Interkom: MILÉ MAMINKY!

Hluboce tě chápu a můžu ti říct, že mám úplně stejný pocity. Není mi jasný, jak to člověk může přežít a udržet si zdravej rozum. Ale když tak koukám na svoji matku, matky mých kámošek a vůbec všechny matky, co jich znám, tak ti povím, že jsou tím nadosmrti poznamenaný a postižený. Adélo, já myslím, že bychom se měly pokusit se tomu ubránit. Třeba tím, že si tady budeme psát všechny nejšílenější nápady a můry na mozku, co na nás budou dotírat. Co ty na to?

To jsem teda fakt ráda, že ses mi ozvala. Mě často napadá, že celej tenhle můj život není vopravdickej, ale umělej. Chápeš, že to někdo prostě jen tak narafičil. Jako v těch televizních reklamách. Maminko sem, maminko tam, vaše děťátko blablabla... Že celej ten můj život je instantní, získanej z nějakýho pytlíku, kterej někdo nasype do vody a osm minut udržuje za stálýho míchání v mírným varu.

Víš, že mrtvola vychládá zhruba rychlostí jeden stupeň za hodinu? To je docela pomalý, žejo? Jinak já mám dva potomky, ten starší se pořád ptá: „Ploč? Ploč chceš mít klídek? A ploč seš utahaná? A ploč tě ze mě blněj uši?“

Nebude vám doufám vadit, když se k vám přidám. Tady v mým kotci se toho moc víc dělat nedá. A i k počítači můžu jen tehdy, když ošetřovatel zapomene zamknout svou kóji. A když se mi podaří nějak zlikvidovat děti, aby za mnou nelezly. Mám jich strašně moc, jen co porodím, už jsem vždycky zase těhotná. Jako bych v sobě už měla předem připravený oplozený vajíčka. Děti mi tu pomalu, ale jistě přibývají, je to k zešílení. Ještě že existujou odběry a občas se nějakýho zbavím!

Zdá se, že mezi nás dobře zapadneš. Kolik že těch dětí vlastně máš? Holky, napíšu vám, jak jsem zblblá z reklam. Koukla jsem se na píseček naší kočky a tam bylo hovínko. A já jsem viděla, fakt VIDĚLA, na hovínku nápis WHISKAS. Je to možný?

Vítám Cecilku a těším se, co zase napíše ze svýho života. Ujišťuju tě, Cecilko, že výborně vystihuješ, jak vypadá svět nás matek. Úplně se v tom poznávám! - Sleduj píseček dál, Adélo, je klidně možný, že už se vyráběj takovýhle kočičí konzervy, po kterejch zbyde jako konečnej produkt reklama!

To já jsem se zase zúčastnila soutěže o novou Barbii. Šla jsem s dětma do hračkářství a dětičky měly napsat, jakou by si přály barbínu, co eště neexistuje, aby se dostaly do nějakýho slosování. Tak jsem tam vyplnila: Barbie hrobnice (doplněno rýčkem, krumpáčkem, rakvičkou a pomníčkem), a pak Barbie sadomasochistka (v černým koženým kostýmu dominy s bičem).

To já jsem šťastná, že můžu naplnit svůj úděl ženy. Nevěříte? Vždycky si vzpomenu na všechny ty ubohé trpící matky z chudých zemí Třetího světa, co by jen za to daly, kdyby mohly žít v takovém pohodlí jako já - a hned se cítím spokojená!

Důležitá je také podpora vašich drahých poloviček, že? Zdalipak si hledíte svých manželů? Jistě by si to zasloužili za všechnu svoji námahu, kterou mají s tím, že živí rodinu! Nezlobte se na mě, že jsem vyjádřila trochu odlišný názor, než je ten váš, a zamyslete se prosím nad tím, co vám říkám!

Máš pravdu, já se také snažím být spokojená s málem. I když můj život je dost jednotvárný. Když se mi nějaké to děťátko narodí, nejdřív musím olízat krev a hleny. To je docela příjemné a dobré. Pak následuje kojení. To také není špatné, protože malé tělíčko je něžné a hřeje - čím jsou starší, tím mají víc energie a jdou člověku víc na nervy, že?

Obvykle ale všechny děti najednou řvou, protože si potřebují nějak vybít energii. A dorážejí na mě a tlapkají po mně. Ty jejich upatlané ručičky na mém těle! Pořád něco chtějí a já nevím co. Nemůžu to už vydržet a jen je vztekle odháním. Nesmírně toužím po chviličce klidu a ticha!

Ale nemám se špatně. Každé hnízdo dostává pravidelné příděly. Najíme se vždycky dosyta, i když většinou jen kukuřičných šišek. A navíc pití, krém na pleť, nějaké ty hračky. Tak co by člověk ještě mohl chtít? Hračky ovšem dám dětem jen v případě, že mě už omrzí si s nimi hrát. Třeba si strašně ráda jezdím se setrvačníkovým autíčkem. Vrrrr... to mě baví! Děti se hraček chtějí zmocnit, ale to se se zlou potážou! Jsem přísná, ale spravedlivá. Dám jim pár facek a jezdím si sama. Vrrrrr...

To já mám kamarádku, kterou tak šííííleně baví uklízení a vaření a všechno kolem domácnosti, že má dokonce dvě rodiny, který o sobě nevěděj! No fakt! Předstírá, že má spoustu služebních cest a náročnou práci, a místo toho pendluje mezi dvěma domácnostma, a obě má perfektní! No není to tvůj ideál, Dorotko?

A s těma dětičkama já samozřejmě vím, co mám správně dělat. Že se jim mám věnovat a mluvit na ně a zajímat se o ně, to jest furt jim podstrkovat rohlíčky šunčičky pomerančíky vitamínky bačkůrky slovníčky plný slovíček housličky flétničky nočníčky no prostě... tak. Ale já prostě nemůžu.

Já musím říct, že úplně nejvíc ze všeho toužím po klidu a pořádným spánku. Daleko víc než po nějakým popovídání s nějakým manželem, ať se jdou všichni ti psychologové a manželský poradci zahrabat. Doro, ještě jsi nám o sobě nic nenapsala, jen nás v jednom kuse poučuješ. Jseš nějaká úča nebo co?

Napadá mě, že to příroda možná ale schválně zařídila tak, že ty děti člověka nenechají vyspat a člověk je pak voblbenej a úplně mrtvej a vyčerpanej a díky tomu se ocitne na jejich úrovni - jinak by totiž trpěl ještě víc!

Zamyslete se, děvčata, nad tím, jak to neblaze na vaše děti působí, když si ničeho nevážíte a popíráte osvědčené hodnoty - neměly byste raději jít svým dětem příkladem? Co z nich takhle vyroste? Pamatujte, že pevné rodinné zázemí je krajně důležité! A také pamatujte na chudinku Cecilku, v jakých podmínkách musí žít - a takových žen je spousta! Anebo jak těžký život měly naše babičky či prababičky! Dnešní ženy vůbec nedovedou ocenit, o kolik se jejich život zlepšil oproti minulým generacím!

Holky, když už jsme u těch starejch dobrejch časů. Teď jsem četla jednu starou knížku a úplně mě to praštilo do očí: ten život fakt není to, co bejval! Nám všechno profičí před očima, ale nic z toho nemáme. Kdežto oni všechno vnímali tak DLOUHO A DŮKLADNĚ, až si to fakt zažili. Třeba ten spisovatel šel po ulici. Ne jako když já jdu po ulici, on OPRAVDU šel ulicí a každej záblesk pohledu a každá vůně nebo pach pro něj měly svůj význam. Když já jdu po ulici, tak vnímám útržky reklam, útržky hudby, útržky novinovejch zpráv, vzpomínek na filmy, obrazy, reklamní šoty, který na mě nedávno někde zaútočily... Ten spisovatel si večer rozsvěcel lampu a četl. Vyhlížel oknem na ulici do padajícího sněhu. Vešel do kavárny a seděl na odřený plyšový pohovce. A tak dále.

Chápete to? Dneska už padající sníh, lampa ani plyšová pohovka nemají ten význam. A i kdyby se o to člověk snažil, tak to stejně dlouho nevydrží. Všichni se pořád perou o vaši pozornost, dorážejí na vás, nenechají vás chvíli v klidu.

Omlouvám se za delší odmlku. Vyměnili nám ošetřovatele, ale už jsem přišla na to, kam schovává klíčky a jaké heslo má na počítači. Nemyslete si, že já mám nějaký klid! I když mám všechno zaopatření a nemusím se o nic starat! Jednu dobu do mě děti zapichovaly špendlíky, ani nevím, kde je vzaly, asi z nástěnky v kóji ošetřovatele. Nakonec jsem jim všechny sebrala a vyhodila co nejdál od klece. Brzy na ně zapomněly. Inu děti. Ale jak mě píchaly, hodně jsem krvácela. Asi mám špatnou srážlivost krve, nebralo to konce.

Chcete, abych vám napsala něco víc o tom, jak žiju. Nejhůř se cítím vždycky před odběrem: v hlavě mě bodá tak strašně, jako by mi tam vybuchovaly nálože. Myslím, že se tak chovatelé snaží matky přimět k tomu, aby samy dávaly děti k odběrům - ale já bych jim je ochotně odevzdala i bez toho mučení. Ty nejstarší jsou totiž moji praví trýznitelé. Děti se odebírají velikou rourou, která je prostě a jednoduše vysaje. Kývá se mi nad hlavou a šklebí své temné ústí, nedivím se, že se dětem nechce dovnitř. Lačně bzučí a já jsem nepříčetná bolestí. Ta mě okamžitě přejde, jen jakmile nacpu některé dítě do roury. Naposledy jsem s velkou námahou chytila Červenáka, byl už hodně veliký a těžko jsem ho zvládala. Měl nápadně rudou barvu kůže, snad proto, že se skoro neustále vztekal. Do roury se mu vůbec nechtělo! Zmítal se a škubal, ale nakonec jsem ho tam přece jen vpravila. Utržila jsem ovšem několik modřin, jak kolem sebe zlostně kopal. A Křivohubka mi rozškrábala do krve stehna; hned se dovtípila, že přijde o parťáka do těch svých uhozených, uřvaných her!

Kdoví, co se s nimi děje po odběru. Říká se, že jdou na nějaké pokusy. Nebo taky že je tohle vlastně farma na produkci lidských orgánů. Nevím. Vůbec si nevzpomínám, co se mnou bylo předtím, než jsem se tu ocitla. Nepamatuju se, že bych prožila dětství v podobném kotci, ani kdekoli jinde. Strašně ráda vám píšu, protože jinak ani nemohu používat všechna slova, která mi přicházejí na mysl. Končím. V kotci nesnesitelně vřískají Ploskolebý a Hydrocefal. Bojím se, že se zabijí.

Proboha, Cecilko, to už snad ani není legrace, člověku z toho jde mráz po zádech! - K tomu, jakej byl svět dřív: jasně že jinej, ale... všimly jste si, že lidi dost často mlčeli? Hlavně dospělí, když se jich na něco ptaly děti? Pokud si z nich rovnou jenom neutahovali? Pamatuju se, jak jsem jednou jako malá holčička sebrala odvahu a šla jsem do místního jezdeckýho oddílu a tam jsem pípla: „Já bych chtěla jezdit na koni!“ - Takovej hromotluk tam stál u kupy sena ve stodole, nevím, jestli to byl trenér nebo co, ale odpovědět mi moh, ne? Aspoň mě moh poslat za někým jiným nebo co já vím. Ale on nic - mlčel. Strašně mě to zdeprimovalo. A to nebyl jedinej případ. Děti měly prostě mlčet a poslouchat. A dospělí se k nim nechovali ani trochu zdvořile. Pamatujete se na to taky?

Třeba jsem s dětičkama vymyslela, že půjdeme do parku krmit důchodce. No já vím, že je to drsný..., ale vlastně to vymyslel ten starší a myslel to dobře. Že jako každej bude mít svýho důchodce, o kterýho se bude starat - děti mu budou nosit oříšky a tak... Nebo přišel na to, že se zápaďáci srocují a odlétají do teplých krajin - když jsme viděli skupiny turistů čekající u autobusů. Tak jsem mu to nevymlouvala.

Celej život byla studená jako vyždímanej hadr, otravná jako burzovní zprávy, vysušená jako loňskej podzimní list - anebo papír, co projde laserovou tiskárnou - všimly jste si, jak je vysušenej? - V životě pro mě neměla nic než suchý poučky..., tohle musíš, tohle nesmíš... nebyla to ta STRAŠNÁ konvenční matka, co by mě hlídala, kamdeš? kamdeš? kdysevrátíš? cotambudešdělat? skymtamdeš??? - Ale s tou by dejme tomu byla zábava, protože by mi zase uštědřovala konvenční moudra, jako: - Holka si musí dávat bacha, aby si nezadala, chápeš...? (cudné zapýření) - Nééé abys s ním šla domů, a kór né první večer!

Holky, víte, že mi tohle docela chybělo? Samozřejmě že mám mozek a vím sama, co mám dělat, ale ten bezvadnej pocit, že nějaká matka kvoká a hlídá vás a žije tak nějak za vás a místo vás, v zastoupení, takže si vlastně můžete tak trochu dáchnout... jojo.

Tak třeba teď - strašlivé vřískání, bojový řev a kvílení Křivohubky, Alergika, Pidinožky a Chmýřičky. Kolik jich vlastně mám dohromady? Nějak se jich pořád nemůžu dopočítat. Asi osm nebo devět? Uvnitř v břiše mě něžně kope další. Jojo. Čím jsou starší, tím je to s nimi horší. Ploskolebý s Alergikem se dnes strašně servali, Alergik byl úplně fialový, jak brečel, řval a dusil se přitom, Ploskolebý zase zmodral vzteky a vydával rytmické, agresívní skřeky. Už jsem to nemohla vydržet a trochu jsem mu otloukla hlavu o kachlíkovou stěnu hnízda. Nic se mu nestalo, odnesl to jen několika menšími krvavými šrámy a aspoň byl chviličku klid. I když ne moc dlouho, to si zase nemyslete. Já nikdy žádné dítě doopravdy nepoškodím, myslím, že by se na mě chovatelé za to asi zlobili.

Ale i já se mám ještě v životě nač těšit. Vypozorovala jsem, že v některých hnízdech starší samice přestávají rodit. Děti jsou jim postupně odebírány a ony zůstávají v hnízdech se snižujícím se počtem potomků, až nakonec jen s jediným! Teprve s posledním dítětem je odstraněna i samice. A právě k tomuto poslednímu, klidnému období mého života upínám své naděje. Vím, že to nepotrvá dlouho, ale přece jen to bude určitá odměna za moji celoživotní tvrdou námahu.

Matky jsou taky nesnesitelný. Všimly jste si, že ženy v klimakteriu se měněj vlastně v muže, jenomže se tomu usilovně bráněj? Podle mě je chyba právě v tom, že se tomu nepoddaj. Ženám po čtyřicítce rostou chlupy, vousy, hrubne jim hlas..., ale ony se nezačnou chovat rázně a rozhodně jako muži! Naopak se směšně šminkujou a ztrapňujou se!

Okamžitě tenhle chat zrušte, vymažte a zapomeňte na něj! Šel jsem po té Cecilce a dostal jsem se k tajné farmě s lidskými orgány. Samozřejmě je to kryté něčím jiným, ale... Radši vám hned dávám echo, všechno mažu a mizím ze scény!

Taky si tu Cecilku moh vymyslet on, co? I když pochybuju, že by to dovedl. Jsem z toho příšerně nervózní. Co když je to pravda? Ale netuším, jak bychom jí mohly pomoct, pokud to přece jen nebyl fór. Zdálo se, že má Cecilka dost vymytej mozek, ale vyjadřovala se v pohodě, jako my..., co myslíš, odkud ty matky berou? - Ale ne, fuj, ten Franta si z nás určitě vystřelil! - Myslíš, že by nám to někdo uvěřil, kdybychom to pro jistotu nahlásily? Co budeme dělat?