Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Spousta lidí Ameriku z různých důvodů odsuzuje, někdy i ti, kteří se do ní nikdy nepodívali. Panuje přesvědčení, že Američané jsou hloupí a povrchní, život, který vedou, je konzumní, a jediné, co umí, je cpát se hamburgery, zapíjet je Coca Colou a pak zaplavit svět restauracemi, které poskytují to samé. Neříkám, že tomu tak v mnoha případech není, ale mrzí mne, když si lidé pro samé pohoršení z těchto stránek amerického života už nestačí všimnout ničeho jiného. Přese všechna její negativa uchvacuje po staletí tato různorodá země nespočetné množství cestovatelů a dobrodruhů a někteří z nich tu díky jejímu kouzlu nacházejí svůj druhý domov. Já sama jsem chtě-nechtě zapustila kořeny, které se i přes moji přetrvávající snahu již nedají vyrvat, neboť jsou zarostlé příliš hluboko. Když jsem před více než čtyřmi lety odjížděla na několikaměsíční (!!!) stáž v rámci svého postgraduálního studia, doktor Kožich, u kterého jsem tenkrát v jeho pražské laboratoři začala, mi řekl: „Od téhle chvíle budeš mít dva domovy...“ Musím říct, ze se to vyplnilo doslova. Se svými nynějšími kolegy, kteří jsou vesměs také z různých částí Evropy, jsme si museli zavést speciální terminologii na rozlišení našeho evropského domova „doma-doma“, kdežto náš domov na americké adrese je „doma“. Samozřejmě, není nutné dodávat, že opravdový domov je „doma-doma“.

       Jeden z důvodů, proč jsem se vydala do Ameriky, byl – mimo studia – naučit se samostatnosti. Záhy jsem zjistila, že být samostatný je v cizí zemi luxus, podmíněný znalostí jazyka, o němž jsem sice měla pocit, ze jím vládnu, ale… Má „school English“ se evidentně velice lišila od jazyka, který používali všichni ostatní… Na obranu Američanů musím říci, že jsou velice trpěliví a opravdu se snaží vám porozumět bez ohledu na to, jak úspěšné vaše pokusy jsou. Ve snaze zařídit si všechno sama se mi zdařilo zcela zvorat mnoho věcí, které mne stály spoustu peněz – jeden příklad za všechny je zařizování mého zdravotního pojištění. Poté, co jsem se bláhově domnívala, že jsem ve formuláři zaškrtla kolonku DENTAL, jsem se odebrala k zubaři a nechala si spravit svůj zubožený chrup. Za týden mi přišel šek na několik set dolarů. Pojištěná jsem samozřejmě nebyla, takže mé zuby jsou draze zaplacené. I přes tento malý problém byla návštěva amerického zubaře velice zajímavou, relativně příjemnou a navíc absolutně bezbolestnou zkušeností. Zubařka, jež mne ošetřovala, se mimochodem jmenovala BRICHACEK.

       Přes zubařku Brichacek se dostávám k jedné stránce Ameriky, již jsem shledala velice zajímavou. Většina jejích obyvatel jsou samozřejmě potomci přistěhovalců, kteří se na nový kontinent připlavili lodí, dokodrcali na vozech tažených koňmi a zbytek došli pešky. Denver byl díky své poloze (téměř uprostřed cesty z východního pobřeží na západní) vhodné místo k přečkání zimy, načerpání nových sil, doplnění zásob a případně najmutí průvodce, který se vyznal v terénu a nabízel prakticky jedinou možnost zdolání obřího masívu Skalistých hor. Denver sám se nachází ve stejné nadmořské výšce jako naše Sněžka a nejvyšší píky Rocky Mountains se vzpínají do téměř pětitisícových výšek. Mnoho dnešních Američanů je obeznámeno s historií svých předchůdců a je velice zajímavé zjišťovat, jakého jsou původu. Když se k tomu ještě přidají všichni ti, co se do USA přistěhovali relativně nedávno a obrovské množství turistů, vychází vám z toho jakési multikulturní smetiště, ve kterém se já hrozně ráda přehrabuju. Čecho-Slováci jsou tu mohutně zastoupeni a také všeobecně známi. Krátce po svém příjezdu jsem šla do místní čistírny a shodou okolností hráli v rádiu Dvořákovu „Novosvětskou“. Mladý pomocník, co si ode mne bral mojí péřovou bundu, se zajímal, odkud jsem. Odpověděla jsem, že z Prahy, a on ukázal na rádio a řekl – „Dvoržak – Bohemia“. Málem to se mnou praštilo o zem. Mnoho lidí nejrůznějších profesí tu má překvapivě dobrý přehled o kulturně-politickém dění v naší zemi a někteří z nich Českou republiku (obzvláště pak Prahu a jižní Čechy) sami navštívili a rádi se dělí o své zážitky. Snad ze všech osob nejhovornější jsou ale taxikáři. Občas totiž, když se vracím pozdě z laboratoře, dám přednost pohodlí taxíku před různorodou společností, která se nachází v nočních autobusech... Několik taxikářů se se mnou nadšeně bavilo o Havlovi a jeho divadelních hrách, o Škvoreckém a Kunderovi a zajímali se také o to, jaké to bylo u nás za dob komunismu a co se po revoluci změnilo...

       Naopak, mnoho taxikářů nemá rádo hovory o lidské genetice, jež je mimochodem předmětem mého studia.. Někteří lidé se totiž domnívají, že všichni genetici světa mají jediný cíl – klonovat člověka; a za nežhavější kandidáty jsou (z nějakého mně neznámého důvodu) považováni Hitler a Satan. Po jednom incidentu, při kterém jsem už jako jedinou alternativu spasení holého života viděla skok z jedoucího taxíku, jsem se rozhodla, že pokud se mne ještě jednou někdo zeptá, co studuji, budu tvrdit, že práva…

       Jako osoba přicházející z postkomunistické země jsem se tu setkala nejen se zájmem o sdílení pocitů, jaké to bylo vyrůstat v Československu, ale i s určitými obavami, jaký je opravdový důvod mé přítomnosti v USA. Na jedné párty u přátel se mne přítomná paní zeptala, zda-li patřím v Čechách k nějaké organizaci…. Můj americký kamarád, který to zaslechl, rychle odpověděl, že ano, ale že je to tajné, a že jsem ho také nedávno požádala, jestli by mne nevzal autem ke všem důležitým vodním zdrojům a nukleárním elektrárnám, protože jsem si je chtěla vyfotografovat, ale že vlastně dodnes neví, proč... Paní zbledla a po celý zbytek večírku se na mne dívala nejistým pohledem. S jinými přáteli jsme si šli také jednou zastřílet na střelnici a i když jsem držela Smith & Wesson ráže 38 mm v ruce poprvé a házelo to se mnou nahoru dolů, zdařilo se mi nějakou náhodou sestřelit všechny terče... Jak jsem se později dozvěděla, jeden ze zúčastněných prý odešel domů s absolutní jistotou, ze jsem vycvičena KGB.

       Během několika dovolených a bezpočtu prodloužených víkendů jsem se snažila procestovat, co se jen dalo. Díky dobře upraveným dálnicím a silnicím se veliké vzdálenosti, jež oddělují ta nejzajímavější místa, překonávají překvapivě rychle. Mým nejoblíbenějším cílem je zatím bezkonkurenčně Utah. Utah je země plná nádherných rudých pískovcových skal, utvářených po miliony let usazováním částic různého původu v době, kdy tato oblast byla ještě pokryta mořem. K rudé barvě usazenin také přispíval bezpočet řek přinášejících z vyšších poloh erodované částečky s vysokým obsahem železa. Vrstva usazenin byla v některých místech až několik set metrů tlustá. Eroze užírala z těchto obrovských pískovcových masívů materiál po miliony let. Výsledkem jsou nádherné, bizarní útvary různých odstínů červené, které ve mne současně vyvolávají jak mimozemsky cizí, tak velice primitivní a familiární pocity. Jsou opravdu velmi impozantní a při pohledu na ně si člověk chtě-nechtě uvědomuje svojí nicotnost v čase i prostoru.

       Na závěr bych ráda dala k dobru jednu historku, která podle mého názoru zcela vystihuje americkou jedinečnost ve smyslu „tohle by se vám nikde jinde stát nemohlo“.

       Když jsem tenkrát v únoru před čtyřmi lety dorazila do USA, byla jsem ze všeho samozřejmě vykulená. Největším problémem pro mne bylo se vůbec někam dostat, protože Denver je město, které téměř nepočítá s existencí nemotorizovaných jedinců. Město má velice neobratný systém hromadné dopravy, sestávající převážně z autobusů, které jezdí velice sporadicky (když tedy vůbec jedou). Protože jsem přijela v únoru, Skalisté hory byly pokryty sněhem a profesor, pod jehož vedením v laboratoři pracuji, se rozhodl, že si půjdeme o víkendu pořádně zalyžovat. Vyrazili jsme brzo ráno, vydrápali se jeepem do nejvýše položeného horského střediska a vrhli se na lyžování. Musím říct, že lyžování ve více než 4km nad mořem byl pro mne docela šok, obzvláště díky nedostatku kyslíku. Dnes, kdy všichni jezdí běžně do Alp, už to pro nikoho asi taková rána není, ale já jsem do té doby nikdy tak vysoko nesjezdovala. Když jsme se pak odpoledne vraceli do Denveru, měla jsem pekelně spálený obličej a byla jsem utahaná jako pes. Profesor mne vysadil na zastávce autobusu, který mne měl dovézt do mého bytu, a odjel domů; jeho dům je na opačné straně města a já jsem měla pocit, že to autobusem bez problémů zvládnu. Otevřela jsem peněženku s tím, že si připravím drobné na jízdné, ale s hrůzou jsem zjistila, že jsem všechny peníze utratila na horách a zbyl mi jen poslední čtvrťák. Autobus stojí 75 centů, takže jsem měla smůlu. Protože jsem byla od svého bytu stále velice daleko, jít pěšky tudíž nepřipadalo v úvahu, nemluvě o tom, že se mi vůbec nelíbila představa procházky ve čtvrti, ve které jsem se právě nacházela. Rozhodla jsem se, že si za ten poslední čtvrťák zavolám taxíka, po cestě zastavíme v mé bance, vyberu z bankomatu nějakou hotovost a taxikáři z toho zaplatím. Po dlouhém vysvětlování se mi zdařilo operátorce po telefonu vyložit, na které adrese se nacházím, zavěsila jsem a vyčkávala příjezdu taxi. Po asi půl hodině jsem trochu znejistěla a po dalších 30 minutách mi bylo jasné, že se taxík už neobjeví. Mezitím se pomalu setmělo a začaly se objevovat podivné existence, které neobyčejně dobře zapadaly do špinavého prostředí tvořeného domy pokrytými graffiti a obchody s alkoholem. Mezi tím vším se všude povalovaly odpadky, plechovky od piva a ve vzduchu vířily staré noviny. Pochodující trosky se začaly nenápadně přibližovat a upíraly na mne své kalné zraky. Sem tam na mne někdo křikl: „Co tady děláš ???“ Zvažovala jsem, jaké jsou moje možnosti, ale abych řekla pravdu, moc východisek jsem neviděla. Další taxi jsem zavolat nemohla, protože jsem už neměla žádné peníze. Autobus nepřipadal v úvahu ze stejného důvodu, a i kdybych se pokoušela řidiče nějak přemluvit, tak na mne nejspíš zavolá policii – na jakékoliv obtěžování řidiče nebo cestujících jsou tu velice přísní... Policii jako takovou také zavolat nemůžu, protože je trestné mrhat jejich časem pro takové banální případy. Pěšky jít nemůžu, protože je to daleko a po cestě mne určitě někdo znásilní anebo zabije a stejně nevím, kudy jít. Jediné, co jsem s jistotou věděla je, že mne nikdo nemůže okrást, protože nebylo o co. Bezdomovci vytvořili okolo mne malý kruh, zkoumavě se na mne dívali a něco si mezi sebou mumlali. Obličej mne pekelně pálil, byla jsem utahaná a začala jsem mít děsnou žízeň. Jeden z přítomných se začal vyptávat, co tu v jejich rajónu dělám. Nějak mi povolily nervy a bylo mi to už všechno jedno, tak jsem mu vyložila, že nemám peníze, že se potřebuju dostat na autobus, a k tomu mám strašně spálený obličej. Bezdomovci se na mne k mému překvapení začali dívat útrpně a soucitně se mne otázali, jestli jsem také bezdomovec. Odpověděla jsem, že když se to tak vezme, tak vlastně ano. Všem se děsně ulevilo; jeden z nich vytáhl ruku zpod kabátu a v ní k mému údivu třímal láhev whisky. „Napij se, to ti pomůže.“ S díky jsem umolousanou láhev odmítla. Poté jsme si šli sednout na lavičky do autobusové čekárny a dali se do řeči. Zajímalo je, odkud jsem, a pak mi začali vyprávět své životní příběhy. Jak se rozešli se svými rodinami, jak ztratili práci a jak nakonec skončili na ulici. Vyjádřila jsem politování nad jejich smutnými osudy a jeden z nich mne nazval andělem. Možná jsem se měla předtím napít té whisky, ale teď bylo už pozdě, všechna byla pryč. Posléze se mne zeptali, kolik peněz vlastně potřebuju na ten autobus. Když jsem jim řekla, ze 75 centů, tak začali všichni bezdomovci prohledávat své kapsy a dávat dohromady všechny drobné, co našli… Celkem to dělalo 25 centů. Bylo jasné, že to nestačí, ale oni měli ještě jedno eso v rukávu – poblíž autobusové zastávky je prý bar, kde pracuje jedna jejich známá jako číšnice... Je prý velice hodná a občas jim dává zdarma whisky. Šli jsme do toho baru společně a asi jsme působili dost zvláštně, ale číšnice nevypadala vůbec překvapeně a po krátkém rozhovoru s jedním z mých nových přátel mi dala do ruky 50 centů. Příšerně jsem se styděla, ale mince jsem si vzala. Společně jsme pak zase odešli na autobusovou zastávku a po několika minutách se objevil můj autobus. Když jsem nastupovala, všichni bezdomovci mi k velkému údivu ostatních spolucestujících mohutně mávali na rozloučenou…

       Dneska už jsem samozřejmě chytřejší a vím, že karta do bankomatu, kterou jsem i tenkrát měla v peněžence, platí nejenom v mé US Bank, ale i ve všech ostatních bankách a mnoha obchodech a benzínových stanicích, kde jsou také instalovány bankomaty... Takže tenkrát stačilo pouze obejít blok či dva, najít bankomat a vybrat si peníze. Jenže to jsem tehdy nevěděla, a možná je to dobře, protože bych přišla o zážitek, který postavil můj názor na americké bezdomovce absolutně na hlavu.