Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Když jsem viděl směs pojmů s dojmy, nepodstatnými anekdotickými odbočkami od vytčeného cíle a pro čtenáře s neporušenou střednědobou pamětí zbytečnými útržky ze souhrnu knižní produkce, dostupného v úplnosti jinde, Marka Küchlera, totiž článek „Vyšlo v roce 2000 (SF u nás v loňském roce)“ na Neviditelném psovi, zadoufal jsem ma(r)ně, že nevyjde i v Interkomu – ale i kdybych v té věci okamžitě začal něco podnikat, bylo zřejmě už pozdě. A tak IK nejen vyplýtval stránku na text, který dokáže mnoho namluvit a neříci prakticky nic, ale bude nyní ještě muset tisknout mou reakci, čemuž by se bývalo dalo předejít trochou včas aplikované redakční vybíravosti.

       Nemá smysl diskutovat s člověkem, kterému dělá problémy opsat jména Neala Stephensona, Gardnera Dozoise, Sapkowského a Geralta, o rozmísťování čárek v souvětí nemluvě, Kingovo To píše minuskulemi a nemoudře dychtí po Necronomiconu, ač je dobře známo, že jeho četba vede k šílenství a zjevování zlovolných entit, jež nejsou z tohoto prostoru a času. (Zato poslední Stephensonova kniha se jmenuje Cryptonomicon.) Napsat je někdo jiný, možná bych se pozastavil nad tvrzením, že Stephensonovu Sněhu „průkopnická aura Neuromancera nebo Hyperionu asi přiznána nebude“ (kým? M. Küchlerem?): pokud vím, ve světě už devět let je vnímán jako přelomové dílo už jen za to, že vyvedl kyberpunk ze slepé uličky noir klišé do bližší a věrohodnější budoucnosti. Kdybych myslel, že to k něčemu povede, ptal bych se, je-li na místě u 70. let, která i nejstručnější kurs politologie charakterizuje jako etapu všeobecného détente, mluvit o „duchu studené války“, a i kdyby, nakolik produktivní může být snaha jím interpretovat tvorbu Gardnera Dozoise; vznesl bych otázku, není-li zdrojem všech těch obrazů balkanizovaných a atomizovaných USA spíš hořký kolaps 60. let, který rozbil poslední zbytky amerického snu (víry, že vůbec může existovat jediný sen, na němž by se shodl celý národ „jednotný před Bohem“) na schizofrenní tříšť přeludů a nočních můr, zjištění, že i Nixonova éra, která nabídkou jejich výměny za bezesné zapomnění znovuspojila aspoň jednu tvář Ameriky, stála na prohnilých základech, a pocit ztráty vlády nad vlastním osudem, zpochybnění životních samozřejmostí a vydanosti napospas silám, které nelze ani pochopit, tím méně ovlivnit, zrozený ze stagflace a (obzvlášť?) ropné krize... Dozois ve své době zdaleka nebyl sám – ale ne, nemá to cenu.

       Nicméně nemohu nechat nezodpovězeno to, jak Marek Küchler odsoudil Dozoisovu sbírku, šmahem a bez zřetelného vysvětlení. Jediná stopa argumentace, kterou lze v článku vysledovat, se nese po linii „ve fanzinech vycházejí špatné povídky – ty Dozoisovy se mi nelíbí – ergo, jsou `na úrovni spíše fanzinové' – a vůbec, `řadu' (tj. 3 ze 14) `stejně' nenapsal bez pomoci, podvodník jeden“. Küchlerův krátký verdikt má podtón kyselých hroznů, nesoudného negativismu zhrzeného milence či spíš odmítnutého nápadníka: Proč se na ně tak „nesmírně těšil“, co od nich tedy očekával (a na podkladě jakého předsudku)? To by asi mnohé vysvětlilo, ale nic takového se nedozvíme. Jistě, Dozois nemusí být po chuti každému – sám jsem si říkal, jestli Laser svým nečekaným rozhodnutím vydávat občas také knihy nepopiratelného literárního renomé nedělá, v našich podmínkách, dobré věci spíš medvědí službu a neměl začít něčím, ehm, narativnějším – ale kdo ho chce odmítnout, musí mu být práv; mluvit o amatérismu u textů tak pečlivě komponovaných je projevem absurdní nechápavosti a slepoty.

       Nuže, pane Küchlere, dokud budu mít co mluvit do obsahu IK, udělám vše, aby se v něm takovéto výplody neobjevovaly; snad to příště zkuste někde jinde – anebo nejlépe nějak jinak.