Logo rubriky
8-9/2001
  Cony (další) (186)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Istrocon 2001

Do Bratislavy jsme dorazili až okolo páté a to Pagi nešetřil vůz ani sebe. Cestou jsme byli ve spojení s Richardem Klíčníkem a tak jsem hned po příjezdu mohl Dáše Mehešové říci, že Honza Kantůrek Kaféklač (malý diskusní pořad v salónku určený jen pro omezený počet fanoušků) nestihne, neb trčí někde na naší vybombardované dálnici.
       Ubytoval jsem se a stihl ještě kus besedy s Harry Harrisonem. V jejím závěru si ke mně přisedl JWP, který přivezl Ondřeje Neffa. Slovo dalo slovo a ubytovali jsme se společně.
       Jen s minimálním zpožděním začalo slavnostní zahájení Istroconu 2001. No slavnostní, kdo znáte Šimona a Páričku, tušíte, co mám na mysli, a pro ostatní bude každý popis nedostatečný. Šimon představující po slovenské slopanici oněmělého derviše vyloveného z Moravy věštil v geniálním pantomimickém vystoupení průběh scifistického roku. Kdo jste viděl knihovníka v podání Honzy Kantůrka, můžete si udělat hrubou představu.
       Neodolal jsem a zůstal na Galaxy Quest. Opravdu mimořádný film. Až někdy před půlnocí dorazili poslední Košičané s Piškotou. Někdo pracovat musí (i v pátek).
       Pak si pamatuji na výborné Melkorovy pagáčiky (slané a potom sladké) a okolo druhé jsem padl do postele v očekávání věcí příštích.
       Sobotní ráno bylo kalné, po šesti hodinách spánku mě vzbudil Richardův mobil nastavený jako budík. Popadl jsem přednášku a holicí strojek, pro případ, že by v tak časnou hodinu nikdo nepřišel. Na holení ale v Salóniku (teď nevím, zda bohužel či bohudík) nedošlo. Místnost se brzy zaplnila spoustou mladých lidí, které jsem se na příkladech z evoluční psychologie pokoušel připravit o iluze. Předpokládám, že marně, na některé věci si každý musí přijít sám.
       Mezi posluchači byli i Vilo Búr a Zuska Minichová (4. místo v letošní CKČ), kteří si zde tím nejlepším možným způsobem krátili čas do jejich pěti minut slávy. Ty nastaly, když ještě spolu s Tono Stiffelem (rovněž 4. místo v letošní CKČ, v Mloku špatně uveden jako Štefan) jako tvůrčí skupina 3ÉDER slavnostně pokřtili svou první společnou knihu Mozaika rôznobežných ciest. K nahlédnutí byl i originál obálky od Jura Molčáka (měl sebou krásnookou přítelkyni, kterou raději, stejně jako Ďurino Kundrík, nikomu nepředstavoval, asi ví, jak to ve fandomu chodí).
       Pak jsem chvíli proháněl po chodbách zájemce o Interkom, až na klub z Handlové se mi samozřejmě nikdo nepřihlásil, ale komukoliv jsem možnost odebírat IK nabídl osobně, okamžitě to prohlásil za SUPER nápad.
       Seznámil jsem se s Stevo Huslicou, jehož povídek si tak považuje Franta Novotný, a mluvil s ním o nebezpečích islámského fundamentalismu, které jsou již několik let jeho hlavním tématem.
       Od Tmy k Vernovi se jmenoval pořad Ondřeje Neffa, kde mluvil hlavně o tom, na čem zrovna pracuje. Začal zdrcující (sebe)kritikou románu Tma. V závěru si, doufám že jen žertem, neodpustil poznámku o úrovni Akademie SF, která něčemu takovému dala své nevyšší ocenění.
       Pro ty, kteří tam nebyli, zopakuji objevené chyby, byť byly fandomem i Akademií svého času dost přetřásány a Ondřejovi je nikdo nenanesl pravděpodobně proto, aby se nedověděl, že je kazišuk či až po bitvě chytrý generál. Nebo možná proto, že podobné vady shledává i na ostatních jeho dílech a bylo by tedy marné upozorňovat na ně, neb jsou pevně vrostlé do umělcovy podstaty (česky, že to jinak neumí). To druhé se naštěstí nepotvrdilo.
       Ondřej, pokud si pamatuji, našel ve struktuře a zápletce Tmy čtyři hlavní závady, nedělal jsem si poznámky, tak jen svými slovy.
       Na počátku stvoří padoucha, vytvoří mezi ním a hlavní hrdinkou hluboký vztah (potom, co jí padouch umučí otce, si již nemohou být lhostejní :-), celou knihu pak oba vede k závěrečnému setkání, ale když k němu má dojít, je padouch poměrně náhodou a nedramaticky zastřelen německým důstojníkem (to se může stát v životě, ale ne v literatuře, dodávám já).
       Kniha se v polovině láme a původní syrovost se mění ve vyumělkovanost. Vysvětlení všeho zjevením se mimozemšťanů rovněž nevyplývá z logiky první (zdravé) části a spojitost mimozemšťanů s mongoloidní holčičkou je také vycucaná z prstu. (Závěrečná honička na střechách pokoušející se naplnit holywoodské schéma je jen poslední kopnutí do těla pokaženého a v druhé polovině odbytého díla, dodávám já).
       Mimozemšťany nahradí nějaký fyzikální fenomén odvozený z teorie superstrun, jenž pohotově vymyslel a matematickým aparátem vybavil Luboš Motl (který prý zdaleka není takový ignorant, jakým se jeví, když se pokouší mluvit o naší politické scéně, dodávám já).
       Poslední závada je takříkajíc mimoliterární, souvisí s autorovým názorovým vývojem, zatímco v době psaní Tmy (verze 1.1) považoval naše v románu vystupující politiky za slušné, leč občas poněkud neschopné lidi, po podpisu opoziční smlouvy nahlédl, že jde naopak o všehoschopné, jen po moci a výhodách bažící gaunery.
       V právě dokončované Tmě (verze 2.2) se již budou chovat v souladu s charaktery, které obnažili podpisem oposmlouvy.
       Ondřej pak ještě hovořil o práci na scénáři počítačové hry na vernovská témata a přečetl úryvky z povídky, která by se měla stát jeho základem.
       Když jsem se Ondřeje na konci přednášky zeptal, kdo nebo co jej přivedl k prohlédnutí stran kvalit Tmy, mluvil bohužel jen o opoziční smlouvě (tedy o bodu 4) a pak musel skončit, neboť následovalo autorské čtení Honzy Kantůrka.
       To jsem sice znal již z Parconu (sláva, nejsem jediný, kdo recykluje své přednášky), ale rád jsem si úryvky z kuchařky stařenky Oggové poslechl ještě jednou. Vedle mě sedící JWP navrhoval Honzova čtení nahrávat a distribuovat na CDčkách v MP4. Něco na tom bude, nedávno jsem si pod dojmem svého účinkování četl ve „Stráže stráže“ a zdaleka to nebylo takové, jako když z nich četl Honza.
       Pak už byly tři hodiny a ve velkém sále měl přednášku Richard Šusta. a já se šel trochu osvěžit s tím, že mi ji později poskytne pro Interkom.
       Pak jsem zapadl na přednášku Jozefa Žarnaye o dějinách slovenské SF od GR do roku 2000. Tam jsem zjistil, že mladý muž sedící vedle Martina Kralika, který Žarnaye občas doplňoval, je Miloš Ferko, který s Ondrejem Hercem napsal Dějiny slovenské SF.
       Pak jsem měl konečně chvíli času promluvit se Štefanem Konkolem a Josefem Svítkem. Štefan mi věnoval druhý díl Miešanců a zajímal se o to, proč letos nebyla Akademií SF vyhlašována nejlepší slovenská kniha. Když jsme došli k tomu, že zřejmě kombinací nezájmu akademiků, špatnou distribucí formulářů na Slovensku a pozdním odevzdáním částí těch vyplněných z Brlohu, pravil, že má od loňska černý pás v karate a že na to dohlédne. Doufám, že to nebude třeba, zvláště pokud budeme formuláře rozesílat přímo jako Interkom.
       Pak jsem šel na večeři s Jozefem Žarnayem, Vlastou Talašem a Ondřejem Neffem a po ní na vyhlašování výsledků soutěže Cesta bez návratu a čtenářské ankety Istron.
       V soutěži, kterou vyhlašoval Ďurino Kundrík (představitel Koňana ve velkolepém filmu Koňan a dcera pána leta z produkce Šimonfilnu), kupodivu zvítězila česká autorská dvojice Lucie Lukačovičová a Adam Šnobl. To, že jde o autorský tandem, se pořadatelé dověděli, až když místo jednoho nominovaného autora, pro něhož měli připravený provaz, dorazili dva. Naštěstí si ten druhý mohl odnést šibenici pro absolutního vítěze soutěže.
       I anketa Istron byla plná překvapení. Převzal jsem cenu pro nakladatelství Triton za (tuším už třetí) vydání Asimovova Já, robot.
       Pak vypukla tombola, opět moderovaná Šimonem. Všichni měli spravedlivou šanci, protože Martin Macášek je momentálně v USA (nebojte se, je v pořádku). Přesto jsem nic nevyhrál, i když mi množství svých lístků svěřil i Petr Kotrle. Zde musím vzpomenout na draconskou tombolu, kde vyhrává každý a mnohý účastník pak říká, děkuji, tolik ani nemuselo být.
       Napadlo mě, že než začne nějaká párty, kouknu na X-meny, ale fanoušek vedle mě smrděl tak, že se to nedalo vydržet, a tak jsem se jen tak potloukal.
       V neděli ráno jsem u snídaně potkal Ondreje Herce, který se dostavil asi jako poslední účastník conu (aby mu program nebránil v komunikaci s těmi, za kterými přišel), a pak už jsme se s Pagim a Editou vydali do matičky Prahy. Bylo to výborné a jak se říká, těšíme se zase za rok.
Zdeněk Rampas
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK