Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Pustit si do článku o knihách Vladimíra Šlechty Andrzeje Sapkowského patrně nebyl dobrý nápad. Reportáže z conů ostatně ukazují, že pustit Andrzeje Sapkowského kamkoliv je záležitost značně problematická, i když záleží na úhlu pohledu. Pozvete-li Sapkowského na con, pravděpodobně se vám tam opije a bude dělat ostudu, nicméně pouhé jeho jméno v programu přiláká řadu účastníků. Podobně jsem se já pokusil použít Sapkowského jméno jako vějičku na čtenáře, ale podcenil jsem následky – zdá se, že ne všichni přilákaní čtenáři přečetli více než první odstavec, kde jsem o Sapkowském mluvil. Protože Michael Bronec je můj kamarád, s Egonem Čiernym také vycházím docela dobře a Vladimír Šlechta mi kdysi pochválil jednu povídku, doufám, že aspoň jeden účel můj článek splnil a všichni, kdo na mě dštili oheň a síru, už mají „Krvavé pohraničí“ a „Šílený les“ na čestném místě v knihovničce.

       Bohužel nemohu čestně prohlásit, že jedinou vadou mého článku byly magická moc Sapkowského jména a nepozornost čtenářů. Rozhodně jsem neměl Sapkowského a jeho dílo jen tak mezi řečí odsoudit bez důkazů, to se ve slušné společnosti nedělá. I když jsem si v otázce Sapkowského opilství a nadutosti dovolil předpokládat znalost reportáží z conů, kde se předvedl v plné parádě, například ze snad vůbec první návštěvy Sapkowského u nás na prvním Bohemiaconu, měl jsem aspoň čtenáře na ony reportáže odkázat. (Ani teď to tak docela nenapravím, neboť jsem si z lenosti a zapomnětlivosti nezjistil, zda se první Bohemiacon konal skutečně v roce 1994, jak odhaduji, ani ve kterém Interkomu vyšly příslušné reportáže a kdo je napsal. Dodatečně: Pepa Vašát, Carola Biedermannová; snad to postačí, i když výkřiky „America – no culture!“ mám patrně z ústního podání a dokázat je nemohu.) Navíc jsem zřejmě použil příliš silná slova: Přestože opilci hluboce pohrdám a nadbytek sebevědomí, zváště spojený s opovrhováním ostatními, rozhodně neřadím mezi kladné vlastnosti, musím přiznat, že v porovnání kupříkladu s lidmi, které zde nemohu jmenovat, protože soud, jenž dosud nerozhodl o jejich vině, by mě za jejich urážku určitě odsoudil mnohem rychleji, je Andrzej Sapkowski pravý morální gigant.

       Možná nejhůře jsem si naběhl hodnocením Sapkowského tvorby, protože žádná kritika, na kterou bych se mohl odvolat, není. Zdá se tedy, že ač jsem výslovně napsal, že se na důkladný rozbor Sapkowského necítím, nakonec mi nezbude než se oň aspoň pokusit. Nečekejte však, že bych se splacením tohoto dluhu spěchal. Prozatím se budete muset spokojit se stručným popisem mého vztahu k Sapkowskému.

       Když se v Ikarii objevila prví Sapkowského povídka, „Zaklínač – stříbrný meč“, prošla kolem mě nepovšimnuta. Už název vypadal na literární pokus dalšího hráče Dračáku a obsah mne nezaujal o nic víc. Nebýt toho, že bratr tehdy hodně nakupoval fantasy, sbírky Sapkowského povídek by se mi vůbec nedostaly do rukou a já bych jeho tvorbu prostě ignoroval.

       V dalších povídkách o zaklínači ovšem něco bylo – a to je kámen úrazu, protože i když to na mě udělalo velký dojem a přimělo mě to číst Sapkowského dál, dodnes nevím jistě, co to bylo. Možná dnes, kdy při pohledu zpátky začínám tušit, že už tehdy bylo se Sapkowského tvorbou něco v nepořádku, bych měl šanci na něco přijít, ale kdo to má všechno znovu číst? Paradoxně mne tak ve výkladu, jak je Sapkowski špatný, omezuje to, že neumím vyložit, jak je dobrý. V něčem Sapkowski dobrý je, nebo aspoň byl, a já nedokážu odhalit v čem; dokonce ani nemohu s jistotou tvrdit, že tak jako všechno dobré ve filmu „Matrix“ pochází z „Ghost in the Shell“, pochází vše dobré v Sapkowského povídkách z klasických pohádek. Bonmot, že Sapkowski psal dobře jen tak dlouho, dokud opisoval od bratří Grimmů, zní dobře – však jej také nemám ze své hlavy, slyšel jsem jej od Zdeňka Rampase –, ale obávám se, že k vysvětlení Sapkowského úspěchu nestačí.

       Povídky o zaklínači se mi líbily i nějaký čas poté, co jsem se v reportážích z Bohemiaconu dočetl o Sapkowského velikášství, o jeho lásce k alkoholu a o tom, jak se na besedě se zahraničními hosty, notně opilý, soustavně pokoušel urazit Harryho Harrisona. Podivil jsem se, jak je možné, že tak odporný člověk tak hezky píše, a dál jsem se o Sapkowského povahové vady nestaral. Časem se, bohužel, jeho povaha přece jen v jeho dílech projevila.

       V románu o zaklínači můžeme sledovat, jak se Sapkowski čím dál více vytahuje a čím dál častěji vysmívá čtenářům, až nakonec, v „Paní jezera“, už ani nepokládá za nutné namáhat se s řemeslnou stránkou díla. Shledám-li, že nemám na práci nic užitečnějšího, sednu si jednou nad jeho knížky, rozeberu podrobněji jeho chyby a pokusím se zamyslet i nad těmi přednostmi, kterých se poslední dobou podle všeho vzdal. Sotva však budu sledovat jeho další vývoj, číst od něj něco dalšího (neřku-li si to koupit) nemám chuť.