Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Jelikož na letošní Tatracon se rodina Rampasova dopravovala opět vlakem přes noc, byli všichni její členové na místě už před devátou hodinou ranní.

       Stáli jsme na rozcestí – doleva Poniklec, doprava Alpiny, a nikde nikdo. Zdeněk se vydal prozkoumat, zda už funguje velitelská chata, když tu u nás zbylých zastavil vůz s organizátory. Dozvěděli jsme se potěšující zprávu, že chatky jsou už volné.

       Po ubytování jsme se vypravili na houby. První kusy jsme ulovili už cestou od autobusu, teď jsme si pořídili celou večeři. Mňam. Zdeněk našel výstavní pravé hříbky, tři rostly ze společné základny, úplně jako obrázek z atlasu.

       Během celého dne samozřejmě probíhalo tradiční vítání přibyvších tatracoňáků. I letos nám přibylo do sbírky tričko TATRACON 2001. Při počítání zde conaných conů nám vyšlo, že příští rok by měl být patnáctý, i když od prvního uběhne už osmnáct let. To víte, i organizátoři mají rodinné povinnosti...

       Na úterý Mio naplánoval celodenní výlet a první část hry Trifid. Dva autobusy nás odvezly na Spišský hrad. Po jeho prohlídce se celá skupina přesunula na Dreveník.

       Dreveník je kopec hned vedle Spišského hradu, na kterém archeologové nalezli starověké osídlení – samozřejmě ze dřeva. Toto sídlo mělo vlastní zdroj vody, vedlejší hrad ne, a tak na celý pyšně se vypínající Spišský hrad tahali pitnou vodu v putnách na zádech (užitkovou chytali za deště do nádrží, jimiž někdy bývaly i sklepy bývalých budov).

       Hra Trifid byla strhující, dokonce tak, že i já skákala v pytli a přecházela metr nad zemí na laně nataženém mezi dvěma stromy – a to samozřejmě se zavázanýma očima, jen velitel skupiny Zdeněk viděl. Druhé lano bylo ve výši ramen a člověk se ho držel jako klíště.

       Přežili všichni, i Šimon, i když ten měl skoro na krajíčku, protože pomáhal všem soutěžícím (6 družstev po 6 členech) dostat se do výšky na lano.

       Po těchto disciplínách byli ale unaveni všichni, protože bylo šílené vedro. Naštěstí nás Mio ujistil, že třetí soutěž je poslední a je nejlehčí. Soutěž nejlehčí byla, kámen, kterým se házelo, už ne. Ale házející v sobě našli netušené síly a dvakrát se jim podařilo vrhaný předmět rozbít.

       Po ukončení prvního (teď předbíhám, ale neodpustím si říct, že i posledního) kola soutěže jsme došli do obce Žehrov, kde nás čekaly autobusy, a hurá domů. Nutno podotknout, že toho podvečera bylo na verandách našich Alpin pusto a mrtvo.

       Přesto jsem podnikla s Albertem (velké díky) cestu do SNV pro celotýdenní rodinné zásoby. Auto to naštěstí všechno uvezlo.

       Ve středu už od rána probíhaly dva paralelní programy – část tatracoňáků vařila guláš či pomáhala při jeho přípravě, a druhá část se na guláš těšila. Jako tradičně byl skvělý, jedinečný, neopakovatelný pokrm k pozdní svačině či brzké večeři – a jak chutnal!

       Odpoledne měla probíhat druhá část hry Trifid. Jelikož se v určený čas na místo srazu nikdo nedostavil, Mio ji přesunul na následující den.

       Večer přednášel Albert o Atlantidě. O ztraceném ostrově sice byla také řeč, ale především nám promítl diapozitivy z cest své cestovní kanceláře na Azory a ostrůvky ve Středozemním moři.

       Ve čtvrtek se měl uskutečnit velký výlet na Sokolí dolinu, pro pozůstalé pak kratší okružní procházka přes výletní hostinec XY (jméno nevím, Zdeněk někam zabordelil program, který jsem si vzala ze stěny naší Alpiny) a Soví výhled zpět. Po guláši??? po nočním programu??? se pozůstalými cítili všichni (až na čestné výjimky z Brna), a tak se Slovenským rájem ploužil štrúdl tatracoňáků.

       Po návratu do chaty nás uvítali Dvořákovi. Dorazili z Brna až teď, a ještě v oslabené sestavě bez Jarky. Nicméně nás odpoledne doprovodili po místních lesích, kde jsme si byli nasbírat večeři. Ten den se opět nikdo nehrnul do další části hry Trifid, takže se opět nekonala.

       V pátek začalo první kolo turnaje v Lavondyss. Když ani tentokrát nikdo nejevil zájem o dokončení Trifidu, Mio moudře rozhodl, že druhá část hry se uskuteční příští rok a třetí rok následující. I začali jsme rozvíjet teorii, že vyhlášení výsledků by se mohlo konat o rok později, vyhlášení vítězů za další rok, no a předání cen opět za rok. Tuším, že by hra Trifid mohla být zapsána do knihy rekordů. Ale nebyl by to skvělý důvod pro nutnou přítomnost na dalších Tatraconech?

       Večer jsme si mohli vybrat z následujících kulturních programů: film Blade Runner v kině v SNV, nebo promítání divadla Stráže! Stráže! v Tatranu. Dali jsme přednost druhému a opět jsme se výborně bavili. Večer se dalo do deště.

       V sobotu stále pršelo. Já balila, Z+Z se flákali, čest rodiny zachránil pouze Pavel, který se s Miem a houfem odvážlivců (a samozřejmě s Jitkou Pagiovou) vypravil na tradiční pochod roklinou Suchá Belá. Po pátečním dešti moc suchá nebyla, a tak se Pavel vrátil jako vodník.

       Následovalo tradiční loučení a večer před devátou nás Pagi, budiž mu dík, odvezl na nádraží do SNV.

       Při letošním Tatraconu nad námi držel ochrannou ruku sám svatý Petr – bylo moc krásně, někdy až příliš. Houby rostly, guláš chutnal, ledničky chladily různé dobré nápoje, tak co si přát víc? Snad jen to, aby to takové bylo i příští rok.