení sice vzápětí téměř popřel bližší specifikací, při které se ukázalo, že jde o prostory Zemědělské univerzity v Suchdole, nicméně jsem se nedávno doslechl, že tam prý už jezdí městský autobus. No, uvidíte, jestli se tam uvidíme.

       Honza Silver Adamec se nás poté snažil přilákat na Opatcon, avšak mou pozornost poutal jen do okamžiku, než přiznal, že jej pořádá v Broumově (Broumovský výběžek je takový ten příčesek napravo od uší republiky, až na dálném severovýchodě). Tak tam se, milánkové, určitě neuvidíme.

       Posledním lobbujícím byl jakýsi mladíček, jehož jméno jsem si sice nedokázal zapamatovat, ale který použil lákadla nejtěžšího kalibru: Na Neoconíček přislíbil domácí stravu v množství, co hrdlo a žaludek ráčí. Za místo konání navíc inteligentně zvolil Prahu, pročež jediná závažnější překážka pro mne nyní spočívá v tématech uvedených jako motivy přednášek: drogy a xenofobie. To první bohudík neberu a bohužel neprodávám, a o tom druhém nemusí MNĚ nikdo nic vyprávět. Pročež se asi neuvidíme.

       A pak už jsme se všichni společně zvedli a rozešli se na oběd. Když jsem stál ve frontě před bufetem, vytáhl chlapec přede mnou z kapsy mobilní telefon a počal s kýmsi mluvit. Fascinovaně jsem přihlížel tolerantnosti obsluhujícího personálu, který hocha nepřestávajícího hovořit nejenže kompletně obsloužil s úsměvem na rtech, ale dokonce mu ten mobil nenacpal do chřtánu. Jsem sice také mobilním (v telekomunikačním smyslu slova), ale čeho je moc, toho je příliš.

       Pozdě, ale přece, přišel jsem na povídání s Carolou Biedermannovou o mimozemšťanech mezi námi, spojené s anketou o mimozemšťana roku. Návrhů a důkazů snesla naše laická porota tolik, že si z nich sama nedokázala vybrat, a tak byl Mimozemšťan roku 2000 drtivou většinou hlasů nezvolen pro přílišné množství kandidátů. Pro mne osobně se jím ovšem stal Pokémon. Tak dokonale ovládnout a zotročit si lidstvo nedokázali ani Šmoulové, budiž Gargamelově žaludku lehcí.

       A protože volební komise kapitulovala s předstihem, pohodlně jsem stihl přednášku Egona Čierneho „Dějiny psané a přepisované“. Známý nakladatel sice tvrdil, že mu zmermomocnili původní název „Nelíbí se vám historie? Napište si vlastní!“, nicméně tak jako tak to bylo příjemné a inteligentní. Konečně se našel někdo normální, kdo se odvážil říci nahlas, že první republika nebyla zas až takovou idylkou, že tatíček Masaryk byl obyčejný fotr, a že k poválečnému odsunu Němců by možná nedošlo, kdyby totéž neprovedli oni sami Čechům o pár let dříve. Pravda prostě vždycky nakonec zvítězí, ale někdy to dá pěknou fušku. Díky, Egone, že jsi se dřel i za mě.

       Připozdívalo se a my usoudili, že je nejvhodnější doba k návratu. Za mě tak sice usoudil spíše autobusový jízdní řád, ale ukončení dvoudenního maratonu připadalo vhodné i Bí. Cestou do centra jsme se shodli na tom, že celá akce byla velmi příjemná, pouze s výjimkou některýcvh extravagancí v bufetu a nejbližším okolí; a že s uplynulým víkendem můžeme býti spokojeni.

       Tou dobou jsem ovšem ještě netušil, že mi pravidelnou nedělní autobusovou linku zrušili právě k osmadvacátému lednu, a nahradili ji příměstskou dopravou, o které ovšem nikdo nevěděl, odkud, kam a hlavně kdy jezdí. Zatracený cestování! Asi budu muset uspořádat Pyšelcon.