Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

V pátek 24. srpna 2001, v pět hodin odpoledne, jsem došel po celodenní dřině splavený domů, vše, co jsem měl na sobě, jsem shodil a hurá pod sprchu. Balzám pro tělo. Jakmile jsem setřel poslední kapičku, usmažil jsem si vajíčka – mmm balzám pro bříško. Již spokojený jsem během žvýkání rozpečetil celofánový pytlíček, ze kterého vypadl Interkom 7/2001 a zůstal ležet akorát zadní stranou na vrchu.

       První sousto jsem spolkl až po prvním odstavci a zbytek, již studených míchaných vajec, jsem zamyšleně dojedl, až když jsem celý článek od „Aquily“ jedním dechem dočetl. Vlétl jsem do IK jak kometa a srazil se s měsícem, přemítal jsem. Rozpoutal jsem polemiku, kterou jsem rozpoutat ani nechtěl. Jak to? Ptal jsem se sám sebe.

       V první chvíli jsem si říkal, že jsem měl raději mlčet, nechat to všechno být a nerozhazovat kolem sebe imaginární rukavice a nepíchat do vosího hnízda. Přečetl jsem si vše ještě jednou a zjistil jsem, že jsem zareagoval na něco, co si myslím, že je špatně, a že by to mohlo být lepší. Ale Obsah „Ad Mlok na třetí“ hovořil zcela o něčem jiném. Otázka zní, co jsem měl vlastně na mysli?

       Mnoho let tomu nazad, co jsem svůj volný čas věnoval sportu a namísto conů jsem se štval a potil krev při ligových utkáních, vztekal na trenérské lavičce při koučování dětí a lámal si hlavu nad jejich technikou a přístupem, zatímco jiní utráceli za SF knížky a já cpal prachy do hokejek, kopaček a skript, můj jediný, dalo by se říci sporadický, kontakt s Fandomem byl z dvacetikilometrové dálky skrze IK. Mé koníčky a zájmy byly zcela jiné. Nyní jsem po dlouhé aktivní činnosti ubral trochu plynu a jal jsem se věnovat více jiným zájmům, na které předtím nebylo tolik času. Svůj příspěvek jsem napsal na základě pro mne podstatných informací, které jsem si postupem času (7 let) ukládal do paměti, a na podhoubí vlastních zkušeností.

       Nebyl jsem na conu v době, kdy se slavný spisovatel potácel ve svitu pouličních lamp a lákal ostatní fany k další exkursi po putykách českých. Jediné, co jsem věděl, bylo, že to je odporný náfuka a opilec. Tak zní první věta článku: „SAPKOWSKÉHO CHOROBA“. Autor se do spisovatele navezl velmi zajímavým způsobem, ale pro mne, který neznal podstatu, dosti nevhodným. I zkusil jsem to taky tak. (Pro mne je nejzajímavější ta skutečnost, že člověk, kterého jsem popeskoval, se vůbec nebránil, a vše mi vysvětlili zcela jiní lidé, kteří jej znají.)

       Neměl jsem v úmyslu radit porotcům a organizátorům, jak hodnotit a pořádat CKČ, ba co víc! Já jsem Mloka 2000 vůbec nečetl!!!! Na úroveň povídek jsem vůbec nenarážel a nijak je nehodnotil. Tak sakra, co jsem to tedy chtěl říci?

       Já, jako trenér, nebo i organizátor sportovních táborů jsem nucen i povinen každý svůj krok, rozhodnutí během koučování, či vytvoření tréninkové jednotky zhodnotit a pomocí zpětné vazby zareagovat na chyby a nedostatky. Nesplňují-li moji svěřenci kritéria, musím najít řešení, jak to napravit. Najdu-li nové nedostatky, musím najít další korekci, jak chyby odstranit. Budou-li se opakovat, tak znovu a znovu, když to nejde jedním způsobem, je třeba najít jiný způsob, ale zpětná vazba musí být nedílnou součástí celého tréninkového procesu, ze které jsem povinen se poučovat, na kterou musím reagovat a hledat takové řešení, aby se nedostatky už neobjevily. Vše pak vrcholí utkáním, kde si ověřím, zda jsem učinil správně. A na to jsem zejména reagoval.

       Naštvalo mne, že v tom retrospektivním pohledu nevidím nic, co by pláč a zoufání nad kvalitou a estetikou příspěvků nějak změnilo. Jakýkoliv náznak řešení, nápravy... Nic, nic, nic a zase nic. Jsou vyhlášeny jasné propozice, a ty by se měly splnit, ne? Normovaný strojopis, původní, nikde jinde nepublikovaný a dost. Nesplnil jsi jednu jedinou podmínku – sbohem, nezájem, a vše putuje zpátky. To jsem měl na mysli. Nechci chválit špatně napsané povídky, nechci odmítat kritiku, ze které se mohou autoři příspěvků poučit, navrhl jsem zpětnou vazbou odstranit chyby a nedostatky, které se rok co rok opakují.

       Články, na které jsem reagoval, na mě zapůsobily opětovným vzdycháním nad opakujícími (dokonce zhoršujícími) se nesprávnostmi jak v estetickém, tak i pravopisném provedení povídek. Moje chyba, že jsem tento čin přirovnal k šikanování, mohl jsem použít jiný termín. Na Parconu při Koniášovi, kde se propírala Š. Nohýnková, mne napadlo slovo lynčování. (Prosím neberte to nikdo osobně, ale ono to bylo skutečně dlouhé, táhlé, až mi bylo Š. N. líto. Když to člověk čte v IK, má to za 15 minut přečtené. Ale na pódiu se mluvené slovo protáhne na 45 minut a to už je znát). Ale asi si to Š. N. zasloužila.

       Jediné, k čemu jsem měl obrovské výhrady, byl ten fakt, že samotní porotci píšou výše zmíněné nářky. Já to osobně cítím tak, že si v tom libují a na příspěvky pokaždé nedočkavě čekají. Upozorňuji, že to je můj osobní názor, a jak jsem zjistil, s největší pravděpodobností chybný.

       Mne samotného udivil článek (nevím kdo ho napsal ani kde jsem ho četl, možná na Sardenu), kde se popisoval vzhled některých příspěvků. Jeden z nich, aby splňoval náležitosti z propozic, byl tak upraven, že na formátu A4 se nacházel text téměř ve formátu A5, a to jen proto, aby splňoval normovaný strojopis. O různých okrasných fontech nemluvě.

       A proto jsem navrhl (jen tak jsem svou myšlenku nadhodil) zápisné taky proto, že nechci jen plácat, ale pokusit se pomoci, najít nějaké východisko – jedno z východisek, jak předejít útrapám porotcům a usnadnit jim život. Fond by zaplatil poštovné materiálů, které by se vracely pisatelům zpět, neboť autoři nesplnili propozice. Moc se mi líbí propozice M. Koutného v IK 7/2001 v mimořádné příloze, kde jsou jasně stanovená pravidla a jsem moc zvědavý, jak se účastníci zachovají a jak důsledný bude pan Koutný.

       Říkám upřímně; je mi líto, co jsem způsobil, ale možná, že to je dobře.

Rozhodl jsem se být spisovatelem. Ale ne-ledajakým. Nebude to jednoduché, Neboť abych se stal ne-ledajakým spisovatelem musím psát ne-ledajaké povídky a vydávat ne-ledajaké knížky. Budu se účastnit literárních soutěží, které samozřejmě hodlám vyhrávat. Tak má díla (díky úspěchům) přitáhnou čtenáře, ti si mé knihy budou kupovat a stanu se slavný ne-ledajaký spisovatel.

       Avšak zde je kámen úrazu. Na jedné straně chci být ctižádostivý spisovatel, který chce proniknout do podvědomí čtenářů, který chce sklízet vavříny kde se dá, ale na druhé straně nesnáším, když mi někdo cizí čte mé výtvory.

       Lidé si mé knížky a povídky budou kupovat, budou je číst a na tomto základě napíší kritiku. To bych ještě možná snesl, jelikož budu velmi slavný a úspěšný spisovatel, kritiky mých knih budou pochopitelně kladné. Logicky tak mé knížky půjdou na odbyt, a já budu bohatší, neboť čím více čtenářů, tím více penízků. Při pouhé představě toho kvanta lidí, co mé knihy budou číst, mi však běhá mráz po zádech a naskakuje husí kůže. (Ale možná je to tím, že mám otevřené okno. Raději ho zavřu nebo začnu kejhat, proměním se v husu a s psaním knížek bude konec.)

       Vraťme se však k jádru věci. Vůbec se mi nelíbí, že si úplně cizí lidé budou kupovat, číst a psát kladné (co kladné – jakékoliv) kritiky na mé knihy.

       Nejlepší by proto bylo, kdyby tyto kritiky byly záporné až odpudivé. Ale to bych nebyl slavným spisovatelem, protože by si mé knihy nikdo nekupoval, nedostal bych se do podvědomí čtenářů a mé konto by bylo hubené jak špejle. Napadlo mne, že bych místo dobrých a úspěšných knih, jejichž kvalita se dalším a dalším novým titulem zlepšuje, psal knihy neúspěšné, kde se kvalita nadcházejícího titulu rapidně zhoršuje. To by se mi líbilo, neboť bych byl v podvědomí čtenářů, ale knihy by si nikdo nekupoval. O což mi prakticky jde!

       Kristepane! To budu na huntě! Úspěšný spisovatel nemůže být chudý jak kostelní myš. Knihy úspěšného spisovatele nemohou být ležáky. Zpropadení čtenářové, proč si ty knihy vůbec kupují? Jestli se mé knihy stanou ležáky, ani se je nevyplatí vydávat, i zákonitě se nedostanu do podvědomí čtenářské obce, protože si mé strašně se zhoršující díla nebudou chtít koupit, přečíst, natož napsat kritiku.

       Nejlepší bude, když si kritiky napíšu sám. Tím se dostanu do podvědomí čtenářů, stanu se slavným a známým spisovatelem, ale mé knihy si nikdo kupovat nebude, protože jsou jednak příšerné, četby odpudivé a jednak nejsou vůbec k mání na pultech knihkupectví, neboť nikdy nevyšly.

       Kritika knihy slavného spisovatele

       Upozorňujeme naše čtenáře, že ač tak slavný spisovatel Bohoušek Jirků, který má uznávané renomé jak ve čtenářské, tak i spisovatelské obci, je jeho poslední kniha „Mlha“ horší než ta předchozí a dvakrát horší než ta předcházející před tou předchozí, že ani nemá cenu si ji kupovat. Chvalme všechna vydavatelství, že se nenamáhaly ji otisknout a šetřily tak naše lesy.