Interkom: „DOUFÁM, ŽE MI TO ZDRŽENÍ ČTENÁŘI ODPUSTÍ,“

První rozhovor s Jaroslavem Mosteckým se mi podařilo uskutečnit v roce 1994 na ústeckém Bohemiaconu. Ve fakultních prostorách jsem si tehdy potřásl rukou s nevelkým sympatickým chlapíkem se zrzavou kšticí. Tenkrát byl znám zejména čtenářům Ikarie jako talentovaný povídkář, jeho tvorba do té doby čítala několik kratších textů, stačí snad připomenout povídky Kdo šetří má za tři, Kšeft za dvacet triliónů či nejslavnější z té doby, Železný kačeny. Když jsme k interview zasedli podruhé, tentokrát v brněnském hotelu Santon na Draconu 2000, měl už na tváři plnovous a na kontě nesčetně publikovaných povídek, nepřeberné množství ocenění a pět knih. Ta šestá mu vyšla právě v den, kdy jsme se probírali otázkami tohoto rozhovoru.

Jako autora velmi. Díky těm úspěchům, jak říkáš, jsem získal jistotu, že jdu po správné cestě, a lidi mě rádi čtou. Jako člověka mě ale něco takového změnit nemůže, nosánek nahoru nenosím. Jsou lidé, kteří zasluhují obdiv daleko víc, než jakýkoli spisovatel, herec nebo nedejbůh politik. Takoví lidé nejsou vidět, protože kašlou na jakoukoliv popularitu, která je u spousty činností předpokladem úspěchu. Časopisy jsou plné žvástů o tom, jestli je pro nějakou uřvanou chuděru ten její padesátý milenec už opravdu tím pravým, ale přitom jsem například za třicet let nečetl jediný rozhovor s chlapem od horské služby, s hasičem, který vlezl do ohně, i když věděl, že tam docela lehce může zůstat, nebo třeba s lékařkou, která prý předloni při výpravě jedné naší CK po kolena ve vodě plné pijavic, hadů a kdovíčeho ještě, zašívala obyčejnou jehlou a nití tržnou ránu, zatímco krev, odkapávající do vody, začínala lákat krokodýly... Radši skončím, to by bylo dlouhý.

Ten samý problém. Jelikož jsem slíbil dodržet nějaké termíny odevzdání rukopisů knih, které jsem v té době už tak nebyl schopen plnit, nezbýval mi pro psaní povídek pro Ikarii, a nejen pro Ikarii, čas. Ještě pořád mám zpoždění proti svým plánům, ale už se mi ho podařilo o dost stáhnout. A taky už mám v počítači rozepsanou povídku, určenou právě pro Ikarii. Nejspíš se bude jmenovat Šavlozubý usínaní.

Bude to znít možná divně, ale mně víc sedí to, nač mám právě chuť. Máš pravdu v tom, že největší uznání jsem získal díky povídkám. Ale na druhé straně, na pět knih, které mi v minulosti vyšly, připadají tři nominace na Cenu Akademie, to snad není tak špatný výsledek. Co se pak týče rozporuplných kritik na moje knihy - nejhorší recenzí byl z mých knih ohodnocen román Conan a vrah králů v časopise Ikarie, naopak nejpochvalnější recenze na mou knihu se týkala také románu Conan a vrah králů, a byla otištěna v časopise Dech draka.

Na základě soukromého doporučení Helenky Šebestové, které si velice vážím, a mám ji za jednu ze svých nejlepších kamarádek, to mám v plánu v případě jedné konkrétní povídky udělat. Kdyby mě tak ale oslovil nějaký nakladatel, záleželo by na tom, o kterou povídku by šlo, a taky na spoustě dalších věcí.

Nejsem si jist, jestli ti tak docela rozumím. Samozřejmě, každý spisovatel dává do své tvorby kousek sebe, míchanici vlastních zážitků, pocitů apod. Jenomže to není všechno. Tahle hromádka musí dostat kostru příběhu a zápletku, a to je ta profesionalita, skloubit to všechno, aby se to navzájem nerušilo. Stačí se podívat na naši dnešní filmovou tvorbu. To je jeden autobiografický blábol za druhým, ale ty příběhy nemají ani zápletku, ani nějaké vyvrcholení, chtít po jejich tvůrcích nějakou logičnost děje, se pak v lepší společnosti považuje za faux pas.

Jsi znám tím, že rád pomůžeš rozjíždějícím se či fanovským akcím (viz např. letošní sborníky k Parconu či Bohemiaconu). Řekni mi po pravdě, jsou tyto povídky jakousi tvou „B“ produkcí, nebo jim věnuješ stejné úsilí jako povídkám pro profesionální časopisy?

Hlásání víry v boha, v jakéhokoliv boha, který má v popisu práce diktovat lidem, jak mají žít, považuji za stejnou prasárnu jako rozdávání drog. V případě větších dávek bývá výsledek velmi podobný. A tím to nekončí: až člověk už nedokáže couvnout, přijde doba placení desátků, příspěvků na stavbu kostela či modlitebny, atd., atd. Vždycky jde o prachy. A o moc nad lidmi.

Vůbec ne. To jméno se mi prostě líbí, jmenuje se tak můj oblíbený plochodrážní jezdec Jeremy Doncaster. A co se týče pseudonymu, pod nímž jsem kdysi publikoval svou první knížku: někde jsem se tehdy dočetl, možná to ani není pravda, že mému jménu Jaroslav odpovídá v anglicky mluvících zemích právě Jeremy. Příjmení Shackleton, když už jsme u toho, bylo zase příjmením jednoho polárníka, který se dostal na spoustu míst, kam já se nikdy nedostanu, bohužel.

Vždycky mi trvá tak hodinu, než se dostanu do „stavu“, kdy se mi začíná psát dobře a tzv. to odsejpá. Když potom zrovna píšu, jsem asi dost nesnesitelný. Potřebuju být sám v místnosti, mít ticho a jsem háklivý na vyrušení. Při samotné práci pak mám před sebou kotel nescafé a zapíjím to pepsi-light.

Samozřejmě, že bych chtěl. Vedle toho, že bych dělal to, co mne beze zbytku baví, bych mohl i omezit styk s tím druhem lidí, z něhož je mi na nic, a jimž se člověk, denně se zapojující do pracovního procesu v nějakém pracovním kolektivu, nevyhne. Cesty k takové realizaci jsou však v naší zemi pravděpodobně jedině v práci pro televizi či film, a tato předpokládá dobré kontakty s těmi správnými lidmi na správných místech a pravidelné setkávání se s nimi, ať už náhodou nebo „náhodou“. To je zároveň důvod, který kohokoli, kdo nežije v Praze, automaticky staví do role outsidera. Ti místní mají alespoň malilinkatou šanci.

Moje knížky, myslím tak jak vypadají, se mi opravdu líbí (kromě té, co kdysi vyšla v nakladatelství Saga), a rád bych poděkoval Netopejrovi a taky Egonovi Čiernymu, u nějž vyšla conanovka, jak se jim vzhled mých knížek povedl. Co se týče redaktorské práce, pak u většiny mých knih působil redaktor, který vedle znalosti češtiny a velmi dobré redaktorské práce, jimž bych nemohl vytknout ani slovo, je ve své podstatě technokrat a jako takový nemiluje a okamžitě škrtá výrazy jako „zakutý rytíř“, nebo „slunce padalo k západu“ apod. Což se u beletrie, a zvláště literatury fantastické, jeví dost často jako nesmysl.

Když mám zrovna rozepsanou knížku, tak se musím čtení beletrie vyhýbat, protože mě jakýkoli příběh, který si přečtu, ruší a plete se mi do příběhu, který dávám dohromady sám. A když už po něčem sáhnu, tak se většinou vracím k těm svým starým dobrým knížkám, které si přečtu třeba po patnácté.

Obojí. Všechny moje cesty jsou takové. Zpočátku jsme se toulali po místech, kde se odehrává část Prokletí přízračných hřebců, tedy kolem jezera Lomond, a pak jsme vyrazili dál na sever. Zvláště Hebridy, a nejvíc ostrov Skye, mi učarovaly tak, že bych chtěl do té nádherné krajiny jednou zasadit nějaký svůj příběh. Už taky vím, jak se bude jmenovat, a o čem bude. Ten hlavní nápad jsem si našel v jedné místní legendě o vzniku jednoho ze skotských ostrovních klanů. Ale to má ještě čas.

Zastavme se na chvíli u knihy, kterou jsi právě zmínil. Jde o tvůj nejnovější román, třetí díl trilogie „Vlčí věk“. Dle mého soudu to byl náročná práce, odrazily se tam změny v tvém osobním životě? Psal se román těžce?

Především jsem chtěl, aby byl co nejlepší, a neustále jsem se vracel na začátek a přepisoval jej. K tomu se mi ještě stalo, že se částečně i mojí chybou vymazala celá kapitola (60 stran), a trvalo hrozně dlouho než jsem se přinutil začít tuhletu kapitolu znovu... A k té první otázce: všechno, co člověk zažije, se v něm nějakým způsobem promítne, proto musím odpovědět ano, docela jistě. Na ději románu se to však nijak neprojevilo, protože ten byl v kostce hotov už před nějakými třemi lety.

Myslím, že tento román je v tvé tvorbě určitým předělem. Jednak na knihu lidé dlouho čekali, jednak jde o třetí, závěrečný díl, kde se takříkajíc „láme chleba“. Uvědomoval sis něco z toho, když jsi ho psal?

Bylo toho ještě o trochu víc. Původně jsem se totiž nijak nedržel zpátky, uvažovalo se o tom, že v případě, že by obsah knihy překročil 550 stran, vyšel by třetí díl ve dvou svazcích. Potom najednou změnil vydavatel názor, ale pro mě už bylo pozdě. Velký prostor původně dostala část románu, odehrávající se v dnešním Skotsku, a tam se relativně beze ztrát daly škrtnout tři kapitoly a přepracovat na jednu. Nakonec myslím, že to kompaktnosti děje spíš prospělo. Zbylých nějakých čtyřicet stran pak už bylo utrpením, bojem o každý řádek. Čtyřicet normostran je vlastně dvanáctset řádků. Někdy stačilo vyměnit slovo jenom za jen, a už se jeden řádek ušetřil. V některých případech se očesal popis krajiny, někdy se zkrátil dialog. Domnívám se však, že kromě té části ve Skotsku, bys při přečtení obou verzí těžko zjistil, kde se škrtalo.

To je už za námi. První tři díly měly být přibližně o tom, o čem jsou, a ty další měly být vlastně jen ukončenými jednotlivými epizodami z doby předtím. Já se přiznám, že si už ani nepamatuji, co ta anotace obsahovala.

Ne. K žádným zásadním změnám v ději nebo charakteru postav nedošlo. Největší problém této knížky byl v tom, že jsem ji tenkrát psal ještě na psacím stroji, a poté ji odevzdal do nakladatelství Saga, které si zajistilo přepsání do počítače samo. Bohužel, paní, která tento román přepisovala, byla zřejmě výrazně mdlého rozumu. Podle svého si přehazovala zeměpisná jména, vynechala několik odstavců, kniha se hemžila hrubkami, které v mém rukopise rozhodně nebyly atd., atd.

V té době vyšlo několik čísel fanzinu Fantasy Journal, který dávala dohromady dvojice Mašek-Lattenberg. Jestli jsem dobře informován, pak se obrátili na Egona Čierného, jako organizátora soutěže O nejlepší fantasy se žádostí o kontakt na některé autory, a tak získali mou adresu. Nejdřív mě Lattenberg požádal o povídku a hned druhý den po jejím obdržení se mi ozval, jestli bych pro něj nechtěl napsat román, odehrávající se v době vikingských výprav. Jeho podmínkou bylo, aby román vyšel pod pseudonymem. Pro mne to byla šance, byl jediný, kdo mi tehdy nabídl tu možnost a dnes nelituji toho, že jsem s touto podmínkou souhlasil. Ostatně, Lattenberg měl čuch na lidi, uvědom si, že u něj vydali svou první knížku i Leon Medek a Jana Rečková.

Bylo to samozřejmě úmyslné. Moje trilogie „Vlčí věk“ má dva hlavní hrdiny. V nějaké recenzi na první díl jsem si kdysi přečetl, že jsem hlavního hrdinu rozložil do dvou, abych mezi nimi mohl vést dialogy. Tohle může napsat jedině bambula, který je schopný vnímat pouze akci. Román jako takový je o tom, že v něm vystupuje více postav, a jejich charaktery a názory se mohou během nějakého časového úseku měnit. To je i případ obou hrdinů „Vlčího věku“. Je samozřejmé, že zpočátku jsou si názorově i charakterově velice blízcí, vždyť Leif znal Helgiho od malička a prakticky od čtrnácti let jej Helgi vychovával.

To je pravda, a hrozně mě to překvapilo. Kdybych měl soudit já, tento román by skončil spíš na opačné straně žebříčku mých knížek. Mám kamaráda, který působil jako můj „počítačový poradce“ v době, kdy jsem se s tím přístrojem učil vycházet v dobrém. Když mi jednou počítač klekl, řekl že mi ho zprovozní jedině když odpřísáhnu, že napíšu k Pištci pokračování. Ten dluh mu už asi nesplatím.

Jedna z mých podmínek, když jsem před lety začal spolupracovat s Karlem Petříkem - Netopejrem byla, že mi nebude zasahovat do názvů knih. V tomto případě jsem však byl podroben nátlaku na základě návrhu korektora. Dnes vím, že byla chyba, že jsem ustoupil, a už bych to neudělal, pokud bych o nutnosti změny názvu nebyl sám přesvědčen.

To jsme s Netopejrem jednou tak seděli u kafe, a on mi ukázal obrázek (který se později objevil na obálce Čáry hrůzy) a vybídl mne, ať k němu napíšu knížku. Ten obrázek byl pro mne velmi inspirativní. Během tří měsíců byla knížka odevzdaná v nakladatelství.

To byl můj nápad. Kdysi se mi dostala do ruky povídková knížka J. Poláčka Ex Machina, kde má povídky rozděleny do bloků, nazvaných podle některých hudebních žánrů. Líbilo se mi, že té hromádce povídek dokázal tak jednoduchým způsobem dát nějaký rám, který z nich udělal jeden obraz. Já chtěl jít ještě dál, a tak vznikla Čára hrůzy.

Když jste s Netopejrem připravovali Čáru hrůzy, kolik textu jsi již měl hotovo? Vím, že do té doby vyšly časopisecky: Květen, stejně jako loni a Dárek pro caesara, v soutěžích se pak objevilo několik dalších. Které povídky jsi dopisoval?

Bylo toho asi sto stránek z celkových 330. Pravda, už existovala i povídka V bažinách Džiunda, ale pro knihu ji bylo nutno celou přepracovat. Stejně tak už byla na světě povídka Co oko nevidělo, kterou si u mne původně objednal vydavatel časopisu Ramax, nechal si povídku poslat, a pak se kdovíkam zdejchl.

Vedle recenzentů, kteří na to skutečně mají, dnes recenze píší i lidé, kteří si spravují sebevědomí tím, že mají snahu najít na knížce i to, co tam není. Samozřejmě, recenzent má právo napsat „líbilo či nelíbilo“. Může poukázat na nelogičnost v ději atpod. Nelogické v této knize by bylo právě to, kdyby se v ní objevila povídka z budoucnosti. Ústřední povídka se odehrává dnes, v naší době, a k ní se vztahují jednotlivé příběhy, které se, jak je zřejmé z knihy, už staly. Z toho jasně vyplývá, že tam dávat povídku z budoucnosti by byla pitomost, která však tomuto recenzentovi chyběla.

Když si tuto povídku přečetla moje máma, tak se mnou čtrnáct dní nemluvila. Co ještě dodat? Můj táta se jmenoval Jirka. A myslím, že na rozdíl od mámy by se tou povídkou skvěle pobavil. I to údolí existuje. V jednom hodně zastrčeném koutečku Jeseníků, právě na opačné straně hor než leží vesnička, o které se v povídce mluví. Popsal jsem ho naprosto přesně, i ten kříž, i to, co se tam děje. Kdo nevěří, ať tam běží.

Conanovy příběhy mám rád, když jsou dobře napsané. Přidat ten svůj byla velmi příjemná práce a hlavně mě to moc bavilo. Velice mě potěšila více než pochvalná recenze v časopise Dech draka a pomalounku mi v hlavě zraje příběh Conan a meče Rusookých, ovšem ještě minimálně dva roky na světě nebude.

To už je hodně dávno, víc jak deset let. Ta povídka vyhrála soutěž O emblém Castora, respektive byla druhá, přičemž 1. místo nebylo uděleno, a z tohoto titulu byla v Zápisníku otištěna. Bylo to pro mne tehdy fantastické, báječné překvapení. A o čem to je? Po vymření všech lidí se civilizace robotů rozhodla oživit Isaaca Asimova.

Spolupráce s těmito lidmi probíhala tak, že jsem dostal nabídku zúčastnit se antologie povídek s provokativními tématy a napsal jsem povídku Výška metr osmdesát, chrup bez kazu. Hodně zvláštní znamení: Běloch. Už podle názvu je zřejmé, o které provokativní téma šlo. Povídku jsem odeslal a pak to trvalo hodně dlouho, než kniha opravdu vyšla. Rigor Mortis se nakonec projevili jako skuteční profesionálové, na Draconu proběhla seriózní prezentace knihy se vším, co má být.

Všechno měl pod palcem Ivan, coby Velký koordinátor. Každý z autorů pak vždycky napsal svou část, a skončil nedokončenou větou, konkrétně slůvkem „abych.“. Pak už následoval jen vzkaz pro toho, kdo převezme štafetu po něm. To zvláštní zakončení „abych.“ zavedl Ondřej Neff, který napsal první část příběhu, a ti co přišli po něm, tedy Franta Novotný, pak Vilma Kadlečková a Jirka Procházka, už v této maličké tradici pokračovali. Já pak celou povídku zakončoval. Rozhodně mě to bavilo, byla to taková zvláštní výzva, skloubit a napasovat konec, tedy nějakých sedm osm stran, na to co si čtyři esa české sci-fi předtím vymyslela.

Myslím si, a určitě je to pravda, že podobně jako u nás existují lidé, kteří tvrdí, že nejsou schopni přečíst si povídku či knihu ve slovenštině, tak tomu může být i na Slovensku s češtinou. Prostě proto.

Dvakrát jsi zvítězil v soutěži O nejlepší fantasy, dvakrát za krátkou povídku v Čapkovi a ve stejné soutěži i za povídku dlouhou. Samozřejmě nepočítám hafo cen z různých méně významných soutěží. Neuvažuješ o comebacku nebo je pro tebe kapitola soutěží již uzavřena?

Ne, tahle kapitola uzavřená určitě není. Když jsem viděl, jak dobře a seriózně vzal soutěž CKČ do ruky Michael Bronec, hned jsem měl chuť zúčastnit se znovu. Jenomže, než jsem se rozkejval, už jsem zaslechl cosi o tom, že s tím končí. Myslím, že by to byla škoda.

Já už historický román nebo spíš novelu mám v kupě, jde o devadesátistránkovou knížečku Skřítčí oči Paní z Mědi, co vyšla v roce 1997 v Knihovničce Vakukoku. Text je proložený verši mé ženy Bětky. Navíc, myslím, se dá říct, že moje fantasy vycházejí z historických reálií často věrněji než mnohé historické romány. Teď se trochu pochlubím. Povídka Dárek pro caesara například, odehrávající se ve starém Římě pár let po zničení Pompejí, a která vyšla v knize Čára hrůzy, byla sice ve fanzinu Zbraně Avalonu odborně zkritizována, že některé věci neodpovídají historické skutečnosti, ale na druhé straně byla velmi pozitivně ohodnocena jak časopisem Echo latina, který vydává Asociace učitelů klasických jazyků, tak i v referátu na konferenci Mezinárodní společnosti pro klasickou tradici, konané v Německu, v červenci 1998.

Když jsem, už je tomu pár let, četl tvou space operu Kšeft za dvacet triliónů, říkal jsem si, že máš na takový typ příběhu správný styl. Neuvažoval jsi někdy o tom, napsat něco podobného jako román?

V horizontu několika měsíců by měla vyjít kniha Ďáblovy dcery, a patří spíše do žánru fantasy. Žádnou trilogii v plánu nemám, ale pokud bude mít třetí díl „Vlčího věku“ úspěch, chtěl bych se jednou do tohoto světa vrátit, i když s docela jinými hlavními postavami. Byl by to dvoudílný román a ve formě syžetu je schovaný v mém psacím stole. Co je však opravdu aktuální, je sbírka SF povídek, opět provázaná jedním příběhem, podobně jako byla Čára hrůzy.

Jako autor jsem nejspokojenější, když dopíšu nový román, napustím si vanu a na celý den zalezu do vody a jenom připouštím teplou. A jako člověk? Mít někoho, s kým si rozumím. Ale ještě je tu něco, bez čeho by to nefungovalo. Jeden můj kamarád vždycky říkal: „Lepší se opotřebovávat než zrezivět“. Je to i moje krédo. Nenávidím papučovou kulturu, a kdykoli v životě se mi ji někdo pokusil vnutit, bránil jsem se, jak jen to šlo. Takže nejspokojenější jsem, když můžu něco podnikat. Je přece tolik příběhů, které jsem ještě nenapsal! Tolik zemí, kam jsem se ještě nepodíval, tolik kopců a hor, na které jsem ještě nevyšlapal, tolik štol, které jsem ještě neprolezl, tolik řek, ve kterých jsem ještě nenamočil pádlo a tolik zvláštních jídel, která jsem ještě neochutnal. Možná bych mohl zakončit mým oblíbeným citátem z Puškina: