Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Nosným sloupem žánru fantasy, která má v současnosti převahu nad technickou sci-fi, je postava elitního bojovníka. Na rozdíl od mýtů a literárních příběhů nebylo ve skutečnosti jeho postavení nikdy tak jednoznačné.

Ať se nám to líbí nebo ne, boj proti příslušníkům téhož druhu patří k lidem odjakživa. Dokonce, máme-li věřit Kubrickovu fenomenálnímu filmu „Vesmírná odysseia 2001“, tento boj stál přímo u zrodu lidské civilizace. Poněkud smutné, ale zřejmě pravdivé.

       V pravěku byl každý mužský příslušník kmene automaticky válečník, tedy s výjimkou šamanů, kteří ale vedli iniciační obřady, jež z chlapců válečníky činily, pomocí kouzel bojovníky instruovali a rozhodovali o strategii a taktice války. Podle dnešního názvosloví by tedy byl takový šaman náborový důstojník, generál a polní kaplan v jednom.

       Vzhledem k malému počtu bojujících se pravěké bitvy rozpadaly na série soubojů jednotlivců a zde má kořeny mýtus elitního bojovníka. Každý kmen si ústní tradicí předával vzpomínky na ty nejudatnější, fyzicky nejlépe vybavené či novátorské bojovníky, kteří se zapsali do kmenové historie buď mistrným ovládáním nějaké zbraně či jejím vynálezem. Pro tehdejší magické myšlení bylo příznačné, že jim pozdější tradice přisoudila nadpřirozené schopnosti a povýšila je do pozice bohů či polobohů. Existence takového polobožského elitního bojovníka často znamenala rozdíl mezi životem a smrtí pro další příslušníky kmene, proto působila s neobyčejnou emocionální silou a stala se záhy součástí kolektivního nevědomí člověka, v němž vytvořila obraz - archetyp.

V okamžiku, kdy vynálezem písma začíná historie, byl již tento archetyp pevně v lidské mysli zakotven a obraz elitního bojovníka se stal páteří mýtů, z nichž pro vývoj evropské civilizace měla největší význam řecká mytologie a její písemné zachycení v eposech. Kdo by z Homérovy Íliady a Odyssey neznal příběhy hrdinného Achilla, Patrokla, Hektóra a dalších reků, kteří před zraky příhlížejících vojsk předváděli pod hradbami Tróje činy hodné pravých elitních bojovníků.

       Z klasické historie jsou pak opravdu známy případy, kdy se před bitvou, před sešikovanými vojsky, napřed utkali „šampioni“, jak se v některé literatuře tito elitní bojovníci nazývají, a pak teprve řadoví kmáni. Jsou známy i případy, kdy takové souboje rozhodly nejen bitvu, ale i celou válku.

       Stoprocentním kultem elitních bojovníků je pak epos Argonauti. Podíváme-li se na účastníky této v podstatě lupičské výpravy do černomořské Kolchidy, nemohou nám nepřijít na mysl moderní jednotky komandos, jako jsou americká Delta Force, námořní jednotka Seal, ruské jednotky Specnas a jiné, sestavené z na slovo vzatých specialistů na různé způsoby válčení. Totéž beze zbytku platí i pro padesát héroů, kteří s Iásónem na lodi Argó nakonec vypluli. Je možno kupříkladu jmenovat siláka Hérakla, Lynkea s radarovýma očima, nepřekonatelné boxery Kastora a Polluxe, skvělé běžce Kalaia a Zéta a specialisty na střelbu z luku a na vrhání oštěpů, jako byl Meleagros. Nechyběl ani politruk k udržování morálky, jímž byl nepřekonatelný pěvec Orfeus, jehož písně dokazály uchlácholit každého vzteklouna, specialista na taktiku, jímž byl věštec Mopsos, nechyběl ani lékař, jímž byl přímo Asklépios, později povýšený do hodnosti zdravotního generála, tedy na post boha lékařství. A konečně nebyli by to ani roztomile zlomyslní Řekové, aby i náčelník celé výpravy, krásný Iásón, neoplýval darem, který je pro vojenskou rozvědku a diverzní akce důležitější než ty nejlepší metody zabíjení, totiž vlastností, že se do něj každá žena musela zamilovat.

       Epos o Argonautech je významný v tom, že přesvědčivě ukazuje cenu elitních bojovníků v omezené bojové akci, v přepadu provedeném ze zálohy, neboť loď Argó do Kolchidy připlula pod zástěrkou diplomatického poslání, když Iásón předložil žádost o Zlaté rouno jako diplomatickou demarši. Získal čas, aby uplatnil své mužné kouzlo na čarodějku Médeiu, mohl provést dokonalý průzkum a naplánovat úder. Řecké komando pak stoprocentně uspělo a ústup i s kořistí zvládlo neméně mistrně, připomínám akci, v níž je velitel pronásledující kolchidské flotily vylákán svůdnou Médeiou do léčky, následně Iásónem zabit a rozsekán na kusy, aby posádky kolchidských lodí musely lovit z Dunaje rozptýlené údy nešťastného admirála, což dalo řeckému komandu čas, aby uniklo.

Avšak právě z antického Řecka máme příklad toho, jak sebeelitnější bojovník selhává v otevřeném střetnutí velkých bojových jednotek, jak se stává mýtem v tom druhém slova smyslu, falešnou představou o neporazitelnosti, jediným činitelem, který může zajistit vítězství. Mám na mysli zavedení bojové formace, které se říká makedonská falanga, v níž pro žádný mýtus nebylo místo. Je třeba říci, že elitní bojovníci selhali již dříve, prakticky všude, kde vznikly masové armády, ať už to bylo v Sumeru či v Egyptě, avšak řecký příklad je nejvhodnější pro svůj ostrý protiklad.

       Makedonská falanga, kterou zavedl makedonský král Filip a proslavil jeho syn, vojevůdce Alexandr Veliký, požadovala zcela opačné vlastnosti, než jsou ty, které šlechtí elitního bojovníka. Především žádnou individualitu, žádné osobní bojové triky a výjimečné vlastnosti. Voják falangy sice musel být perfektně vycvičen, ale jednotně - drilem, aby se dokázal podrobit nesmlouvavé kázni, jež činila z falangy jednolitý bojový, ale také anonymní stroj, kde osobní hrdinství bylo dokonce nežádoucí.

       Podle mého soudu tento příklad z řecké antiky přesně dokumentuje rozpor, do něhož se vojenství dostalo, v němž se pak nepřestalo potácet, který beze zbytku nevyřešily ani války strojů 20. století, a který možná překvapujícím způsobem vyřeší až robotizace války.

       Romantickými představami o elitních bojovnících, kteří jsou schopni rozhodnout bitvu, naprosto netrpěli Římané, nejlepší válečníci starověku. Ač nebyli nijak fyzicky vyspělí, kupříkladu průměrný římský voják byl o hlavu menší než průměrný Germán, dokázaly jejich legie po dlouhá staletí porážet každou armádu, na kterou narazily. A to jedině díky skvělému výcviku, který umožňoval, aby mohly být uplatněny vyspělé taktické metody, neboť legie na bojišti manévrovaly, a to jednotlivými kohortami nebo manipuly, volily si místo úderu na protivníkovu linii, přenášely tento úder, rozčleňovaly se do sledů, které se v boji střídaly, a dokázaly se zdržet boje, když byly postaveny do zálohy. Proti takovému stroji neměla žádná individualita, či skupina individuálních bojovníků, žádnou šanci uspět.

       Nemusíme nejen postupovat po ose času, ale můžeme se i přemístit geograficky. Asi od 8. století se mýtus elitního bojovníka plně prosadil v Japonsku, kde vznikla válečná kasta samurajů. Bylo železným pravidlem, že bitvu vždy zahájil vzájemný souboj „šampionů“ znepřátelených stran a pak se teprve ostatní vrhli do bitvy. Samurajský princip měl zdrcující následky na kvalitu tak řečeno „řadových“ japonských vojáků. Byla to zbabělá nevycvičená sebranka, sestavená z doprovodných družin jednotlivých samurajů, která, jakmile její vůdce padl, okamžitě z bojiště utekla. Nebylo se co divit, na rozdíl od samurajů, kteří celý život cvičili jen sebe, jim se nikdo nevěnoval, a když vypukla válka, byli na bojiště nahnáni jako ovce.

       Nedivme se tedy ani japonské báji o Kamikaze, o Božském větru, který zachránil Japonsko před mongolskou okupací, neboť to byly opravdu tajfuny, jež mongolské invazní síly rozptýlily a částečně zničily, odřízly od zásobování a tím Japonsko pro Japonce zachránily. Když totiž jednotliví samurajové vyjeli dopředu, aby se utkali v osobních soubojích s elitními bojovníky nepřítele, mongolská jízda je prostě obklíčila a postřílela z luků, bez ohledu na jejich unikátní šermířské umění.

Mongolský přístup k válce byl sice stejně pragmatický jako římský, avšak rozdíl byl v tom, že místo pěchoty byla mongolská armáda sestavena z jízdy o nebývalé palebné síle. K vrozeným jezdeckým kvalitám se totiž přiřadil skvělý střelecký výcvik, každý mongolský jezdec byl schopen střílet z luku z koňského sedla i při trysku, a vládl tehdejší nejdokonalejší střelnou zbraní, jakou mongolský kompozitní luk bezesporu byl.

       Ani v této armádě nebylo místo pro elitního bojovníka. Základní vlastnost, kterou mongolští velitelé od svých vojáků požadovali, byla disciplína a zase jen disciplína. Jenom ta umožňovala, aby mongolské tumany, dnes bychom řekli jezdecké divize, dokázaly kroužit kolem protivníka, vypalovat na něho salvy šípů, při protiútoku se bleskurychle rozptýlit a vzápětí se o kousek dál soustředit k dalšímu střeleckému přepadu. Tyto nájezdy a palebné přepady se opakovaly tak dlouho, dokud protivník neutekl, nebo nebyl postřílen. Proti mongolské jízdě neměli za mák naděje nejen japonští samurajové, ale ani rytířská jízda evropská, jak bude uvedeno dále.

Tím se vracíme nejen do Evropy, ale také kousek zpět v čase. Římská armáda degenerovala proto, že Římané sami bojovat nechtěli a najímali si žoldnéře i s jejich barbarským a nedokonalým bojovým uměním. Především západořímská armáda, v níž se zvýšil počet barbarského jezdectva na úkor pěchoty, takto upadla, pak byla oslabena v bojích s Huny a posléze poražena jezdeckými silami Gótů. Tyto tzv. jezdecké národy totiž použily revoluční vynález, jímž byl třmen. Tato zdánlivá maličkost umožňovala jezdci, aby i ze sedla dokázal vést jistý úder mečem nebo kopím.

       Bohužel úspěch této jízdy způsobil, že evropské válečnictví se obrátilo k dědictví římské pěchoty zády a zhlédlo se pouze v jezdectvu. Tak se mýtus elitního bojovníka přerodil do obrněného rytíře, jehož postava nás svou romantikou vzrušuje dodnes.

       Představa ozbrojeného jezdce, který přijíždí z neznáma, aby jako „bílý“ rytíř šířil právo, nebo jako „černý“ rytíř rozséval zlo, pak ještě prohloubila již dříve uložený obraz v lidském nevědomí, jemuž se říká archetyp, a který pak z nevědomí čtenáře silně rezonuje s jakoukoli literární látkou, jež takový archetyp obsahuje. To v nás vyvolává libost a touhu takové příběhy číst, vidět na plátnech kin nebo spoluprožívat při videohrách na obdobný námět.

       Pravda, archetyp jezdce z neznáma, což je přímo název slavného románu o elitním střelci z Divokého západu, napsaného Jackem Schafferem, nemůže být sice tak starý jako jiné vtisknuté obrazy, neboť mohl vzniknout až poté, co si člověk ochočil koně, avšak musel být spojen s takovým množstvím násilí, že svoji časovou ztrátu dohnal a vtiskl se do našeho mozku stejně pevně, ne-li pevněji než archetypy jiné.

       Svoji písemnou podobu získal v rané středověké literatuře, kupříkladu můžeme jmenovat „Píseň o Rolandovi“, pověsti artušovského okruhu či nejslavnější dílo německé středověké literatury - rytířský epos ze štaufské doby „Píseň o Nibelunzích“, který má, jako vůbec tato literatura všechna, kořeny v heroické poezii z doby stěhování národů.

       Nicméně ti, kteří četli pozorně knihy anglického autora Roberta Holdstocka o Ryhopském lese, mohli postřehnout, že postava bojovníka na koni má kořeny ještě hlubší, vedoucí až do dob prehistorických a dodnes nám straší v hlavě opravdu důkladně. Holdstock vlastně vyrazil na jungiánskou výpravu, aby kořeny tohto archetypu našel. Důkazem jeho síly je i existence kovbojek a filmových vesternů, když postava pistolníka není ničím jiným než moderní inkarnací mytického bojovníka na koni. Nepřestajně ale proniká i do jiných literárních a filmových žánrů, já bych zde jmenoval románový cyklus „Temná věž“, v němž pro postavu pistolníka, který symbolicky nese jméno slavného rytíře Rolanda, píše Stephen King jedno pokračování za druhým a pokládá příběh svého bojovníka za osudem předurčené životní dílo.

       Není se co divit, že postava elitního ozbrojence na koni ovládla celé jedno období evropských dějin a materializovala se do podoby rytíře a do jeho kodexu boje. Pokud jsme ale ochotni odhlédnout od této romantiky, nezbývá než konstatovat, že rytířský způsob vedení boje znamenal totální katastrofu pro evropské vojenství.

       Abychom byli spravedliví, připusťme, že pohled na železnou jízdu Karla Velikého byl opravdu impozantní a že to byla výkonná vojenská síla, která se ještě dokázala podrobit kázni a kupříkladu roku 732 v bitvě u Tours s Maury nebylo pod její důstojnost sesednout z koní a vytvořit falangu, jež pak Araby rozsekala. V slavném popisu Isidora Pacensis se praví:

       Muži severu stáli nehybně jako zeď; byli jako pás ledu, přimrzlý a neroztavitelný, když zabíjeli Araby mečem., Austrasijci, s pevným ramenem a železnou rukou, statečně bojovali uprostřed bitevní vřavy a nalezli a rozsekali saracénského krále.

Jenže jak se vzdalovaly vzpomínky na římskou pěchotu a pěší falangu, byli nezkrotní a neukáznění rytíři čím dál tím méně ochotni se podřídit nějaké jednotné taktice, o strategii ani nemluvě. Každý baron se pokládal za vojevůdce a nesnesl, aby mu někdo něco na bitevním poli nařizoval, byť by to byl král. Individuálně dobře připravení rytíři, který celý život trávili vojenským výcvikem, se tak stali těmi nejhoršími vojáky, jaké kdy Evropa měla. Před bitvou se dokázali maximálně srovnat do řad, i zde se hádali a vyzývali na souboje o to, kdo má právo stanout v první řadě, a pak uměli jediné, jako nedisciplinovaná horda se vyřítit na nepřítele. Jakékoli byť primitivní manévrování nebylo možné, stejně jako udržet část rytířské jízdy v záloze, neboť vyčlenění šlechtici to pokládali za krvavou urážku a po zahájení bitvy se do ní beztak bezhlavě vrhli.

       O něco větší kázeň měli příslušníci rytířských řádů, ale ti zase nevražili na sebe navzájem. Je znám případ z křížových výprav, kdy templáři, kteří vnikli do saracénské pevnosti, zabránili johanitům, aby je podpořili a raději se nechali do jednoho pobít, než aby přijali pomoc.

       Rytíři dokázali jenom výjimečně uznat nějakou vojenskou autoritu. Za první křížové výpravy jí byl opravdu mimořádný velitel, normanský vévoda Bohemund z Tarentu. Ať už v bitvě u Dorylea 1. července 1097, či při obléhání Antiochie, ale hlavně po dobytí města při následné obraně před vojskem Kerbogy z Mosulu dokázal vytvořit z křižáckých rytířů jednotku, schopnou plnit jednoduché taktické příkazy. 28. června 1098 v bitvě u Orontu pak použil, obdobně jako Karel Veliký při bitvě u Tours, taktiku obrněné falangy. K tomuto neobvyklému a pro rytíře urážlivému způsobu boje přispěl fakt, že drtivá většina z nich pozbyla koní, a jinak bojovat nemohli. Toto byla ale výjimka, potvrzující pravidlo, a křižáci nakonec ztratili Palestinu jednak kvůli loupeživému porušování smluveného příměří a neexistenci jakékoli strategie, jednak kvůli totální neschopnosti dodržet v bitvách byť jen elementární zásady taktiky.

       Je na čase říci, že kromě nedostatku kázně, taktického myšlení a neschopnosti součinnosti se rytířská armáda vyznačovala nepatrnou palebnou silou. Rytíř byl základně vyzbrojen mečem a kopím, tedy kontaktními zbraněmi a střelnými, lukem a kuší, opovrhoval, neboť je pokládal za zbraně nečestné, vhodné pouze pro neurozenou pěchotu. Snad vytušil, že především střelné zbraně ohrožují jeho statut elitního bojovníka, když proti palbě jsou jakkoli dokonalý výcvik jedince v kontaktním boji a individuální statečnost neúčinné. Nástup palných zbraní pak toto tušení naplnil více než vrchovatě.

       Proto, stejně jako japonští samurajové, nemohlo ani rytířské vojsko obstát proti Mongolům, kteří na palebnou sílu vsadili. V řetězu bitev u Krakova, u Lehnice a u řeky Sajo od března do dubna 1241 mongolský vojevůdce Kaido rozstřílel napřed vojsko polského krále Boleslava V., pak vojsko slezskéko knížete Jindřicha Pobožného ještě předtím, než mu stačil přitáhnout na pomoc český král Václav, a konečně jiná armáda chána Subotaje zcela zničila uherské vojsko krále Bély. V poslední bitvě, při níž provedli násilné překročení řeky Sajo, použili Mongolové zcela moderní taktické prvky. Napřed vedli na uherské předmostí palebnou přípravu z katapultů a balist, pak čelně na předmostí v předstíraném útoku zaútočili, zatímco jejich hlavní síly třemi divizemi o počtu 30 000 jízdních lučištníků řeku jižně od předmostí přebrodily a vpadly Uhrům do boku. Za takové vedení boje by se nemusel stydět ani Montgomery, Guderian, Žukov či Powell.

       Tato vítězství zajistila Mongolům nadvládu nad celou východní Evropou od Dněpru k Odře a od Baltského moře k Dunaji. Během čtyř měsíců porazili pětkrát početnější rytířská vojska a cesta do západní Evropy byla otevřena a Evropany mohl zachránit pouze zázrak, když s tajfuny se na tomto kontinentu počítat nedalo.

       Víme, že k zázraku došlo, vzal na sebe podobu smrti Velkého chána Ogataje. Podle Čingischánova odkazu se museli v takovém případě všichni potomci jeho rodu vrátit domů a zúčastnit se volby nového Velkého chána. Proto Subotaj a jeho podřízení velitelé, neboť byli všichni potomky Čingischána, odvolali průzkumné jednotky, které už překročily Julské Alpy do Itálie a údolím Dunaje se blížily k Vídni, a s mongolskými armádami se vrátili do Asie.

       Nicméně nepopiratelnou kladnou stránku mýtu elitního bojovníka i v období raného středověku potvrzuje něco, co bych nazval skandinávská epizoda. Štědrost Skandinávie na železné rudy umožnila místním lidem výrobu kvalitních zbraní a ochranné zbroje, naopak drsnost přírody, skoupé na obživu, je hnala na „viking“, jak říkali loupežným výpravám k bohatším sousedům. Neschůdné vnitrozemí s členitým pobřežím z nich vychovalo skvělé námořníky a dostatek lesů jim poskytl bohatý materiál ke stavbě lodí, které ke svým přepadům používali. Skandinávské slovo „vík“ znamená zátoku, takže jejich loupežné počínání bychom mohli překládat jako „vymetání zátok“ a je samé, když se jim začalo říkat Vikingové, bychom mohli nazvat „vymetači zátok“. Dobře to vystihuje jejich taktiku, které se za 2. světové války začalo říkat „shot and run“, tedy volně „udeř a uteč“. Právě lodě jim zajistily tu vysokou pohyblivost, kterou dnešním komandům zajišťují vrtulníky.

       Osvojili si i další zvyky a dovednosti dnešních komandos, důkladný průzkum, nečekaný přepad - drtivou akci profesionálů s dokonalým individuálním výcvikem - a předem naplánovaný ústup i s kořistí.

       Jednotlivé bojové týmy se sestavovaly výlučně profesionálně na základě smlouvy o dělení kořisti. Vikingští jarlové či jiní významní vlastníci lodí obvykle na jaře nabízeli místa na svých lodích, účast v posádce, která byla současně bojovým týmem. Velikost podílu závisela na pověsti uchazeče, na jeho kvalitách elitního bojovníka, jimiž bezesporu většina Vikingů byla. Svědčí o tom i bojové triky, jež měli v rejstříku, kupříkladu v součinnosti s jinými zbraněmi používali k vyřazení protivníka i hranu štítu, a jež připomínají nacvičenou škálu prvků bojové přípravy současných speciálních jednotek.

       Podobně jako v případě Argonautů byla obrana proti jejich přepadům obtížná, ne-li nemožná. Jediné, co na ně platilo, a co až do dneška platí na elitní bojové týmy, bylo zaskočení masivní vojenskou jednotkou, která je dokázala upoutat bojem natolik, že jim znemožnila stažení. Toto se povedlo saskému králi Haraldovi v bitvě u Stamfordského mostu roku 1066, těsně před bitvou u Hastingsu, která pro Sasy skončila tak tragicky. U Stamfordského mostu ale proti norským Vikingům vedeným Tostigem a Haraldem Hardradou saský král triumfoval. Jeho vojsko, složené jak z elitních bojovníků osobní družiny, tak z hůře vycvičené domobrany, zaskočilo předvoj Vikingů při odpočinku u řeky a vrhlo se na ně dříve, než se stačili obléci do kroužkových košil. Ač jeden z berserkrů, který hájil před dotírajícími Sasy vstup na most, musel být rozsekán na kusy, aby se most uvolnil, Sasové stihli zničit předvoj, než dorazily posily z tábora u pobřeží, a pak ve tvrdém boji i tyto posily pobili. Z Vikingů, kteří potřebovali na převoz do Anglie 300 lodí, zbyli muži na obsazení sotva 24 lodí.

       Vikingové svou vypjatou individualitou, kvalitní výzbrojí, jejím dokonalým ovládáním a odhodláním v boji přesně naplňují statut elitního bojovníka. V jejich případě k tomu ještě přistupoval neméně významný „esprit de corps“, přesvědčení o vlastní kvalitě a pocit sounáležitosti lodní posádky. Tyto vlastnosti z nich činily vyhledáváné a dobře placené žoldnéře, které si najímali i byzantští císařové jako osobní stráž do proslulé a především skvěle placené Varjažské gardy.

       Vikingští náčelníci a jejich potomci pak stáli u základů mnoha feudálních států Evropy, a to nejen v mateřské Skandinávii. V tom okamžiku se ale jejich individualita a nedisciplinovaná bojovnost stala brzdou, která v podobě rytířského způsobu boje strhla Evropu v oblasti vojenství hluboko zpět, ještě před válečné umění římských legii a makedonské falangy.

Evropská krize vojenství, způsobená lpěním na rytířském vzoru elitního bojovníka, který hluboce opovrhoval svými spolubojovníky, pokud také neseděli na koni, a viděl v nich na bitevním poli jenom nezbytný hnůj, se vyřešila až ve 14. století na počátku stoleté války. Jistou roli v této krizi hrálo také husitství, ale obdobně jako v rovině ideové, když reformace se prosadila až o 100 let později, i v rovině vojenské znamenalo husitství předčasný vstup do ještě neprobourané a tedy slepé uličky palných zbraní a bojového nasazení vozidel.

       Ve 14. století evropským armádám mohl dát palebnou sílu pouze luk, a to nejlépe pochopil anglický král Eduard III. V sérii bitev od Kresčaku 26. srpna 1346 a u Poitiers 19. září 1356 přes bitvu u Azincourtu 25. října 1415 až k bitvám u Verneuil 17. srpna 1424 a u Rouvray 12. února 1429, v níž sir John Fastolf sestavil vozy obozu se slanečky do vozové hradby, udělili angličtí lučištníci s dlouhými luky francouzské rytířské jízdě strašlivou lekci, která celé Evropě demonstrovala, že s vojskem tohoto typu je konec.

       Z hodin dějepisu si všichni pamatujeme, že u Kreščaku slavně padl český král Jan Lucemburský, a máme představu o bitvě jako o sražení dvou rytířských armád. Nebylo tomu tak ani v této bitvě, ani v těch dalších, které anglická vojska ve Francii svedla.

       Na přelomu 13. a 14. století se angličtí králové se střídavým úspěchem pokoušeli sjednotit Britské ostrovy pod svou vládou v krvavých bojích s Velšany a se Skoty. Jejich rytířská jízda utrpěla několik těžkých porážek právě od opovrhované pěchoty, od velškých lučištníků a od skotských kopiníků, jak jsme měli možnost vidět ve filmu „Statečné srdce“ o Williamu Wallacem.

       Anglický král Eduard III. měl natolik pružné strategické myšlení, že se z těchto bojů dokázal poučit a postavil armádu na zcela jiném principu, než byla rytířská jízda povolávaná na základě vazalského práva. Jeho vojsko bylo čistě profesionální, všichni, ať jízda či pěší lučištníci sloužili za žold. Aby dostali své peníze, museli se podrobit kázni a dosáhnout vysokého stupně výcviku. Rovnost před penězi také způsobila, že sebou neopovrhovali navzájem, byl jim vlastní duch týmu. Proto mohlo ve zdánlivě zoufalém postavení 6000 Angličanů v bitvě u Azincourtu vybít výkvět francouzského rytířstva a porazit armádu o počtu 30 000 mužů.

       V této bitvě Angličané pod vedením mladého krále Jindřicha V. zaujali 25. října 1415 přehradné postavení u silnice do Calais v blízkosti vesnice Azincourt. Rozblácená cesta vedla 300 metrů širokým průsekem, jenž svíral hustý les. I jízdní Angličané sesedli z koní, seřadili se do tří oddílů a vytvořili z nich linii. Před mezerami mezi oddíly byly vysunuty dopředu za kůlovými zátarasy klíny lučištníků, další na křídlech obsadili oba okraje průseku, kde je kryly stromy.

       Ač Francouzi nechtěli útočit, nesnesli provokaci Angličanů, jejichž lučištníci postoupili o 100 metrů vpřed a zaútočili do husté uzavírací palby z luků, vedené křížově z křídel a z čela. Aby se mohli dostat do kontaktu s pěšími anglickými obrněnci, bláhově sesedli v blátivém terénu z koní, a ti, kteří nebyli zastřeleni, se stali v těžkém brění snadnou kořistí lehkonohých velškých lučištníků, jejich mečů a dýk. Francouzi měli nejméně 5000 mrtvých a 1000 zajatců, zbytek se rozprchl. Anglické ztráty byly nesrovnatelně nižší, méně než 1500 mužů.

       Teprve až Jana z Arcu vyprovokovala proti Angličanům partyzánskou válku venkovanů a Francouzi reformovali svou neukázněnou rytířskou armádu, přestalo se Angličanům dařit, avšak to již princip rytířského elitního bojovníka ztratil ve vojenství jakýkoli význam.

Angličtí lučištníci svým skvělým střeleckým uměním a s výzbrojí dalekonosných dlouhých luků jsou pak vzorem nové kvality, nikoli jednotlivých elitních bojovníků, ale celé elitní jednotky nebo sboru. Pravda, takové elitní jednotky se objevily ve vojenství mnohem dříve, v jistém smyslu jimi byli už tzv. „Nesmrtelní“ krále Kýra Velkého a také římské legie, avšak angličtí lučištníci jsou typičtí čtyřmi znaky elitních jednotek - dokonalou kázní, vysokou úrovní výcviku, špičkovou výzbrojí a nadprůměrnou ničivou silou.

       Přesto, a to je osud všech elitních jednotek, bez podpory dalších těžkých sil, v tomto případě anglických pěších obrněnců, kteří poskytli anglické bitevní linii nezbytnout tuhost, by sami v žádné bitvě neobstáli. O mnoho set let později na tento nedostatek těžkých sil doplatily jiné elitní jednotky, spojenečtí výsadkáři v operaci „Market Garden“ (výsadek u Arnhemu) za 2. světové války.

       U anglických lučištníků byla tato ničivá síla dána palbou, avšak ještě před všeobecným rozšířením palných zbraní se v Evropě objevily jiné pozoruhodné elitní a přitom pěší jednotky, které místo palby zvýšily svou ničivou sílu důsledným uplatněním dřevcových zbraní, tj. zbraní s větším dosahem, než má meč nebo kopí. Byli to švýcarští pikenýři.

       Jestliže skotští horalé a koneckonců i angličtí lučištníci používali na obranu před útokem jízdy pouze otesané kůly, Švýcaři, aby uhájili svobodu před nájezdy Rakušanů a Karla Smělého s jeho burgundskou rytířskou jízdou, znovuobjevili účinnost prastaré zbraně, a to píky, kterou jako tzv. sarissu používala už makedonská falanga. K této zbrani o délce 5 až 7 metrů přidali ještě svůj osobitý příspěvek - ještě děsivější halapartnu. Touto „protijezdeckou“ zbraní byl pak zabit i Karel Smělý, podle kronikářů úder halapartny na vévodovu hlavu rozťal ocelovou přílbu a lebku až do krku.

       Co ale činilo ze Švýcarů opravdovou elitu, byl naprosto ojedinělý výcvik a rozčlenění do sledů. Švýcaři se před bitvou nešikovali, neboť v bojových sestavách přímo pochodovali a zaskakovali protivníka okamžitým útokem. Sestavu tvořily tři sledy, respektive divize, které podle terénu nastupovaly do boje buď v linii (přímé, kosé, klínové) nebo v proudu. Na bojišti tyto sledy skvěle manévrovaly ve formacích, z nich se na všechny strany ježily píky, kryly se navzájem a naopak okamžitě obchvacovaly boky nepřítele, jehož masou procházely jako horký nůž máslem.

       V bitvě u Moratu 22. června 1476 napadlo 25 000 Švýcarů z chodu opevněný burgundský tábor se zhruba stejně početnou obranou, tábor dobylo a třetinu Burgunďanů vytlačilo na břeh jezera, kde je všehny pobilo. Padlo asi 10 000 Burgunďanů, ztráty Švýcarů byly tak mizivé, že je kroniky vůbec neuvádějí.

       V bitvě u Nancy 5. ledna 1477 svoje vítězství bez nesnází zopakovali a vévoda Karel padl, když statečně kryl ústup svých jednotek. Je zaznamenán případ, kdy 1000 Švýcarů chladnokrevně napadlo 18tisícovou armádu nepřítele a donutilo ji k ústupu. Je třeba říci, že Švýcaři nemilosrdně své protivníky zabíjeli, absolutně nectili rytířský zvyk dát pardon poraženému a zajatce propustit za výkupné, a zcela uváženě kalkulovali s hrůzou, kterou jejich válečné zvyky po celé Evropě vyvolaly. Objevili tak psychologickou válku. Stali i skvěle placenými žoldnéři, najímal si je i papež, v jehož službách slouží dodnes jako Švýcarská garda. Jejich sláva vyprchala až použitím palných zbraní, které obrátily vojenství vzhůru nohama, znamenaly konec mýtu elitního bojovníka, nikoli však elitních jednotek.

Zavedením palných zbraní také začala několik století trvající agónie jezdectva, která pak skončila totálním zánikem tohoto druhu vojska až v 1. světové válce, i když za specifických podmínek, kupříkladu za občanské války v Rusku nebo na východní frontě 2. světové války, přežívalo. Vzhledem k nárůstu ozbrojených sil a čím dál tím rychlejší obměny výzbroje není možno v rozsahu článku (když každý jeho odstavec by si zasloužil samostatnou studii) popsat neustálou knofrontaci mezi masou a elitou v plné šíři. Existují ale vzorové situace, jakou byla i americká válka o nezávislost na sklonku 18. století.

       Na americkém kontinentě byli Evropané konfrontováni se zcela jiným pojetím boje a války, než znali (neexistovala ještě archeologie, aby si mohli uvědomit, že i jejich prapředkové v předhistorické době takto bojovali). Američtí Indiáni pochopitelně nemohli bojovat „en masse“, na to byla indiánská populace příliš řídká, takže si osvojili strategii partyzánské války, na rovině taktické realizované výpady malých bojových týmů na území protivníka s cílem získat kořist, ať už otroky, jiné hmotné statky či později dobytek a koně. Jejich způsob války zcela splýval s mýtem elitního bojovníka, přičemž dosažení jeho statutu bylo smyslem života každého Indiána.

       Dlouhodobě nemohli proti evropským hromadně cvičeným jednotkám obstát, avšak v počátcích měli navrch a vyklidili americkým osadníkům jenom pobřežní pruh kontinentu, tam, kam dosáhla námořní děla dobyvatelů. Osadníci byli nuceni s Indiány uzavřít dočasné příměří a nemohlo to dopadnout jinak, než že převzali některé prvky jejich taktiky. To se především týkalo milice britských kolonií, kterou Britové, vedle řadových pluků, zapojili do bojů na americkém válčišti sedmileté války.

       V jejím průběhu pak Američané spatřili něco, co nikdy spatřit neměli - a to katastrofální porážku generála Braddocka a jeho řadové pěchoty u Monongahely 9. července 1755, kterou mu uštědřilo smišené francouzskoindiánské vojsko, bojující ale indiánským způsobem. Zde se zrodila myšlenka, že americká vzpoura proti Británii by nemusela být beznadějná, pokud by osvobozenecká armáda bojovala revolučně novým, rozuměj indiánským způsobem.

       K tomu pak za bojů v letech 1776 až 1783 skutečně došlo a Britové byli zaskočeni „nerytířským“ bojem americké lůzy, jak vzbouřené Američany nazývali, neboť rebelové místo v sevřených kolonách bojovali v řídkých střeleckých peletonech, zalehali za terénní překážky, kryli se za stromy, milovali přepady ze zálohy a odstřelovali britské důstojníky jako divoké krocany při lovu. Právě z lovců krocanů pak byla sestavena snad nejlepší a nejelitnější jednotka celého 18. století, Virginští střelci kapitána Morgana, jejichž bojovým a dorozumívacím znamením hudrování krocana pak bylo. Tito vynikající střelci z dlouhé kentucké muškety byli jako jediní vojáci na světě schopni nabíjet svoje předovky v běhu.

       I přes progresivní americké taktické metody ustrnula válka v patu. Američané nebyli schopni porazit strojový vojenský systém britského impéria s kvalitním týlovým zabezpečením, Britové zase nedokázali najít protizbraň proti americkým jednotkám, které, ač mnohokrát rozprášeny, se znovu dávaly dohromady a místo aby tvořily na bitevním poli důstojný terč, se, ó hrůzo, dokonce maskovaly a střílely i ze stromů. Ač američtí vojáci, lovci od dětství a skvělí střelci, měli individuální převahu nad britskými žoldnéři, naverbovanými až z Hessenska, a byli vůči nim v postavení elitního bojovníka, nedokázali se vypořádat s masou britské armády, s poněkud sice bezduchým, ale strojovým stylem Britů, jehož základem byl dril a drakonická disciplína. Nakonec válku ve prospěch Američanů rozhodli jejich francouzští spojenci, bojující ještě zpátečničtějším způsobem.

Řekl prý Napoleon, a přestože jeho armády dokázaly bojovat jak v kolonách, tak střeleckých peletonech, prozrazuje tento bonmotmot, že napoleonská epocha a celé 19. století dávalo přednost množství před kvalitou a válka se proměnila ve sled materiálových bitev, kde elita nehrála roli.

       Nejsem si tak zcela jist, zda to byly pozdější napoleonské války, nebo již předchozí francouzská intervence na straně amerických rebelů, co vedlo k tomu, že ve vojenství byl „indiánský“ způsob boje opuštěn na více než sto let a oživen až v búrské válce, aby byl opět zavržen ve válce rusko-korejské. Tato slepota pak po roce 1914 přímo vedla k jatkám zákopové války. Každopádně útoky jezdeckých eskadron a pěších kolon proti kulometným hnízdům a do přehradné palby tříštivých granátů, vypalovaných z moderních rychlopalných děl, jimiž 1. světová válka začala, byly stejným bláznovstvím jako útoky francouzské rytířské jízdy proti anglickým lučištníkům, a po šoku z úděsných ztrát jedinou obranou proti obrovitému nárůstu palebné síly pak bylo zahrabání se do země.

Nástupem automobilů, letadel a nakonec i tanků během 20. století se z válek lidí staly války strojů. I na ně se mohl přenést mýtus elitního bojovníka a k tomu opravdu došlo - v nacistickém Německu.

       Hitler se nikdy netajil, že nevede válku jen z loupeživých důvodů, kvůli kořisti, ale především proti západní křesťanské civilizaci jako takové. Pokládal její principy za úpadkové, nakažené morem židovství, jichž je třeba se zbavit návratem k pohanským ideálům brutální síly, jež neuznává soucit a milosrdenství, k představě člověka jako elitního jedince, který si na základě fyzické převahy bez omezení morálkou či náboženstvím bere vše, k čemu pocítí nutkání. Propagované teorie rasismu a nadčlověka pak vedly i ke zbožštění boje jako hlavního smyslu života, k mýtu nejen elitního bojovníka ale přímo i k mystice elitního válečného stroje.

       Pohlédneme-li na nacistickou válečnou mašinérii en bloc, objeví se nám množství detailů, které nasvědčují, že nacisté se dopracovali zpět až k takovému mystickému vnímání zbraní a bojových strojů, že mu obětovali i racionální principy strategie a taktiky, Hitler sám až k manickému obdivu pancéřových monster a nestvůrných betonových objektů. Konkrétně u námořnictva to vedlo ke stavbě bitevních lodí třídy „Bismarck“, což při stávajícím rozložení sil bylo strategickým nesmyslem. Spojenci disponovali několika desítkami válečných plavidel tohoto typu, takže Němci by jich museli postavit přinejmenším tucet, aby měli při eventuálním střetu naději na úspěch. „Bismarck“ a jeho sesterská loď „Tirpitz“ byly bezesporu elitní konstrukcí, nejlepší, jaká kdy byla a bude v tomto oboru zbrojní techniky vytvořena, nicméně „Bismarck“ podlehl sice méně dokonalým, ale početnějším protivníkům. Kdyby nacisté místo zbytečných pancéřových lodí stavěli ponorky, jak uvědomělejší stratégové mezi nimi chtěli, vyvíjela by se věc Spojenců mnohem hůře.

       Obdobně se ideologie Třetí říše promítla do elitářského pojetí tankové zbraně, na níž nacisté spoléhali nejvíce. Německé tanky, obzvláště Tiger, dodnes kolem sebe šíří nimbus neporazitelnosti a jejich mýtu elitního bojovníka podléhají i znalci vojenské techniky. Je pravdou, že v případě Tigeru se opravdu jednalo o nejdokonalejší tankovou konstrukci své doby, o těžko zničitelný válečný stroj, na který muselo zaútočit tři až pět spojeneckých tanků, aby měly jakous takous naději na úspěch. Avšak Tigerů bylo vyprodukováno za celou válku pár set, kdežto amerických tanků Sherman kolem 40 tisíc a sovětských T-34 přes 60 tisíc.

       Představa pancéřových monster přiváděla Hitlera přímo do vytržení, korespondovala s jeho představou sice nepočetných, ale magicky „chráněných“ zbraní, s představou, v níž bezpochyby hrála roli i germánská mystika oceli - mýtus Niebelungů, kteří v podzemí kují kouzelné, neporazitelné zbraně. Koneckonců německá zbrojovka pro výrobu těžké techniky skutečně název Niebelungswerke nesla.

       Proto se v nacistickém Německu objevily i další elitní obrněné zbraně, kupříkladu stíhače tanků Elefant, respektive Ferdinand, s čelní pancéřovou deskou silnou 200 mm, stíhače tanků Jagdtiger a velmi těžké tanky Königstiger. Tyto stroje se daly opravdu velmi těžko likvidovat, ale existovaly v žalostně malém počtu pár desítek kusů. Ještě větší monstra zůstala na rýsovacích prknech nebo ve stádiu prototypu, jako příklad bych uvedl obří tank s protikladným názvem Maus, tedy myš. Tato „myška“ měla čelní pancíř věže o síle 240 mm, nesla dva kanony o rážích 128 a 75 mm a vážila 189 tun.

       Poněkud jinou stránku mýtu elitního bojovníka představovalo německé letectvo, pověstná Luftwaffe. Mýtotovorná stylizace se dá vysledovat jak v oblasti formální, tak faktické. Co se týče té první, nelze v moderních dějinách vojenství nalézt jinou jednotku, která by měla lépe propracovanou heraldiku než právě Luftwaffe. Všem stupňům organického členění byly přiděleny heraldické znaky, takže kupříkladu stíhací letoun mohl nést erby eskadry (Geschwader), skupiny (Gruppe) a letky (Staffel). Podporovala se i snaha jednotlivých pilotů, hlavně pak leteckých es, o osobní znaky. V rámci eskadry byly pak podřízeným skupinám (Gruppen) přiděleny i heraldické barvy, jimiž se na letouny malovala identifikační písmena. K heraldice patřil i propracovaný a jednotný systém značení velitelů a vítězství, což se u jiných letectev ponechávalo na libovůli personálu. Jenom „zhýralý a morálně upadlý, rakovinou židovství prolezlý“ americký pilot si mohl namalovat na svůj letoun nahotinu, pro německého „Parsifala ve vzduchu“ byl možný pouze rytířský erb.

       Této středověké „rytířské“ formě odpovídal i obsah. Především ve stíhacím letectvu Luftwaffe se dbalo na mýtus elitního bojovníka, když drtivou většinu bojové činnosti strávil německý stíhací pilot tzv. volným lovem, tj. v určené oblasti záleželo jenom na něm, jaký cíl si vybere, což silně kontrastuje s množstvím taktických úkolů, které museli spojenečtí piloti bezpodmínečně plnit.

       Mnozí letečtí historikové pak v tomto vidí příčinu příkrého nepoměru v počtu sestřelů, jichž dosáhla letecká esa německá a letecká esa spojenecká. Jestliže kupříkladu Němci Erich Hartmann, Heinz Bär a Josef Priller skončili válku s 352, 220 a 101 vítězstvím, mohou se Ivan Kožedub, Pokryškin, Bong, Malan a další spojenecká esa chlubit vítězstvími od počtu 62 dolů. Neměli prostě čas zvyšovat si individuální skóre, když v součinnosti museli napadat určené pozemní cíle, krýt pozemní jednotky a doprovázet vlastní bombardéry.

       Vrcholem strategicky nesmyslné mystiky „posvátného podzemí“ pak bylo budování obrovitých betonových bunkrů na přímý rozkaz Hitlera, z nichž se měly odpalovat reaktivní střely V-1 a V-2. Kupříkladu na stavbu bunkru u Wizernes byly vynaloženy statisíce tun železobetonu a pracovních normohodin, aniž přinesl nějaký prospěch, neboť staveniště bylo bombardováno Spojenci a rakety V-2 se mnohem pohodlněji a účinněji odpalovaly z mobilních ramp, z automobilních návěsů.

Jestliže se Luftwaffe držela běžného mýtu elitního bojovníka, jemuž dala formu středověkého rytířství, nikoli však obsah, neboť na bombardování Varšavy, Amsterodamu, Coventry a Stalingradu nic rytířského nebylo, existovala v nacilandu i vojenská síla, která hranice tohoto mýtu hluboko překročila do temnot. Mám na mysli, jak jinak, ochranné oddíly Schutzstaffeln, více známé pod zkratkou SS.

       Nacistická strana sice již měla svou paravojenskou organizaci SA, avšak ta přerostla Hitlerovi přes hlavu a musela být likvidována. Tím se otevřela cesta pro SS, které byly původně koncipovány jako Hitlerova osobní stráž. Záhy se z ní stala mohutná, komplikovaná organizace s ezoterickou nadstavbou vedoucí k černé magii smrti. Tomu odpovídaly i vnější znaky, černá uniforma, znak smrtihlava, vstupní rituály s tetováním a zasvěcovací mystéria pro vybrané do tajného řádu. Na opačné straně pak byly tzv. Waffen SS, zbraně SS, což byly elitně vydcvičené a elitně vyzbrojené polní jednotky. Jak válka spěla ke konci, nabývaly neustále na významu a Hitler se zaobíral myšlenkou, že tato stranická armáda nahradí nespolehlivý Wehrmacht, jehož generálům věřil čím dál tím méně. Zvláštní součástí SS, tou nejvíce ponurou, pak byly strážní oddíly koncentračních táborů.

       SS beze zbytku vyplnily archetypální obraz černých jezdců, nořících se z temnoty, aby zabíjeli vše živé a opájeli se násilím, rytířů jiskřivých temnot, jak si říkali zasvěcenci tohoto Černého řádu, aby uzavřeli temný kruh mýtu elitního bojovníka, jenž nacisté vyznávali.

       Přesto byli poraženi - oni, kteří měli zvítězit, protože byli nositeli ohně, který jejich nepřátelé, kapitalisté nebo marxisté, u sebe nechali už dávno pohasnout, neboť usnuli s myšlenkou všedního a omezeného osudu, oni, kteří se měli stát pány na tisíciletí, neboť stáli na straně mágů, velkokněží a demiurgů - byli poraženi, rozdrceni, odsouzeni, pokořeni obyčejnými lidmi, žvýkači žvýkačky nebo pijáky vodky, lidmi bez nejmenšího posvátného vytržení, s omezenou vírou a cíli zcela přízemními, lidmi z povrchu světa, pozitivními, rozumnými, morálními, lidmi prostě lidskými. Milióny dobrých lidí dobré vůle zlomily vůli rytířů jiskřivých temnot, na východě těžkopádní mechanizátoři, na západě ti puritáni z bavlnky postavili v ohromném množství tanky, letadla, děla... Bylo nutné, aby tato bitva mezi pány podzemí a malými dobráčky na povrchu, mezi temnými mocnostmi a lidstvem na vzestupu skončila v Hirošimě jasným znamením moci, o němž se nediskutuje, napsali v roce 1960 o tomto grandiózním boji temné elity s obyčejnými lidmi ve zbrani Jacques Bergier a Louis Pauwels ve své knize Jitro kouzelníků.

Ačkoli porážka nacistického Německa znamenala zdrcující porážku principu výlučnosti, principu elitních vojáků a elitních zbraní, paradoxně 2. světová válka superelitní zbraň zrodila, ono „jasné znamení moci“, jak Bergier s Pauwelsem poeticky označili atomovou pumu. Její existence vedla k převratu ve strategii, k vypracování teorie zcela nové třídy konfliktů a v podstatě vyplnila vizi Alfreda Nobela o tak strašné zbrani, že přinutí lidstvo žít v míru. To se v druhé polovině 20. století stalo, aspoň co se týče globálních konfliktů.

       Nicméně nezapadl ani problém mýtu elitního bojovníka, který přinášel stále tentýž výsledek, demonstrovaný již bitvou u Stamfordského mostu mezi Vikingy a Sasy. Ani sebedokonalejší výcvik se zbraní, špičková tělesná kondice a profesionální odhodlání nemohou nahradit počet a převahu palebné síly. Jako vzorová ukázka z poválečné doby může posloužit pád Dien Bien Phu v březnu 1954. Tento opevněný tábor v severním Vietnamu byl bráněn elitními jednotkami francouzských výsadkářů o počtu 10 000 mužů a přesto neobstál proti 150 dělům 50 000 řadových vojáků Vietminu s nesrovnatelě horší tělesnou kondicí a individuálním výcvikem.

       Naopak při přepadech a diverzních akcích se žádná vojenská síla bez elitních jednotek neobejde. Vzorem takové akce může být skvěle provedený útok izraelských komandos na letiště Entebbe v Ugandě v roce 1976. Teroristy na ně bylo uneseno letadlo Air France, kteří požadovali propuštění příslušníků OOP a členů skupiny Bader-Meinhof. Ve dvou transportních letounech a ve třetím ve funkci létajícího velitelského stanoviště přilétlo izraelské komando o síle 200 mužů, likvidovalo ugandské vojáky, kteří s teroristy spolupracovali, zničilo valnou většinu ugandských stíhacích letounů Mig 21, které na letišti parkovaly, osvobodilo cestující a za cenu jediného padlého s nimi odlétlo. Bohužel tím padlým byl velitel této dokonale vydařené akce, generál Joni Netanjahu. Podobně elitně cvičené jednotky si pak drží ve svých armádách téměř všechny státy. Jejich posláním jsou pak „drobné“akce - boj proti teroristům, osvobozování rukojmí, diverzní operace a pod.

       Teprve nejposlednější vojenské technologie, ve spojení s existencí jaderných zbraní, které stále globální konflikt blokují, napovídají, že princip elitního bojovníka by se mohl ve vojenství stát principem jediným a zbavit mýtus o něm věkovité dvojznačnosti. Především dochází k odklonu od branného systému odvedenců k najímání profesionálních vojáků a k početnímu snižování armád. Již to samo o sobě znamená silné směřování k elitním jednotkám v celém průřezu ozbrojených sil. Navíc nové zbraňové systémy signalizují další drastické snižování početních stavů, namátkovým příkladem budiž bombardovací letectvo. Dnešní bombardér Stealth s pár letci na palubě je schopen zničit tolik cílů jako za 2. světové války tisícovka létajících pevností, vyžadující 10 OOO mužů létajícího personálu. Také u obyčejného pěšáka se počítá v 21. století s obrovským nárůstem palebné síly, což znamená, že bojiště budoucích válek se budou vylidňovat, boje povedou relativně malé týmy elitních bojovníků a elitních zbraňových systémů, v nichž bude hrát prim elitní software, především umělá inteligence s druhotnými programy na zpracování informací a jejich vyhodnocení, s komunikačními programy, s programy vyhledávání cílů a řízení palby, ale také s programy elektronického a fyzického maskování. A tak se možná válečnictví vrátí ke svým kořenům, když na válečné stezky budou znovu vyrážet jen malé skupinky elitních bojovníků a robotických zbraňových systémů, které budou v boji takticky na dálku řídit operátoři, podobně jako v dávnověku šamani instruovali bojovníky svého kmene. S tím rozdílem, že místo peyotlového transu budou používat ke spojení družice.

Podle přednášky, proslovené na Pragoconu 27. ledna 2001.