Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Když si za směšných devatenáct korun koupíte v Levných knihách slavný román Jama Oščádala Bratři, již zadní strana obálky vás varuje, že ne všechno asi bude v naprostém pořádku. Juniorovo přirovnání ke Hlavě XXII vypadá docela lákavě, ale Richard Podaný se uchýlil k báječným cizím slovům, když napsal, že dílo „si s drzostí velkého umění nevšímá rezolutní nadvlády story nad beletrií...“, aby nemusel říci přímo po česku, že Oščádal kašle na příběh, a navíc redakční krácení Podaného chvalozpěvu skončilo vyšinutím z větné stavby. Jelikož odpovědným redaktorem byl zrovna Richard Podaný, vystihuje tato drobnost jak Oščádalův absurdní černý humor, tak jeho častá vyšinutí ze stavby a logiky děje.

       Nenapadá mě, bohužel, jaký citát z knihy bych nejlépe použil coby ukázku Oščádalova stylu. Jeho styl totiž, řečeno fyzikalním výrazivem, je silně nelokální, težko v něm najít krátký úryvek, který by dával jakýs takýs smysl sám o sobě, bez mnoha stran okolního textu. Postavy vedou zpravidla mimoběžné dialogy, v nichž repliky navazují na něco, co bylo řečeno o stránku dřív, motivy nápadné i nenápadné se vracejí, očekávaně i neočekávaně, jako refrén nebo bumerang, četné souvislosti, dějové i textové, střídavě tonou a vyskakují nad hladinu, když to čtenář nečeká, a pointy jsou jako rozbušky v koberci vyprávění, protkaném semtexem vtipu – kdybyste nějakou vyřízli s nejbližším okolím, jen by to maličko pšouklo. Je škoda, že Jam Oščádal už jenom překládá, a měl jsem zpočátku i výčitky svědomí, že kdybych si Bratry býval koupil, dříve než skončili v Levných knihách, možná by psal dál.

       Výčitky mě nicméně přešly, jak jsem knihou postupoval dále ke konci. Obávám se, že za původní cenu bych si ji nekoupil. Děj se mi zdá být příliš odbytý, příliš svévolný.

       Skupina vojáků, vesměs mentálně postižených, zlomených životem či jinak méněcenných a nespolehlivých, takový pomocný technický prapor, staví na bezvyznamné nehostinné planetě vojenskou zakladnu. Osud těchto vojáku je přirovnáván ke hře „Jeden, dva, tři, my jsme bratři“, což je brutální multimediální obdoba „Člověče, nezlob se“. Házení kostkou vede figurky mezi políčky plnými smrtelných nástrah, házení kostkou vede figurky i k tomu, aby se vyhazovaly – zabíjely – navzájem. A děj se tomuto „Člověče, chcípni“ čím dál víc podobá.

       Od samého začátku, zvlášť pokud znáte Oščádalův vkus, tušíte, co vojáky čeká. Výchozí situace sama o sobě je dostatečně vražedná, a když na rozestavěnou pevnost zaútočí nepřátelé a zničí při tom mateřskou loď vojáků, mají hrdinové osud zpečetěn. Prořídlá jednotka bez možnosti úniku, s nezdravou psychikou a nezdravými vzájemnými vztahy, se zásobami na omezenou dobu, tváří v tvář nehostinné planetě, a navíc pod hrozbou nového útoku, taková skupina je nevyhnutelně odsouzena k smrti. Jak stráví vojáci zbytek svých životů a jakou smrtí sejdou se světa? Pomřou hlady, zapomenuti okolním vesmírem, pozabíjejí se navzájem, dříve než dorazí nové nepřátelské síly, nebo se z donucení a naprosto proti své vůli a svému přesvědčení nakonec stanou hrdiny? Možna ta poslední možnost byla tím, co autora vyděsilo a přimělo příběh zničit. To by přece byla hrůza, kdyby mu z toho nakonec vylezl příběh o hrdinství!

       Postavy románu jsou odsouzeny k smrti, a také postupně hynou, jenomže autorovi byli i dva rozsudky smrti málo a v každé další kapitole se snaží přijít s novým. Nakonec mají ti chudáci smrt už natolik pojištěnou, že snad ani nemůže nikoho zajímat. Autor vytáhne z klobouku nepřátelského agenta, a pak ho zase nechá zmizet v rukávu; navíc při té příležitosti bezmála ukáže prstem na jednoho z vojáků, kterému ovšem předtím i potom koukal často do hlavy, a vůbec ho nenechal uvažovat jako záškodníka. Podobně jako s agentem zachází i s duchařskými motivy: přišly a odešly, kdo by se o ně staral? Aby to nebylo tak jednotvárné, přivolá na pomoc ještě místní dravce. Nakonec nechá změnit roční období, předvede více z místní fauny a flory, poslední vojáky nechá soupeřit s neznámým člověkem z džungle, a nakonec toho úplně posledního zanechá ve vražedném prostředí, aniž by se ho namáhal aspoň pro klid čtenářovy duše dorazit.

       Připouštím, že kniha obsahuje více souvislostí, než se mi podařilo pochopit, – dokonce i konec jsem si musel nechat vysvětlit v RUR –, proto jsem v drobet ošemetném postavení, když tvrdím, že spousta důležitých souvislostí schází. I to, co bych nazval přehnaným žonglováním s nadbytečnými motivy, můžete naopak prohlásit za bohatou přehlídku pestrých nápadů, ale aspoň se tu konečně budeme bavit o něčem rozumném ;-)

       Tvrdím, že genialní Bratři nejsou. I tak jsem nicméně přesvědčen, že stojí za víc než těch devatenáct korun, za které si je dnes můžete pořídit.