Interkom: Avalcon 2001 – deník špióna 005

Rok se sešel s rokem a já jsem opět platil ze svého účtu téměř 1000 Kč, abych měl v Chotěboři ten nejlepší servis. Loni jsem začínal s reportážemi právě tady a hned se mi povedlo naštvat pár lidí – což mi napovědělo, že to dělám dobře. Letos to taky začalo zvesela – vyrážel jsem z bytu tak akorát, abych stihl polední spoj, ale na schodech mě zastavila paní domácí s účty, takže šalina mi ujela a vlak taky. Jel jsem tím dalším až ve dvě a do Chotěboře jsem dorazil v pět spolu s asi 30 dalšími fany. Z nádraží jsem startoval na konci pelotonu, ale vytrvalou a rychlou jízdou jsem se propracoval až na druhé místo a fronta se u prezence začala tvořit až za mnou. Pátek s Pátečaty byli jako obvykle rychlí, ubytovali mne sice opět v Hotelu u zámku, ale tentokrát v pokoji č. 1, který má vlastní sprchu a záchod. Výborně! Uctivá otázka pana Pátka: „...a psi Vám doufám nevadí?“ mne ovšem vrátila na zem. Sdílím pokoj s Vlastou Talašem a jeho psem. Ach jo.

Zastavil jsem se ve Svačince, kde mám předplacená jídla – mimochodem při kontrole obálky jsem zjistil, že mi nedali pondělní snídani. Dveře byly zavřené, tak jsem šel zadem kuchyní a tam mi řekli, že otvírají až v šest. Po cestě do hotelu jsem potkal Ondřeje Neffa, který mne pozdravil. Aj aj, špatné zprávy pro špióny, když je lidi poznávají. Na recepci mi paní řekla, že klíč od pokoje má u sebe Talaš, protože jí tvrdil, že tam bude sám. No skvělý. Věci jsem nechal na recepci a šel se najíst. Večeřel jsem zády ke dveřím, ale přesto jsem poznal, že za mnou jde krásná dívka – na to mám čich. Dcera E. Kocourka je opravdu půvabné stvoření. Po chvíli si ke mně přisedl Vladimír Šlechta, který stoluje tiše a způsobně a umí používat příbor – vůbec není jako jeho románoví hrdinové.

Na parkovišti před místním kinem (je naproti Kulturnímu domu) jsem potkal Libora Marchlíka, v dobré a bodré náladě jako vždy. Pověděl mi, že Talaše viděl jít zpátky na hotel, prý větrat, takže jsem ho zase minul. Uvnitř KD už byl pěkný mumraj – Michael Bronec rozjíždí svůj stánek s knihami, Ivana Kuglerová debatuje u jednoho stolu s Martinem Koutným, Jan Kantůrek je stále ve své kožené vestě, jen Leonard Medek má místo plnovousu jen licousy, ovšem takové, že by mu je záviděl i Franc Josef.

Kromě obvyklého programu je zde jako loni i zvláštní StarWarsCon v prvním patře a taky StarTrekCon, tentokrát v sále v přízemí. STC je programově zaplněn od pátku až do neděle. Začal v 18:00 projekcí filmu ST-Vzpoura, kam jsem dorazil na druhou půlku. Během promítání jsem objevil svou starou známou Jarku Štefánkovou, tentokrát v černém plášti. Konečně už jí je patnáct.

Marchlík si dává párek s hořčicí a u vedlejšího stolu probírají Jirkovský, Čierny, Neff, Rameš, Houžvička a jeho dvoumetrový anděl strážný českou gramatiku – zřejmě překladový lapsus v nějaké knize. Chvíli času jsem chtěl zaplnit prozkoumáním letošní placky, ale ouha – odlepila se mi a někde upadla, takže mi na tričku zůstal jen spínací špendlík s kusem silikonu. Proto nemůžu říct, jestli byla pěkná nebo hnusná jako obvykle, ale materiál nic moc.

Přednáška Františky Vrbenské ve velkém sále s poetickým názvem Sestry vlků, dcery měsíce pro mne započala hlavní páteční téma conu – čarodějnice. Paní Vrbenská předvedla výborný výkon a byla jako vždy tak koncentrovaná, že svým přednesem přičarovala pěkně hustý déšť. Ach jo, mám jen tričko, šortky a sandály.

U baru mi Marchlík před Netopejrem řekl Milesi, ale zatím se nic neděje, nejspíš mi už pan Petřík odpustil nebo zapomněl. Vlastu Talaše jsem konečně našel; nadšený z porušení slibu pořadatelů není, ale přežije to – a já doufám taky. Potkal jsem Doktora od Břeclavi, výherce tiskárny v tombole na Istroconu – a to jsem v Interkomu četl, že ho zastřelili při vyšetřování pašování drog přes česko-slovenskou hranici. Kuglerová dráždí Netopejrova Edíka, Edík je nadšený a vesele poštěkává. Bodejť by nebyl, já na jeho místě štěkám taky.

Přednáška E.Kocourka o čarodějnicích v říši hentai byla jako obvykle poutavá, vtipná, celá na počítači a plná kreslených hrdinek s dlouhýma nohama, malým zadečkem, vosím pasem, velkými ňadry, obličejem dítěte a záplavou barevných vlasů. Kam se všechny tyhle kreslené krásky hrabou na živou Jin – ta se tentokrát zapojila v některých namluvených pasážích svým hlasem. Jen ty mloky a čuňácké čuníky jsem dokoukal se sebezapřením.

Zdeněk Rampas mne před Neffem vychvaloval za mou paměť ohledně Duny – filmu, knih i nové TV minisérie. Nemám na tom žádnou zásluhu, protože jsem zavilý fanoušek Duny a to pak není problém si pamatovat každou kravinu. S Danou Krejčovou jsem měl později na téma nové TV série zajímavou diskusi, ona má raději Lynchovo filmové zpracování a na ten televizák měla kritičtější pohled než já, ale naše názorové rozdíly nedošly tak daleko, aby mě začala škrtit. (Tedy za tuhle větu mě zaškrtí určitě.)

Z pokoje č.2 se začaly ozývat takové povědomé zvuky – někdo se inspiroval Kocourkovou přednáškou a bušil do toho s přestávkami půl hodiny. Jaká škoda, že nemám diktafon, ty vzdechy by se daly použít jako zvuková kulisa do kteréhokoliv erotického filmu. Je to fajn, když se mají dva rádi. (Malý rébus pro ty, kdo chtějí znát jméno: 35 42 58 34 43 213)

Vlasta Talaš konečně dorazil a seznámil mne se svou Daisy. Když je tu pán, hned to jde. Byl jsem adoptován do smečky. Zaplaťpámbu za to, že avalconský bar není nonstop, to bych se nedočkal. Díky Vašku, díky pořadatelé.

Sobota 5.5.2001

U snídaně sedí Rameš se svou slečnou Helenkou; slyšel jsem, že na něj má pozitivní vliv. Rozhodně jim to spolu sluší. Skupinka pražských trekkies si začala broukat ústřední melodii SW-Impérium vrací úder. Buď jim přeskočilo nebo je to tím, že kolem prošli dva s černými tričky StarWars.

Zašel jsem si na video, které bylo v hale, kde se spí. Tělocvična je to velká, ale plátno ani obrazovka nikde. Nakonec jsem video objevil za nenápadnými dveřmi s nápisem Posilovna. Ve společnosti třicetikilových činek jsem shlédl Mumii, velice vhodné před obědem – hlavně ti brouci.

Ze Svačinky do KD jsem se vracel ve společnosti E.Kocourka, který mi vyprávěl o přednášce Filipa Křivdy o komiksu Druuna, na které bylo šest lidí, jelikož byl bleskově přesunut z neděle večer do hlavního sálu na 11:00. Beseda s redakcí Ikarie zřejmě odpadla – celý con jsem neviděl ani jednoho z Triumvirátu. Při zaníceném popisu komiksu od E.Kocourka jsem začal litovat, že mi to uteklo.

Vrátil jsem se na video na druhou půlku Černočerné tmy. Věřte nevěřte, ten film jsem viděl poprvé a byl jsem spokojený – mezi postavami jsem kromě dětí neobjevil žádného klaďase a to mám rád. Fakt slušné béčko. Ani na další promítání jsem nemohl chybět – Slepičí úlet je film, na který budu zvědavý ještě dlouhá léta. Tím pádem jsem přišel o přednášku Zdeňka Rampase Sex, scifi a sociobiologie, o které se zmínil později V.Talaš. Prý byla inspirativní a přiměla ho prostudovat odbornou sociobiologickou literaturu. Opačný názor měl mladý trekkie M. Novotný, jehož hlavní dojem byl, že Rampas mluví strašně pomalu, což ho uspává. Ale o tom jsou cony – každému, co jeho jest.

Marchlík a Rampas se přede mnou dohadují, kdo dostane dřív tuhle reportáž, jestli Ramax nebo Interkom. Po srovnání data vydání dalšího čísla Marchlík svoluje s publikací v Interkomu, protože ví, že vyjde dřív. Konečně jsem potkal Pet Pštrossovou, zrovna popíjela klingonské krvavé víno, pak přišel Honza Pavlík, zavdal si a začal debatu o nové televizní Duně a poté se jako vždycky pustili do trekkies – všichni přítomní pomlouvači k trekkies patřili nebo stále patří. Michael Bronec se promenáduje s vysokým natupírovaným účesem, asi ho zase přepadly nějaké ženské. Zajímalo by mne, jak to dělá.

Vladimír Šlechta mluvil ve velkém sále o svém cyklu Pohraničí. Vysvětloval původ jednotlivých námětů – jeho vyhazov z práce, demografické zvláštnosti Českých Budějovic, PC hru Stíny nad Rivou, konfrontaci s bývalým šéfem. Fantasy přirovnal k Vinnetouovi – elfové jsou indiáni, temní elfové zřejmě Komanči. Když má mluvit o sexu a pohlavním styku, používá slova jako „veselí“ nebo „zábava“ – asi se stydí. Prozradil také pár autorských triků, pokusím se je stručně vyjmenovat:

Ivana Kuglerová měla dotaz na elfského ohaře: Proč ho Šlechta zabíjel? On odpověděl, že umřít někdo musel a pes se mu zdál postradatelný. Kdosi podotknul, že zabíjet psy se nevyplácí, protože jsou z toho děti smutné. A potěšující zpráva na závěr – nový román s Oggerdem Orlosupem je již téměř dopsán.

U baru jsem vedl zajímavou debatu s Martinem Novotným v úboru rasy Landru (TOS) a s krásnou a dokonale klidnou Vulkánkou z Plzně. Snažili jsme se ji vyvést z rovnováhy pomocí vtipů, ale nedařilo se. Pak jsme se zašli podívat na Praktickou výuku pilotování raketoplánu, kterou pořádala Draculka v přízemí StarTrekConu. Součástí programu byl přijímací test do Akademie hvězdné flotily a test pro kadety. Ten druhý byl odbornější, hemžil se otázkami ze skutečné astrofyziky. Pak jsem s několika trekkies odešel na večeři a navštívil Hostinec na Růžku. Jestli máte rádi pivo ředěné vodou 2:1, je to hospoda právě pro vás. Čas mezi osmou a desátou jsem trávil v místním kině na filmu Životní zkouška – docela dobrý protijed na tu záplavu fantastiky.

V místnosti č. 4 v prvním patře, kde normálně bývá video, probíhalo divadelní představení Úředníkova kancelář – Jiřina Vorlová, Martin Kučera, Jan Macháček, Jan Kantůrek, Františka Vrbenská a jako hostinský Leonard Medek, jehož licousy byly ideální pro tuto roli. Reklamní vložky obstarávala Ivana Kuglerová a ještě jedna slečna. Publikum se tvářilo úsměvně a já si bůhvíproč vybavil scénku z Červeného trpaslíka, kdy Lister v tunelu říká Kocourovi: „A pak jsem, nahej jak žlůva, vylezl na pódium amatérského představení Jak je důležité míti Filipa.“ A Kocour reaguje: „To máš kliku, že z toho máš jen tohle.“ I mně se začal vkrádat do tváře univerzální úsměv, kterým reaguju na trapasy, takže jsem raději zbaběle utekl.

Draculka v přízemí referovala o zákulisí dabingu seriálu Babylon 5. V paměti mi utkvěl hlavně ten hurónský smích dabérů, když někdo udělal přebrept. Tým, který daboval pro TV3 Babylon 5, má asi třicet stálých dabérů a to znamená, že malé role dabují ti, co mají nějakou velkou roli. Občas musí zaskočit technik nebo režisér. Silně mi to připomíná náš dabing Stopařova průvodce.

Půlnoční beseda s autorkami Janou Rečkovou, Františkou Vrbenskou a Ivanou Kuglerovou. Když jsem je tak viděl vedle sebe, uvědomil jsem si, že každá reprezentuje úplně jinou generaci a kupodivu podobné názory mají věkově nejvzdálenější Kuglerová s Vrbenskou – bude to tím, že obě píšou fantasy. Aspoň že Jana Rečková se scifi nebojí. Kuglerová měla rozpuštěné vlasy a moc jí to slušelo – prý by udělala i striptýz, kdyby měl někdo opravdové bubny. Ale bubny nebyly. Někdo připodobnil Pravdu k Satanovi – ale z Brna nás tam bylo jen pár a já to nebyl. Na to Ivana prohlásila, že Vašek je výborný organizátor, ale nedosahuje těch kvalit ďábla, o které mají zájem hlavně čarodějky. Že by myslela rohy? Povedl se jí ale i krásný bonmot: „Každý autor píše o tom, co mu chybí. Nám ženám schází muži a vám mužům ženy.“ Byla to reakce na informaci z publika, že u Iva Železného píšou ženy pod mužskými pseudonymy westerny a muži pod ženskými jmény zase červenou knihovnu. Pak se někdo zeptal na jejich vzory a náměty a jejich odpovědi zde předkládám ve stručném přehledu:

Další debata se dostala do filosofické roviny, začalo to úvahami o tom, jak by skočil Conan v dnešní civilizaci. Pak už bylo naštěstí moc hodin – poznal jsem to podle svého klimbání – a organizátoři debatu rázně ukončili.

Neděle 6.5.2001

Na besedu se spisovateli, která měla začít v 9:00, jsem dorazil dost pozdě. Pány Švachoučka a Šustu jsem nezastihl – třeba tam vůbec nebyli, i když pana Švachoučka jsem na Avalconu viděl – ale trio Šlechta, Medek, Semerád mi docela stačilo. Všichni se ptali Šlechty, který svižně odpovídal a jelikož se tazatelé ptali na věci ohledně jeho děl, opakovala se slova, vyřčená včera na jeho speciální přednášce. Semerád odpovídal na některé otázky taky, i když se ho nikdo na nic neptal, a Medek většinou moudře mlčel. V publiku jsem zaslechl Mirka Hokeše (loňského vítěze Ikara) a Jana Rečková se pochichtávala. Františka Vrbenská měla technickou poznámku, kterou natáhla na vlastní minipřednášku. Celou zbývající půlhodinu do jedenácti se všechno točilo kolem vymezení hranic mezi fantasy a scifi – samozřejmě bez výsledku.

Jan Kantůrek, Vlastimil Talaš a Richard Klíčník – stálá sestava, informující o novinkách světa Zeměplochy. 25 díl se fakt jmenuje Pravda a prý ho bude křtít Václav sám, 26 díl asi Zloděj času a hlavní zpráva zní, že Terry Pratchett bude psát dál a dál, dokud bude naživu a dokud to lidi budou kupovat. Talaš s Klíčníkem pak publikum střídavě informovali o návštěvě Pratchetta v Praze, kdy poctil svou přítomností premiéru hry Soudné sestry, kterou nastudovalo Divadlo v Dlouhé. Jan Kantůrek to prokládal úryvky z Pravdy, která snad vyjde na podzim, když to tedy stihne přeložit. Bylo to trošku slabší než loňské recepty stařenky Oggové, ale příběhy prvních Ankh-morporských novin nebyly špatné.

E. Kocourek se těší a doufá, že mu vyjde něco v Ramaxu, asi další příběhy karpatských válek, L.Marchlík se těší a doufá, že mu E.Kocourek něco do Ramaxu dodá. Pánové, nebojte se, je to v pořádku, oba budete spokojeni – a čtenáři Ramaxu doufám též.

Pravdova blonďatá přítelkyně je opět za barem a letos mi připadá víc jako domácí typ. Dana Krejčová s Janem Kantůrkem kouří doutníky, Egon Čierny na to konstatuje, že Dana s havana vypadá jako byznysmenka – samozřejmě hlavně kvůli svému intelektu; a ten ona rozhodně má.

Vladimír Šlechta – Nastěnka a Rudá Sonja, tomu říkám název. Povídání o ženských hrdinkách ve fantasy krásně kontrastovalo s půlnoční besedou s triem autorek. Šlechta byl dobře připraven a vlastní názory prokládal i dokládal citáty od Stephena Leacocka (mé oblíbené Literární poklesky) a Jamese F. Coopera, kterými popisoval typické literární hrdinky minulosti. Pak uvedl své tři základní typy ženských hrdinek: ctnostnou Nastěnku, bojovnici Rudou Sonju a panenskou lovkyni Atalantu. Můj celkový dojem byl takový, že pan Šlechta rozhodně není feminista. Ke konci přednášky se notné prořídlé publikum probralo a začalo rejpat. Nějaký jazykový purista za mnou skočil přednášejícímu do řeči a opravil mu špatně vyřčený přechodník. Koukám, co je to za šťouru, a on to Jan Vaněk junior. Tak to jo.

Aleš Ptáček, fanoušek StarWars, měl přednášku o ztracených záběrech, ale na tu jsem se už bohužel nedostal, stejně jako na jednoznačný hřeb nedělního večera – Miss Avalcon, což mne opravdu mrzí. Nevím, jaké byly letos nominace, ale pokud jste pozorně četli mou reportáž, mé favoritky znáte. Ostatní dámy prominou.

Jeden z mála Slováků, které jsem letos v Chotěboři potkal, Martin Macášek, pronesl trefné shrnutí Avalconu asi takto: „Nahoře StarWars, dole StarTrek a zbytek se drží u baru a povídá si.“ Dana Krejčová to označila za KecCon – ona byla jeho typickou účastnicí.

Rozloučil jsem se na pokoji s Daisy a vracím se zpět do Brna s Pet a Danou. Během cesty jsme pomlouvali spoustu lidí, ale třeba Netopejr byl pochválen za nové tarotové karty, které jsou prý nádherně malované. Už jsem je viděl a upřímně řečeno mi připadají moc přeplácané. Ale krásně malované jsou. Stejně jako loni jsme navštívili McDonald na dálnici – mějte to za naši podporu globalizace. Smažené kuřecí kousky aneb jak praví Lister: „Ta kostra má na sobě víc masa, než kuře McNuggets.“

Na nástupišti jedničky v Brně na hlavním nádraží jsem potkal Terku a Veroniku, naše dabérky ze Stopařova průvodce – Veronika skvěle ztvárnila Trillian. Vracely se z tréninku; Terka měla dřevěný meč a Veronika dvě dvoumetrové hole. Potěšila je nepotvrzená zpráva, že PeS už začal stříhat Stopaře a Veronika by chtěla jet na Istrocon. Já jsem rozhodně pro, ale dřív než v Bratislavě snad budu v Praze – pokud se ten Parcon podaří dovést do úspěšného začátku. Já doufám, že ano.

Avalcon 2001 – deník špióna 005

Pátek 4.5.2001

Sobota 5.5.2001

Neděle 6.5.2001