Interkom: Cthulhu 2000

Trochu s nedůvěrou bral asi mnohý čtenář do ruky knihu s názvem Cthulhu 2000, vždyť příběhů i celých knížek, které se hlásí k odkazu velkého H.P. Lovecrafta je mnoho a jen málokterá splní, co na obálce slibovala. Jak si tedy stojí poslední překladatelský počin vydavatelstvi Polaris na poli hororu?

Příjemné je, že s výjimkou dvou¹ vycházejí všechny povídky česky poprvé, už dříve přečíst jsme si mohli jedině 24 pohledů na horu Fudži od Hokusaie Rogera Zelaznyho a Poslední slavnost s harlekýnem Thomase Ligottiho (druhou jmenovanou v Magazínu F&SF č. 4, roč. 1997). Dále je třeba říci, že naprostá většina povídek zde obsažených (až na několik málo výjimek – viz níže), jsou skutečně horory a ne jen tzv. příběhy s tajemstvím nebo science fiction, jak se často v hororových sbírkách a antologiích stává. Autoři science fiction zde ovšem zastoupeni jsou, například již zmíněný Roger Zelazny, jehož povídka je také čistá SF, tajuplného v ní je málo, ovšem je to povídka kvalitní. Dále jsou z autorů SF zastoupeni Bruce Sterling příběhem ze světa snad budoucího, snad paralelního, v němž funguje magie, Harlan Ellison slabší povídkou spíše pohádkovou a metaforickou, a konečně Gene Wolfe, jehož Pán země je ovšem hororem jaksepatří.

Mnoho povídek v antologii vysloveně odkazuje na H.P. Lovecrafta a jeho dílo, takový je Tlusťoch, Černý muž s rohem nebo Lovyho tajuplná ichor; v povídce HPL spisovatel Lovecraft přímo vystupuje a děj se odehrává v jeho domě. Na mistra hororu se zajímavě odvolává i Zmije, v níž se vše točí okolo Necronomiconu, knihy, jíž se podařilo získat jednomu antikváři, který teď zjišťuje, jak by toto zlopověstné dílo mohlo při nesprávném skladování zničit lidskou kulturu.

Jako špičkové povídky by se daly označit tři, ovšem každá je vynikající jiným způsobem. Pustiny F. Paul Wilsona se odehrávají v současnosti na východním pobřeží USA, v podivném, od civilizace odříznutém kraji, známém jako Borové pustiny. Sem se vydávají na dobrodružnou výpravu hrdinové příběhu, aby pátrali po místě, kde je všechno jinak. Jestliže Pustiny leží pár hodin cesty od rušných měst dneška, potom šachta č. 247 ze stejnojmenné povídky Basila Coopera se nachází na neznámém místě (je to Země?) a v neznámém čase; dá se tušit, že se jedná o podzemní či podmořské město, kam se lidé uchýlili před neznámým nebezpečím, kterým byla buď válka anebo spíše tajemné nepřátelské přízraky. Řeč je neustále o světě „tady“ a „venku“, z podzemního světa se přitom ztrácejí lidé, které pak už nikdo nespatří. Také hlavní hrdina pozvolna podléhá nevysvětlitelnému nutkání… Šachta číslo 247 je skvělá povídka, která by se ještě lépe četla, kdyby byla alespoň třísetstránkovým románem. Z úplně jiného soudku je Velká ryba Kima Newmana, detektivní příběh chandlerovského ražení, se zápletkou i rekvizitami drsné školy. Nechybí zde půvabná herečka, mafiánští bossové, zanedbaná kancelář soukromého očka, ale ani Dagonovi přisluhovači a tvorové z hlubin. Ono soukromé očko se navíc jmenuje … Lovecraft!