Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

       Snoopy Cup 2001

       Po tuhých soubojích v osmnáctijamkovém areálu, kde někteří neváhali použít i oko místo míčku (o hře vysokou holí, hákování a krosčecích ani nemluvě), jsme se vydali na od loňska již tradiční místo vyhlášení výsledků, do restaurace U Kormidla.

       Cenu za nejstylovější golfový dres získal Marvin, vítězkou celého grand prix se stala Pet.

       Po náročném dopoledni se ti, co se k smrti neunavili při dopoledním sportu, sešli ještě odpoledně v parku Lužánky k odpolední hře petanque, která se stala mezi brněnskými scifisty velmi populární (znáte jiný sport, při kterém se nezpotíte, můžete pomlouvat ostatní a pít víno?). Účast byla o trošku menší, ale sportovní výkony byly na vysoké úrovni. Důmyslným systémem losování při každé hře vznikali vždy jiné trojice, které proti sobě nastupovaly. Jednotlivé souboje byly plné zvratů a modlitby „jen ať to není s nulou“ byly vyslyšeny.

       I po těchto sportovních výkonech následovalo zakončení celého odpoledne v restauraci „Pohoda“.

       Odpoledne bylo ještě lepší, s Michaelou a Hanušovými jsme navštívili Vilmu a Martina Klímovy na jejich chalupě v Úžicích, kde tráví léto se svou drobotinou. Už od rána tam byli Viktor Janiš a Honza Vaněk jr. Z nedalekých Kralup ještě přibyl Tomáš Kohl s ženou Desislavou a synkem Tomáškem a Jana Rečková rovněž s celou rodinou. Přes úmorné vedro jsme stihli udělat něco na Interkomu, pohovořit o Diamantovém věku a dokonce i něco sníst.

       Chvíli jsem mluvil s Tomem Jirkovským a Martičkou (ta ale musela odběhnout a koupit do práce ventilátor, aby nepadli vedrem) a pak jsem i já vyrazil do studia Trilabit, kde mi svítí fólie na Interkom. Kupodivu jsme se pak v metru zase všichni potkali a do RUR jsme šli ještě s Honzou Vaňkem jr. a Janou Šturmovou. Ač je to vlastně prostinké, vždy mě udiví, když v jistých hodinách jistých dní v pražském babylonu pravidelně narážím na spřízněné duše.

       V RUR jsem pobyl jen krátce, pozval dělníky na snášení 13. srpna a odjel jsem odevzdat film do tisku, aby v době, kdy se budu rekreovat na Tatraconu, alespoň někdo pracoval.

       Sluší se připomenout vzácné přespolní hosty: charismatického Honzu Škorpíka ze staroslavného klubu Malevil, Jitku Doležalovou z Vetřelců se synem Davidem a vlastně i Richarda Klíčníka. Dále bylo přítomno několik herců z nikdy dost zmiňovaného parconského představení: Vlasta Talaš, Karotka, Martička (ale ta musela okolo šesté do práce, její manžel je zjevně otrokář) a samozřejmě Jolana, která jednou, ač doma, užívala pohody hosta místo radostných strázní hostitelky.

       Přítomen byl i šéfredaktor Sardenu Pagi s dětmi, i ony samozřejmě jedou na Tatracon (klubko přítomných dětí na trávě mi připomnělo onen holywoodský vtip „Miláčku pojď sem, tvoje děti a moje děti bijí naše děti“). Konečně nesmím zapomenout asi na pět mimofandomových Peťových přátel.

       Hovořilo se o posledním Stephensonovi a dalším divadle, grilovala se kuřátka, popíjel fernet a na pozdější dobu, až dojde Dag Badman, se chystala whiska.

       Čermákovi mají tuším dva týdny na vzpamatování, pak se slaví Netopejrovy letní narozeniny. (Omlouvám se za poněkud květnatější styl, ale zrovna čtu Diamantový věk.)

       Odpoledne mě ještě v práci navštívil Richard Klíčník a donesl svou reportáž, v duchu nejlepších Interkomových tradic bych ji nazval Chorvatský deník, až na to, že jde o něco zcela jiného.

       Hovořili jsme o dalších cestopisech na stránkách IK, o nedávném od Jany Oliveriusové i o starších od Evy Hauserové.

       Začetl jsem se do románu Grega Egana Karanténa, který mi v překladu poslal Petr Kotrle.

       Nejlepší postkyberpunk jaký jsem kdy četl, když to Suchánek nějak nepokazí, bude mít Diamantový věk důstojného soupeře. Asi si zase přečtu neprávem opomíjený Axiomat a další Eganovy povídky, které vyšly v Dozoisových výběrech u Netopejra a ještě předtím u Rosenbauma.

       S Jolanou, Pagim a Richardem Klíčníkem jsme komentovali fotky z Tatraconu a zážitky na nich zvěčněné. Když jsem odcházel, objevil se Netopejr, kterého do té doby mučili v bance.

       Nic nemůže být bez chybičky, potkal jsem M. Bronce, dožadoval se vaku, který jsem mu vrátil 21. června... Nevím, asi už stárnu a blbnu, ale pokazilo mi to celý večer. Co bych dal za to, kdybych věděl, je-li schopen myšlénečky..., zda i některé jeho další rezolutní názory a soudy nestojí na stejně chabých podkladech jako jeho dojem, že ještě nedostal zpátky svou tašku.

       V RUR bylo horko a prázdno, jen Honza Vaněk jr. předčítal z článku o Ivanu Adamovičovi uveřejněném v bezdomovém časopise „Nový Prostor/Patron“.

       Hovořilo se o Diamantovém věku, Kolumbovi, anglické poezii, pilo vynikající portugalské víno nepřítomného Cyrila Broma (značku jsem zapomněl, ale mělo půl metru vysokou láhev ve tvaru karafy a na nálepce bylo napsané Valdovino, ale třeba to portugalsky znamená červené víno) a jako obvykle to hrozně rychle uteklo.

       V RUR jsme si tiše připomněli, že se zde scházíme naposledy (ve čtvrtek) a přivítali jsme skutečnost, že díky tomu se uvidíme již v pondělí. Dorazil jsem těžce vyhladovělý, naštěstí mi Bí poskytla první pomoc v podobě podezřelé tyčinky domácí značky (ač čokoládová, voněla a chutnala po sýru), pak dorazil, jako vždy ve správnou chvíli, český Honza (Macháček) a podaroval nás tvarohovými buchtami. S taktem sobě vlastním (jako vědec vědce) upozornil Janu Sainerovou, že se v RUR objevuje vždy (ve smyslu tehdy a jen tehdy), když přinese buchty. Než si to vyjasnili, všechny buchty byly snědené, teprve pak vytáhl povidlové a z těch už na něj zbylo. Inu, nejedl vtipnou kaši nadarmo. Což není zase tak samozřejmé, v Ikarii, kterou jsem si v tu dobu prohlížel, jsem našel hodnocení Velkého Recenzenta, Diamantový věk u něho stojí za 3,5 *, má právo na svůj názor, nicméně pokud Hvizdu Birdy *** dává 3 *, máme zase my právo myslet si něco o jeho vkusu a kompetenci.

       Dopoledne se mi ozvala naše dopisovatelka Jana Oliveriusová, že je v Praze na nějaké lékařské konferenci (nejspíš související s klonováním satana). Vzato kolem a kolem mohl první školní den dopadnout i hůře.

       Pak dorazila Jana a brzy po ní i Tomáš a Jana „Laser“ Jirkovští. Povídali jsme si o filmech, o Ludvíku Součkovi, o Sardenu, o Gregu Eganovi a s Tomem pak o trampotách českého vydavatele SF.

       Pavel Weigel přišel s myšlenkou uspořádat okolo Parconu/Euroconu výstavu o československé a světové SF a fandomu, podobnou té věnované Lemovi.

       Vašek Fořtík mi slíbil příspěvek o možnostech propagace SF na Invexu, jsem zvědav, kdy dorazí.

       Bohužel jsem tam nenašel slíbenou disketu od J. Olši jr. No do Zimbabwe si pro ni rozhodně nepojedu.

       Když se před pátou začali shlukovat z prázdnin se navrátivší scifisté, zjistil jsem, že pro ně nemám Interkomy. Odskočil jsem si na pověstnou čtvrthodinku do práce, a když jsem se před šestou vrátil, dovídal jsem se jen, kdo všechno mě hledal. Byl zde ale ještě Peťo Pavelko a dělal seznam účastníků Dementconu. Kdyby toho teď nebylo tolik (a zároveň nebyl tak mimořádně náročný začátek školního roku), snad už bych se tam letos vypravil.